Dokážeme i my, Češi, že jsme dědici Husitů, Československých legií a zakladatelů Republiky československé?

Nebo budeme oprašovat pomníky habsburské monarchie, toho kvasi státního útvaru, který se Koruny české nejprve násilím zmocnil a následně její svaz postupně degradoval do pozice vedlejších rakouských zemí? Té monarchie, ve které jsme nedosáhli ani pozici jako Maďaři v jakési trojfederaci?

Dnes nesloužíme Vídni, ale Bruselu, postavení nesvéprávně provincie vůči Moskvě jsme dobrovolně a s radostným srdcem vyměnili za roli amerického slouhy, ochotného na povel Washingtonu obětovat nejen vlastní čest a historickou paměť, ale – jak naznačuje současný vývoj – i život.

Jak je to tedy s tou naší Republikou českou? Vytunelovaný skanzen obývaný lhostejnými konzumenty nebo živý odkaz předků, o jehož zachování a rozvoj pečují angažovaní občané?Musíme se rozhodnout a musí to být rychle, neboť již nejde o další špatnou politiku vládních amatérů, ale o zničení ekonomického, sociálního a kulturního základu národní existence. Po rozbití státu československého jsou nyní na řadě jeho dva zbytky – český a slovenský. Jednou větou: jde o naše bytí a nebytí a záchrana spočívá v překonání lhostejnosti. 

Petr Schnur