Když se podíváte na zemědělství ve Stalinově Sovětském svazu a na zemědělství v USA, zjistíte překvapivě mnoho shod.
Během relativně krátké doby došlo k obrovské industrializaci. Přechod od koní k traktorům byl velmi rychlý a neméně rychlý byl přechod od samovazačů a kos ke kombajnům. Ve velmi krátké době se velké množství zemědělských pracovních sil stalo nadbytečnými. Tato industrializace zničila obrovské množství lidských osudů.
Došlo k velkému sjednocení pozemků, které se od malých vlastníků velmi rychle spojily do obrovských latifundií. Zemědělství se dostalo do rukou vysokoškolsky vzdělaných odborníků a o trendech začali rozhodovat ekonomové, účetní a jiní specialisté. Odpovědnost za produkci dostali nikoliv vlastníci, ale specialisté. Zemědělství se zracionalizovalo a došlo k obrovskému skoku v trendu zapojit přírodu do průmyslové produkce. Člověk přestal vést s přírodou zápas, naopak si přírodu podmanil, začal ji saturovat a zvýšil tak svou schopnost produkce potravin, jejichž cena neustále zvolna klesá.
Rozdíl mezi Sovětským svazem a USA byl vlastně jen jeden.
V Sovětském svazu přišel chlap s puškou a protestujícího rolníka prostě zatřelil.
V USA přišel chlap s dlužním úpisem, rolníka nechal zkrachovat a chcípnout ve škarpě.
Kdo mi nevěříte, přečtěte si Hrozny hněvu od Steinbecka.
Kolektivizace zemědělství se od New Dealu zase tak moc nelišila.
Dnešní článek bude o zemědělství před rokem 89.
Jednoduše proto, že tehdy bylo naše zemědělství organizováno podle modelů ze SSSR a velmi velmi se podobalo současné americké velkovýrobě.
Tehdejší zemědělský sektor byl slušně ziskový a díky určité prestiži "zásobitele národa chlebem" měl i spoustu výsad podobných jako horníci. Stačí se podívat na serál Plechová kavalérie. Kombajnérské primadony jsou jak z dokumentárního filmu. Já jsem kombajnér - kdo je víc.
Účelem bylo pěstovat víc, rychleji, levněji, využívat pokud možno všechny zdroje a hledat zdroje nové. Hlavních úspor se dosahovalo velikostí.
Investovalo se do stále větších kravínů, vepřínů, teletníků, ale i do obilných sil.
Investice byly tak masivní a tak dlouhodobé a tak účelně vypočítané, že dodnes stačí, aby obilné silo přijalo svých dvacet tisíc tun obilí a žilo z třiceti korun měsíčně za tunu skladného.
Nepřijde vám to povědomé - ano přesně tohle dělá dneska Babiš a několik dalších velkých zemědělských podnikatelů.
Hospodaří jako za starých časů.
Investují do velkokapacitních výroben a jsou to právě jejich párky z drůbežího separátu, díky kterým si můžeme myslet, že mezi českým a německým dělníkem není rozdíl.
Kdybychom jaksi zrušili éčkové párky a sekanou s pilinami tak kvalitní jídlo by nám měsíčně dost pocuchalo rozpočet.
Hned by bylo vidět, jak jsme ve skutečnosti chudí a jak jsme všem na Západě u zádele.
Ale nebojte se, tohle nikdy nenastane, to bychom tu mohli mít rebélii a tak se budou potraviny dál dělat z toho nejhoršího sajrajtu ve jménu láce.
Těch pár procent lidí, co chtějí jíst kvalitně, ti to nevytrhnou a nalijme si čistého vína - prakticky všichni z normálních lidí od doktorů počínaje po právníky konče všichni kupují rohlíky v Bille a šunku od Kosteleckých uzenin, protože skutečně lepší jídlo je i pro ně docela drahé a dopřejí si ho jen občas. Pokud je mezi vámi čtenáři někdo, kdo se stravuje skutečně zdravě a dává peníze na skutečně dobré a kvalitní potraviny každý den a dělá to tak ideálně už několik let, prosím napište nám do diskuse. Mnohem spíš se ale dozvíme, že tu a tam někdo pěstuje podomácku zeleninu nebo chová králíky.
A prosím nepište mi o tom, že jíst zdravě = žraní semínek.
Zajímá mě rodina, která si kupuje každý den kvalitní pečivo z žitné mouky, kvalitní maso ze skutečného chovu a ne velkovýkrmu pomocí hormonů a antibiotik, dává si šunku skutečně zauzenou a skutečně ze 100% masa.
K tomu si dává opravdový vyzrálý sýr výhradně z mléka bez chemie, používá celozrnnou mouku, nepije džusy s konzervanty a dělá to tak už celé roky.
Rád bych viděl jejich rozpočet na jídlo.
Efektivita našeho zemědělského sektoru byla na světové úrovni.
V osmdesátých letech pak celý obor začal zaostávat technologicky.
Západ prostě byl schopen rychleji a levněji stavět stále větší a lepší stroje.
Z hlediska organizace práce jsme ale byli daleko před Německem.
To je také ten důvod masivních evropských dotací do zemědělství.
Kolektivizace po vzoru východu nebo industrializace po vzoru USA jaksi nebyla v Dojčlandz a Francii politicky možná, proto nastoupilo to, co tam mají dodnes.
Zemědělský sektor západní Evropy je schopen držet krok s USA a Ruskem jen díky tomu, že stát platí zemědělcům traktory, hnojivo, osivo a dneska už vlastně úplně všechno.
Západní Německo si nemohlo dovolit (o moc) dražší potraviny než za železnou oponou... lidi by mohli mít řeči, že je něco shnilého ve státě Dánském.
Pak se nám to v roce 89 otočilo a naše zemědělství se vrátilo o sto let zpět.
Ne v technice, ale ve vlastnických vztazích.
Vrátili se malí rolníci, kteří během několika prvních let zjistili, že nejsou schopni konkurovat světovým cenám zemědělských komodit a zároveň si udržet životní úroveň a ještě zvládat investice a údržbu zprivatizovaných zemědělských areálů.
Ostatně zajeďte si kamkoliv... družstva mají vždycky hnusné, zabordeléné areály, kde se propadají střechy.
Stejně tak i malí farmáři.
Na hezkou malou farmu narazíte jen výjimečně.
Většinou je to bordel nad bordel, kde se žije z podstaty.
Naopak akciové společnosti mají většinou areály úplně nové, krásné, vybetonované, jejich haly jsou opravované, udržované... a v zákulisí je armáda agronomů, účetních, právníků a velkého kapitálu.
Dnes máme takové dvojkolejné nezemědělství
Na jedné straně jsou tu ti, kteří si rychle znovu udělali kolektivizaci podle Sovětského svazu, nebo ti, kteří za babku skoupili podíly zkrachovalých rolníčků, kteří dnes hákují někde v montovně a jsou rádi, že to tak dopadlo.
Ať už se ale dnešní velké zemědělské podniky ustavily jakkoliv, prakticky všechny jsou dneska akciovka a mají alespoň pět tisíc hektarů, nějaké to obilné silo, míchárnu krmiv a velmi velmi efektivní personální politiku.
Na druhé straně jsou ti, kteří po vzoru Německa sosají dotace a předstírají stejně jako na Západě, že je to tak správně.
Hlavní ironie je v tom, že tu sice máme americkou (a sovětskou) velkovýrobu, která funguje a generuje zisk, ale zákony máme spíš podle vzoru Německa, které tu samozřejmě žádnou velkovýrobu nechce. Pak tu máme farmáře obdělávající především operační fondy a pak teprve pole, ale ti stejní Němci o ně také moc nestojí a už vůbec nechtějí, aby se v Unii udělaly jednotné dotace.
A náš stát nemá dost peněz, aby dával dotace jako v Dojčlandu nebo Francii.
Nedivte se proto, že naše zemědělství je tak nějak všechno dohromady.
Malý farmář bere dotace, které mu ale nestačí a tak musí spolupracovat s oligarchou velkovýrobcem na kterém je bytostně závislý a od krachu ho v podstatě dělí jedno fatálnější rozhodnutí nebo fatálnější sucho či mokro.
Zároveň se pěstuje jen to, co nese prachy, protože pěstovat něco prodělečného znamená problém. Žádná dotace jim to nevykompenzuje.
A tak nakonec nemáme ani soběstačné, ani ekologické, ale vlastně ani ekonomické zemědělství.
Máme tu jakýsi živelně srostlý konstrukt všeho se vším, který ještě pořád žije z toho, co se vybudovalo před rokem 89, zároveň dělá jen to co sype a ještě je to závislé na velkopodnikatelích s dostatečným kapitálem.
A zůstane to tak.
Proč? Protože tento model je jediný možný.
Skutečnou velkovýrobu nám Unie nikdy nedovolí a navíc bychom jí asi ani nechtěli.
Naše současné drancování půdy je proti tomu americkému směšné.
Stejně tak nám ta stejná Unie nikdy nedovolí být skutečnou konkurencí německých a francouzských zemědělců.
Nikdy proto u nás dotace nebudou stejné jako v Německu.
Tím pádem jsou všechny sny o malých farmách, které uživí rodinu z dvaceti hektarů jen chimérou, která se nikdy neuskuteční.
Sto padesát hektarů je dneska obživa pro jednoho důchodce a dva syny, kteří jezdí s traktory jen po večerech a mají ke svému zemědělskému koníčku ještě normální zaměstnání.
Já osobně vidím jediné světlo na konci tunelu...
Současným přešlapováním na místě jsme sice přišli o potravinovou soběstačnost, ale pořád tu máme dost odborníků, škol i programů, aby se to dalo obnovit.
Díky vám zemědělští oligarchové, protože vaše požadavky na agronomy a zootechniky tu ještě drží zemědělskou univerzitu.
Zároveň máme i lidi, kteří žijí jako malí farmáři, kteří sice většinou nemají příslušné zemědělské školy, ale zato mají obrovskou praxi.
Díky tomu všemu máme v republice o dost víc strojů než by potřebovala zemědělská velkovýroba a díky tomu máme v případě katastrofy šanci začít dělat rychlé a efektivní kroky a mít na to všechno potřebné.
Zároveň díky dotacím obděláváme všechnu použitelnou půdu a nemáme na každém kroku golfová hřiště.
Půdu sice drancujeme, ale podstatně méně než v USA a Rusku.
K tomu u nás máme kapacity na hnojiva, agrochemii, osiva a vůbec všechno potřebné.
Ne, nejsme na tom nijak dobře, ale naše zemědělství žije tak nějak Evropě navzdory.
Stejně tak celý náš národ tu pořád je tak nějak Evropě navzdory i přes všechna protivenství.
Myslím si, že to tak ještě dost dlouho zůstane.