Jde o sociálně-inženýrský projekt vládců tohoto světa, který popsal rakouský šlechtic s československým občanstvím Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi
Docela ve mně hrklo, když na mě na internetu vyskočily titulky, že příštího Jamese Bonda bude hrát černá herečka Lashana Lynchová. Slečna je sice trochu maskulinní typ, ale přece jen, aby vypadala jako muž, museli by ji přeoperovat a nasadit jí koňskou dávkou hormonů.
Titulky a některé články se nakonec ukázaly, jak už to v médiích bývá, jako manipulativní. Spíš to byl jen marketing k vyvolání co největšího rozruchu, což vyjde nastejno. V poslední bondovce Spectre odjíždí Bond na odpočinek, a když se na začátku nového filmu vrátí do služby, zjistí, že kódové označení 007, tedy povolení zabíjet, které po jeho odchodu bylo volné, získala agentka černé pleti. Lynchová tak nakonec neztvární Bonda, kterého si naposledy zahraje Daniel Craig, ale jeho kolegyni agentku.
Je samozřejmě nesmysl, aby z Bonda udělali Jane Bondovou, vtip je ale v tom, že dnešní doba je genderově tak pošramocená, že tomu nebylo vůbec těžké uvěřit. Zvlášť když se zpráva objevila jen pár dní poté, co produkční společnost Disney oznámila, že příští Malou mořskou vílu podle dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena bude hrát rovněž černá herečka, devatenáctiletá Halle Baileyová. A není to tak dlouho, co si britská feministická scenáristka Karla Marie Sweetová stěžovala, že v seriálu Černobyl, jehož děj se odehrává v roce 1986 v ukrajinské jaderné elektrárně, nehráli černoši.
Trend je jasný. Až budou točit v Hollywoodu film o Václavu Havlovi s názvem Pravda a láska, mohl by bývalého českého prezidenta hrát třeba Morgan Freeman. Určitě je to pravděpodobnější, než že v životopisném snímku o černošském bojovníkovi proti apartheidu Nelsonu Mandelovi ztvární hlavní roli třeba Luděk Sobota.
Asi se shodneme na tom, že je rovnoprávnost zcela v pořádku, ostatně nikdo lidi jiné rasy a barvy pleti dávno nešikanuje. Ale to, co se rozpoutalo v posledních letech, nemá s rasismem a ochranou menšin nic společného.
Jde o sociálně-inženýrský projekt vládců tohoto světa, který popsal rakouský šlechtic s československým občanstvím Richard Mikuláš hrabě Coudenhove-Kalergi, tvůrce Panevropské unie, předchůdce dnešní EU, již na začátku 20. století.
Smíchání ras a rolí vedoucí k vytvoření unifikovaného globálního člověka bez kultury, identity a vědomí vlastních kořenů, který neví, čí je, má posloužit k lepšímu řízení světa rozděleného na elitu a její poddané nebo otroky, chcete-li.
Šťastní, sebevědomí a kreativní lidé tvořící svobodný a lepší svět určitě nejsou v zájmu těch, kteří je po staletí ovládají. Spolu s rostoucím vědomím lidstva jim hrozí, že přijdou o svou moc, a tak se snaží evoluci upravit a překazit. A lidé jim to bohužel svou pasivitou a neznalostí až příliš usnadňují.
Umělé upřednostňování žen a černošských herců v rolích, které jim nepřísluší, podporování mísení kultur a smíchávání národů ve velkém, či propagace nebezpečného islamismu na úkor všech ostatních vyznání, směřující k vytvoření unifikovaného globálního člověka, patří mezi jejich silné zbraně.
Ze všeho nejnebezpečnější je ale právě matení ženských a mužských rolí a sexuálních orientací.
Pokud vám nějaký transsexuál řekne, že je šťastný, že se narodil v mužském těle, i když se cítí jako žena, nevěřte mu. Stejně jako nikdo nejásá, když se narodí jako homosexuál. Nebo bez ruky. Je svým způsobem postižený.
Je velmi těžké se s něčím takovým vyrovnat, proto to tolik lidí dlouho vnitřně potlačuje.
"Postižení je taková vlastnost, kterou by prakticky nikdo neměnil. Těžko najdeme heterosexuála, který by řekl: Celé dětství jsem chtěl být homosexuálem (být slepý nebo mít dětskou obrnu), ale nikdy se mi to nesplnilo," napsal v jednom článku psycholog Jeroným Klimeš.
"I většina homosexuálů v dospívání těžko akceptovala identitu, o kterou zjevně nestojí ani ti, kteří jsou vůči nim naprosto tolerantní. Po coming outu, po vyjití a zveřejnění své identity, homosexuálové špatně tolerují ty homosexuály, kteří svou orientaci skrývají a nechtějí ji zveřejnit."
Jinými slovy, vnitřně se svým problémem nejsou smířeni a snaží se jej vyřešit tím, že jej přestanou za problém označovat, a tím se jakoby vyřeší. Nevyřeší.
Každý se potřebuje se svou jinakostí vyrovnat nejdřív sám. Ale jestli někoho učiní šťastným duhové poskakování v labutím peří v tangách, ať si skočí.