Čtyři komedianti Moravec, Jourová, Pavel a Přibáň byli v nedělním vydání komediálního seriálu Otázky Václava Moravce absolutně nepřekonatelní.

12.11.2019

Dvojice komiků měly v Československu dobré renomé. Prvorepublikoví herci Voskovec a Werich, nebo "šedesátníci" Suchý a Šlitr (později Molavcová), Werich a Horníček, Šimek a Grossmann ... Inteligentní humor, hezké písničky, schopnost dívat se na svět kolem nás realisticky a bez pozlátka.

Čtveřice komiků tuto tradici nemají, a nejspíš se nikdy na našem území ani žádné nevyskytly. 

Až do 10. 11. 2019. 

Čtyři komedianti (nebál bych se dokonce ani výrazu "šašci", kdyby mi v tom slušné vychování nebránilo) Moravec, Jourová, Pavel a Přibáň byli v dnešním vydání komediálního seriálu Otázky Václava Moravce absolutně nepřekonatelní. 

Jejich upocená exhibice před kamerami veřejnoprávní ČT, jejímž cílem bylo pokud možno co nejvíce zdiskreditovat výrok francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že NATO se "nachází ve stavu mozkové smrti", to byl přímo gejzír směšnosti, doplněný občasnými, leč o to působivějšími výtrysky trapnosti a ubohosti.

Co vedlo Makrona k jeho výroku je každému alespoň trochu soudnému člověku víceméně jasné. 

Snaha oplatit prezidentu Trumpovi zesměšnění v případě "chemického útoku" v Sýrii, kdy úder křídlatými střelami USA, Francie a Velké Británie skončil fiaskem a stal se reklamou na ruské systémy protivzdušné obrany. 

Prezentace Francie coby vůdce snah o emancipaci a ozdravení EU, smrtelně nemocné rakovinným bujením byrokracie a multikulturalismu na truc a na úkor nenáviděného Německa (s nímž je však, věren historickým paralelám, připraven spojit se kdykoliv proti ještě nenáviděnějšímu Rusku). A samozřejmě (a především) prezentace vlastního významu voličům.

Makronův výrok je veskrze pravdivý. Francouzský prezident určitě ví, co a proč říká. V jedné věci se však hluboce mýlí. NATO má mozkovou smrt už dávno za sebou. Zesnula tiše, leč naprosto doložitelně už před lety, aby se poté stala pouhým metafyzickým pojmem bez reálného obsahu, stejně jako "Amon Ra", "Baal" nebo "Zeus". Změnila se z vojenské síly chránící Evropu v pouhou modlu služebníků boha války Marta, díky níž mohou cestou jí se klanějících politiků bez jakéhokoliv doložitelného důkazu existence požadovat nepředstavitelná kvanta peněz ve jménu víry ve spasení Evropy a světa před jakýmkoliv nepřítelem. Aktuálně před zlou Čínou a zákeřným Ruskem.

Díky tomu současná Evropa nedisponuje vojenskou silou, s níž by bylo možné v globálním měřítku počítat. Naprostá většina zemí EU (včetně ČR) nemá skutečné armády, ale pouze námezdní vojáky, profesionální ozbrojence, které v případě likvidace nebo odchodu z území domovské země nemá kdo nahradit. Obyvatelstvo Evropy je díky tomu odsouzeno přihlížet, jak je likvidována jeho bezpečnost a obranyschopnost, jak je odzbrojováno a jak je stále rychleji nahrazováno imigranty z arabských a afrických států. Jejichž politická vedení nezvládají kataklyzmatickou demografickou katastrofu kontinentálních rozměrů, k níž na jejich území dochází.

Smutné je, že z této situace neexistuje v současné době rozumné východisko. Evropa se rozkládá a její, naše, kultura mizí a rozpouští se pod tlakem globální kultury "amerického způsobu života" na straně jedné, a pod rostoucím tlakem migrantů především z muslimského světa, stále agresivněji prosazujících své požadavky, zvyklosti a způsob života na úkor nás, původních obyvatel evropských zemí, na straně druhé. 

Zbabělost, zkorumpovatelnost a snadná ovladatelnost tak zvaných politických elit evropských zemí i samotné EU k tomu vytvářejí ty nejlepší možné podmínky.

Osobně rozumím Macronovu volání po vytvoření evropské vojenské síly. Takové, která by umožnila evropským zemím čelit skutečným protivníkům naší civilizace a bránit hodnoty, na nichž byla vybudována. Stejné, jako byly křížové výpravy z počátku minulého tisíciletí, nebo vojenská aliance evropských zemí, která v 17. století dokázala porazit turecká vojska v bitvě u Vídně a na několik století vypudit islám z Evropy. 

Tato cesta v podání Macrona je však odsouzena ke krachu. Důvodů je mnoho, ale ten hlavní asi nejlépe vyjadřuje otázka: "Kdo by evropské armádě velel, a k čemu by měla vlastně sloužit?"

Zkušenosti z období rakousko-uherské monarchie jsou stále ještě velmi hluboko vypáleny v naší národní paměti.

Jediná reálná cesta je podle mého názoru něco jako reinkarnace Aliance. 

Pokud si dokážeme přiznat, že NATO je skutečně mrtvé, můžeme na jeho obrysech vytvořit ETO. European treaty organization, Organizaci evropské smlouvy. Postavené na prakticky stejných jednoduchých a srozumitelných smluvních článcích, leč tentokrát závazných. Postavené na skutečně fungující spolupráci v evropském vojenském průmyslu a skutečné úctě k zájmům i těch nejmenších členských zemí. A také na společných kulturních hodnotách. Aspoň na těch, na nichž se dokážeme shodnout. Tento krok by mohl zároveň být také prvním krokem k léčbě rakovinou sice téměř již rozežrané, leč stále žijící a po uzdravení toužící Evropě. 

Nebo aspoň těch jejích zdravějších částí.


Jaroslav Štefec