Krvavé divadlo na Staroměstském rynku ze dne 21. června 1621. Pražští katolíci prahli po pomstě, a tak udávali, čímž soudu velmi pomohli.

Na jednu stranu byla poprava na Staroměstském náměstí koncem éry českého protestantismu, v jehož čele stála šlechta už od husitských dob. Na druhou stranu nutno dodat, že uklidnila poměry v Čechách a umožnila poklidný rozmach našeho území až do 1. světové války.

1618: třetí (druhá) pražská defenestrace

Události nabraly spád 23. května 1618, když čeští stavové pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna vtrhli do Pražského hradu, kde uspořádali improvizovaný a nezákonný soud za porušování Rudolfova majestátu zaručujícího svobodu vyznání, a odsoudili přítomné místodržící k vyhození z okna. Z oken ve výši 20 metrů byli vyhozeni královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, k nim přidali vzbouřenci ještě písaře Filipa Fabricia. Dokonce za nimi i několikrát vystřelili. Přesto všichni tři přežili a skutáleli se strmým svahem do dnešní zahrady Na Valech.

Martinic pomohl zraněnému Slavatovi dojít do Lobkovického paláce, kde je přijala paní Polyxena z Pernštejna, poslední příslušnice rodu Rožmberků a zároveň matka rodu Lobkoviců. Fabricius utekl k Vltavě. Věrná katolička Polyxena odmítla Slavatu vydat a nechala ho vyléčit. Martinic uprchl do Bavorska ještě v tu noc. Na místě dopadu stojí kamenné památníky vděčných místodržících.

Touto událostí, se scénářem jako z absurdního románu, bylo zahájeno české stavovské povstání, které zažehlo v Evropě neobyčejně úpornou Třicetiletou válku. Připomeňme, že do roku 1648, kdy byl podepsán Vestfálský mír kvůli všeobecnému vyčerpání, přišel kontinent o polovinu obyvatelstva a mnohé oblasti se zcela vylidnily.

1620: bitva na Bílé hoře

Druhé významné datum je 8. listopadu 1620, kdy byla poražena stavovská armáda v bitvě na Bílé hoře. Byla spíš srážka, do které se katolickým velitelům nechtělo, a proto se do pustili do ní jen naoko a s přesvědčením, že už je dávno po švestkách a opravdu válčit se bude až napřesrok. Nečekali vítězství a už vůbec nedokázali dohlédnout dalekosáhlé důsledky pro celou Evropu, kterou poté zachvátil válečný oheň, drancování, nemoci, smrt, hlad a bída.

O den později 9. listopadu 1620 utekl z Prahy zimní král Fridrich Falcký. Věc českých nekatolických stavů tím byla ztracena. Katolíci v Českých zemích zvítězili, k tomu získali na svoji stranu Slezsko, Horní i Dolní Lužici. Morava, která byla do té doby neutrální, se k nim připojila také. Baroko nastoupilo fantastickou cestu do české krajiny, jezuité přinesli vzdělání a světový rozhled, na konfiskátech vyrostla nová šlechta, z nichž nejvýraznější byl generalissimus císařských vojsk Albrecht z Valdštejna. Šlechtici spojili válečné podnikání s nově nastupujícími manufakturami a hospodářským zázemím svých nově získaných pozemků.

Mimochodem: Bedřich Falcký (Fridrich Falcký nebo Friedrich V.) je přímým předkem současné britské královny Alžbety II. a tím i jejích populárních vnuků Williama a Harryho. Oženil se s Alžbětou, dcerou anglického a skotského krále Jakuba. Z jejich manželství vzešlo třináct potomků, a jedna z nich byla Žofie Hannoverská, která se stala matkou prvního anglického krále Jiřího I. hannoverského rodu, od něhož se dodnes odvozuje následnictví britského trůnu.

Zatímco Fridrich Falcký uprchl do Slezska, čeští stavové uznali vládu císaře Ferdinanda II. a pět dní po bělohorské bitvě žádali písemně císaře o odpuštění. Moravští stavové kapitulovali. Rudolfův Majestát byl zrušen. Královským místodržícím se stal Karel I. z Lichtenštejna.

Jen tři se pokusili o útěk

17. února byl vytištěn patent vyzývající politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů přihlásili k hrdelnímu procesu. Hledaní se většinou na výzvu sami přihlásili, pouze tři z nich se pokusili utéci.

Do 20. února bylo zadrženo celkem 61 osob do vězení v Bílé věži na Pražském hradě. Soud trval od 20. února do 29. března. Předsedou soudního tribunálu byl Karel z Lichtenštejna a jeho zástupcem Adam z Valdštejna, strýc Albrechta z Valdštejna.

Rychlý soud bez obhajoby

Proces se neřídil zemským právem, ale císařskými směrnicemi. Senát nesměl dát slovo obhajobě. Proti českým pánům byla vznesena tato obvinění: vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování obecného lidu a zločin urážky královského majestátu. Pražští katolíci prahli po pomstě, a tak udávali, čímž soudu velmi pomohli.

Královský prokurátor podal 2. dubna žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény na šibenicích pražských měst. K důkazu viny stačil výrok soudu, že vina je všem obecně známa. Nakonec bylo odsouzeno 30 mužů, z nichž pro 27 platil trest smrti, pro zbylé tři vyhnání z města. Slavata k tomu navrhoval zkonfiskovat majetek všem, kdo se účastnili povstání. Císařští rádci zasedající ve vídeňské komisi radili Ferdinandovi, aby rozsudek zmírnil. Navrhovali mu popravu devíti z každého stavu, ostatní měli být posláni do Toskánska a do Neapole na galéry. Nakonec se zrušilo čtvrcení zaživa a došlo k němu posmrtně.

Mimořádný tribunál se odehrál i na Moravě, kde však z dvaceti ortelů smrti nebyl vykonán ani jediný. Čelní představitelé slezských a lužických stavů podobnému soudu podrobeni nebyli.

Kat Jan Mydlář v hlavní roli krvavého divadla

21. června 1621 od pěti hodin ráno do deseti hodin dopoledne popravil pražský kat Jan Mydlář 27 předních českých mužů, kteří stáli na stavovské straně. Protože sám byl utrakvista, čili kališník, nechal odsouzené před popravou modlit se podle jejich víry. Odsouzenci přicházeli na pódium podle rodu, důstojenství a věku.

První přišli na řadu ze stavu panského. Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla nejdříve uťata hlava a poté pravá ruka. Václav Budovec a Kryštof Harant byli sťati mečem.

Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského, kteří byli sťati. Bohuslavu z Michalovic k tomu byla uťata pravá ruka.

Z městského stavu šel na popraviště nejprve Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu. Když se chystal pokleknout, objevili se jeho synovci Platejsové se zprávou, že místodržící Karel I. z Lichtenštejna ortel pozdržel. Sixt odveden nezpět do vězení, kde se dočkal osvobozujícího rozsudku. Dalších pět měštanů bylo sťato.

Ján Jesenský (Jessenius) byl nejprve potrestán vyříznutím jazyka, poté byl sťat, jeho tělo rozčtvrceno a části těla byly nabodnuty na kůly umístěné na hlavních pražských ulicích. Jan Jesenský byl potrestán nejpřísněji, protože byl diplomatem ve službách stavů, který na uherském sněmu v Prešpurku přemlouval Uhry, aby se odklonili od císaře. K tíži mu bylo připočteno, že napsal politicko-filosofický traktát Pro vindiciis kontra tyrannos (Může být tyran svržen lidem), ve kterém tvrdil, že lid má právo svrhnout panovníka, který nejedná v jeho zájmu. Císař vycítil, že Jessenius byl hlavním ideologem stavovského povstání.

Dvěma německým měšťanům byla před stětím uťata pravá ruka. Ruka Leonarda Rüppela byla ještě před jeho smrtí pověšena na pranýř. Členové Jednoty bratrské byli oběšeni, což mělo být nejpotupnější. Další měšťané byli sťati.

Městský úředník Mikuláš Diviš byl na hodinu přibit k šibenici za jazyk za to, že vítal Fridricha Falckého po jeho příjezdu do Prahy. Po trestu byl propuštěn a uzdravil se.

Lebky strašily na Karlově mostě, pak byly pohřbeny v Týnském chrámu a nakonec záhadně zmizely

Vůdci stavovského povstání byli rozčtvrceni a části jejich těl byly vystaveny na různých místech v Praze. Bezhlavá těla byla poté předána rodinám, které ostatky svých příbuzných pohřbily. Dvanáct hlav bylo veřejně vystaveno. Kat Mydlář je vložil do železných košů a bidly je připevnil na Staroměstskou mosteckou věž Karlova mostu..

Lebka Jáchyma Ondřeje Šlika na četné prosby jeho vdovy byla sňata v květnu 1622 z příkazu místodržícího Karla z Lichtenštejna a byla pochována k jeho tělu. Zbylých jedenáct hlav viselo až do vpádu saského vojska v listopadu 1631. Poté byly s mnoha poctami uloženy v Týnském chrámu. Když Sasové v květnu 1632 opustili Prahu a moc zase převzali císařští úředníci, všechny lebky záhadně zmizely.

Dřevěné popraviště bylo po exekuci rozebráno a císařský majestát věnoval trámy klášteru milosrdných bratří. Dnes je to nemocnice Na Františku a hudební síň v odsvěceném kostele svatých Šimona a Judy v těsném sousedství moderních hotelů Continental a President. Paradoxní je, že kostel zrekonstruovali roku 1620 právě čeští bratři.

Místo popravy připomínají dlažební kostky, které vyznačují prostor, kde stálo popraviště, a pamětní deska na Staroměstské radnici.