Likvidace Československa fašistickým Německem 1938 – 1939

Vydáno ve spolupráci se Svazem bojovníků za svobodu okresu Vyškov

Václav Šůstek

Vyškov, 2012

...povím z plného přesvědčení jen tolik, že Čechové, co národ, kdyby upadli v podrobenost a poddanství Pruské říši, nikdy by se nespokojili s osudem svým, nikdy by jim nevyšlo z paměti, že podle práva mají odjakživa poddáni být jen sobě, to jest své vlastní vládě. Prušáky pro jejich germanizační fúrii, nemohli by pokládati než za úhlavní nepřítele a vrahy své ...

František Palacký

© Václav Šůstek

Jazyková úprava František Macháček

Vydáno nákladem autora

Úvodem

Po mnichovském diktátu a záboru pohraničí, kdy se Hitler chystal ke konečné likvidaci Československa, začaly vnitřní reakční síly rozvíjet kampaň proti představitelům demokracie a jejím zásadám. V tomto období vystupuje Karel Čapek a kromě jiného zveřejnil v tisku následující: "Ležet v samém středu Evropy znamená fatálně být uprostřed každé historické mely, která se kdy v Evropě strhla. Vskutku tato země nebyla ušetřena žádné srážky ras, kultur a idejí a platila svou krví za všechno, co se dělo s ostatní Evropou. A přece se tu po dvanáct století udržel malý a houževnatý národ nejzápadnějších Slovanů; udržel se mezi daleko mocnějšími sousedy a po většinu svých krvavých dějin se musel proti nim hájit. Tisíc let tradice stačí, aby se národ provždycky naučil dobře obojímu: uhájit své bytí a celým srdcem, celou svou silou stát na straně míru, svobody a evropské i světové solidarity."(R. Kvaček, Československý rok 1938, s. 4.)

Vznik Československa v roce 1918 byl výsledkem národněosvobozeneckého zápasu českého lidu, vrcholícího pod vlivem revolučních událostí v Rusku a v období porážky centrálních mocností - Německa a Rakousko-Uherska vítěznými státy Dohody. Vytvoření samostatného československého státu bylo velkým historickým pokrokem. Českému národu to umožnilo státoprávní dovršení procesu národního obrození, pokrokových a revolučních tradic českého lidu od dob husitských; staletý zápas za osvobození z národní a sociální poroby Rakouskem.

Slovenský národ byl zachráněn před násilnou maďarizací.

Vítězství Dohody nad císařským Německem a jeho spojenci bylo zakotvené v tzv. versailleském systému mírových smluv. ČSR byla součástí bloku pod vedením Francie, zaměřeného proti Německu a také proti sovětskému Rusku. Pomocí ČSR se Francie snažila budovat své velmocenské postavení v Evropě. V třicátých letech s růstem nebezpečí německého fašismu byla bezpečnost ČSR zajištěna systémem mírových smluv. Československo vzhledem k sousedním státům zůstalo jedinou oázou demokracie ve střední Evropě.

Události třicátých let, nastolení fašismu v Německu, anšlus Rakouska a německá agresivní politika vrcholící mnichovským diktátem a okupací našeho pohraničí představují v dějinách Československa dramatické období jeho zápasu, končící však likvidací samostatného státu. Nastolením okupačního režimu končí jedna etapa a hitlerovské Německo v úzké spolupráci se sudetskými Němci přikročilo k další, jíž je postupná likvidace českého národa. Vnitropolitické i zahraniční příčiny, otázka přijetí či odmítnutí diktátu vládou a prezidentem Benešem, způsob likvidace Československa fašistickým Německem, otázky psychologického vedení války, úloha propagandy, diplomacie a vojenského ohrožení budou stále předmětem diskuse nejen politiků a historiků hledajících poznatky a zkušenosti z neustálého zápasu v nových podmínkách o zachování českého národa.

Předkládaný výběr z celého množství publikovaných materiálů poskytuje nejzákladnější informace, umožňuje hlouběji posuzovat jednotlivé problémy, případně je dále studovat v doporučené i další literatuře - hledat zkušenosti pro současnost. Je pouhým příspěvkem v nikdy nekončící diskusi vycházející z neustálého zápasu o zachování národní existence v současné době.

1. Mezinárodní a vnitropolitická situace Československa v roce 1938

S nástupem fašismu v Německu se neustále zvyšovalo ohrožení Československa. Hrozba imperialistické války byla vážným nebezpečím pro ČSR i pro sousední státy. Ohrožovala demokratická práva, suverenitu a svobodu národů. Ve své podstatě připravovala světovou válku za znovurozdělení světa, k získání dalšího životního prostoru pro nacistické Německo.

Směr útoku - Československo

Podle přání Hitlera zpracovali v květnu 1935 generálové v čele s ministrem vojenství Wernerem von Blomberg operační studii Schulung (Cvičení). Naskicovali si v ní, jak rychle a úspěšně československý stát vyřídit. Československo považovali za protivníka, který měl být sražen ještě před "velkou válkou" a byl určen za první cíl úderu armády.

Plánování německé války proti Československu pokračovalo v polovině roku 1937. Je obsaženo ve směrnici pro jednotnou válečnou přípravu z 24. června 1937, která uvažovala s preventivním přepadem československého státu jako jedné z možných bojových operací německé armády. Dostala krycí název Grűn (Zelený). Tvůrci plánu počítali s válkou na dvou frontách s těžištěm na jihovýchodě. Zahájení boje s protiněmeckou koalicí počítalo s útokem na Československo: "Cílem je strategický přepad Československa, soustavně připravovaný již v míru. Neočekávaným útokem se (německá vojska) zmocní pohraničních opevnění, přibije k zemi a zničí armádu ČSR, dokud ještě nebude zmobilizována. V krátké době se zmocní Československa. Využije přitom jeho národní různorodosti." (R. Kvaček, Poslední den Mnichov-Praha září 1938, Epocha 2012, s. 10 - 11.)

V listopadu 1937 na poradě generálů s Hitlerem byla zpracována nová varianta plánu Grűn. Tvořily ji přílohy, které doplňovaly červnovou směrnici. Úder proti Československu si v prosinci 1937 představovalo německé velení takto: "Jakmile Německo dosáhne ve všech směrech válečné připravenosti, vznikne vojenský předpoklad dovést k vítěznému konci útok na Československo a tím vyřešit problém prostoru, a to i tehdy, když proti nám vystoupí nějaká velmoc. ... Jestliže se politická situace nevyvine v náš prospěch, nebo se bude vyvíjet pomalu, tak musí být realizace případu Grűn (Zelený) o několik let odložena." (Tamtéž s. 11.) Příznivé podmínky měl vytvořit nezájem Británie o střední Evropu a "zaneprázdnění" Francie soubojem s Itálií o Středomoří. Úspěšný útok na Československo vyžadoval podle Hitlera mezinárodní izolaci ČSR.

Narůstající tlak fašistického Německa na ČSR se stal předmětem jednání britských a francouzských diplomatů 21. října 1937 v Londýně. Byla konstatována nezbytnost projednat úlohu francouzsko-československé smlouvy, stane-li se ČSR objektem agrese. Potvrdila se neurčitost postoje VB k otázce obrany ČSR. Počátkem října 1937 vystoupil Adolf Hitler s dalšími kategorickými požadavky Německa na vrácení kolonií. Tento požadavek byl provázen širokou tiskovou a rozhlasovou kampaní, v níž bylo francouzským a britským kolonizátorům otevřeně řečeno, že rok 1937 není rokem 1918. Z těchto hrozeb hitlerovské propagandy vyplývalo, že vyrovnání v Evropě se má provádět bez Společnosti národů a na úkor východoevropských zemí včetně Sovětského svazu.

V této vyhrocené situaci uspořádal Adolf Hitler 5. listopadu 1937 poradu s předními vojenskými a politickými poradci, kde byla řešena otázka rozpoutání světové války, konfliktu, jehož prologem se měl stát anšlus Rakouska a likvidace ČSR.

V přípravách k rozpoutání války dochází v lednu a únoru 1938 k zásadním vnitropolitickým změnám v Německu. Byla provedena čistka v armádě, na rozhodující místa byly dosazeny spolehlivé nacistické kádry. Hitler sám převzal funkci nejvyššího velitele branné moci. Z funkce ministra zahraničních věcí byl odstraněn Neurath a na jeho místo dosazen spolehlivý Ribbentrop, přičemž i zde soustředil Hitler zahraniční politiku do vlastních rukou. Byl vytvořen zvláštní Hitlerův poradní sbor - tajná kabinetní rada -, jehož členy se stali Ribbentrop, Hess, Goebbels, Göring a generálové Keitl, Brauchitsch a Roeder. Tím byl posílen vliv armády na rozhodování ve vnitřních i politických otázkách. A konečně bylo reorganizováno německé hospodářství. Tato opatření dovršila diktátorský systém a zkoncentrovala všechny politické, vojenské a hospodářské síly do rukou A. Hitlera. (Dějiny ČSR IV, s. 255.)

11. března 1938 okupovala německá fašistická armáda Rakousko. Západní mocnosti se zmohly jen na protest (byť šlo o přímé porušení versailleské dohody). Již v dubnu 1938 Anglie oficiálně uznala anšlus Rakouska.

Po obsazení Rakouska se nacistická vláda v čele s Hitlerem začala připravovat k likvidaci Československa. Vypracovaný plán Grűn byl neustále upřesňován. Pro Hitlera bylo Československo cestou k ovládnutí střední Evropy. Klíčem, který měl otevřít cestu do Československa, byly čs. pohraniční oblasti s početným německým obyvatelstvem. Henleinovci se v Hitlerových plánech stali oním zázračným klíčkem, který měl bez nadměrných válečných ztrát otevřít dveře do pásma pohraničních opevnění ČSR. Nikoliv proklamovaný zájem hájit práva sudetských Němců, ale snaha likvidovat bez ztrát Československo vedla říšskou vládu k rozpoutání vlny nacionálního šovinismu a fašismu proti Československu. Ovládnutí pohraničních oblastí ČSR znamenalo v plánech hitlerovských stratégů, že tím bude prakticky celé Československo vydáno nacistickému Německu na milost.

Diverzní jednotky "K"

Německé velení stále pracovalo na variantách dobytí Československa zvenčí i zevnitř. Tak vznikl scénář, v němž se počítalo i s diverzními jednotkami "K" (Kriegs-organisation), které by vytvářeli sudetští Němci. Někteří se k tomu již cvičili v říši, kam tajně přecházeli přes hranice.

V sobotu 1. října mělo letectvo uskutečnit silné nálety, vyřadit z boje československé stíhačky, rozrušit obranný systém a dopravu. Sabotážní jednotky by vyhodily do povětří elektrárny, vodárny a důležité továrny. Úderné jednotky a oddíly "K" dostaly za úkol obsadit pevnosti metodou trojský kůň;

2. října by diverzní skupiny oblečené do česko-slovenských uniforem ovládly strategické body mezi jednotlivými pásmy opevnění;

3. října měly zasáhnout motorizované jednotky a posílit vojska, která by se zachytila v pohraničních opevněních;

4. října se měly přisunout další divize a motorizované svazky měly proniknout do nitra Čech.

Silné severomoravské obranné pásmo mělo být vyřazeno útokem vzdušného výsadku v týlu.

V červenci a srpnu německá rozvědka prozkoumala terén kolem Bruntálu a Olomouce. Zapojil se i vojenský atašé. Ve slezském Saganu (dnes polská Zagoň) se na operaci začal připravovat výsadkový pluk. Vznik teroris-tického Sudetendeutsches Freikorps po polovině září 1938 pak odsunul organizaci "K" poněkud do pozadí. (R. Kvaček, citované dílo, s. 12.)

Československo překáželo Hitlerovi v zamýšlené výstavbě "ocelového jádra" Velkoněmecké říše, kam měly jednou patřit i české země, samozřejmě bez Čechů. Hitlerovi vadila československá zahraniční poli-tika. Spojeneckou dohodou z roku 1924 se ČSR přimkla k Francii. Mezinárodní orientace na Francii byla prvořadá a odrazila se i ve spojeneckém paktu se Sovětským svazem z května 1935, který vzájemnou pomoc spojoval (podmiňoval) se zásahem Francie. Ta měla se Sovětským svazem také spojeneckou smlouvu.

V nacistickém Berlíně nesnášeli ani vnitřní režim Československa, který v převážně totalitním prostoru zůstával parlamentní demokracií. Navíc se ČSR stala útočištěm pro německou emigraci a pomáhala tak zachraňovat "druhé Německo". K zadušení naší repu-bliky chtěli nacisté využít národnostní skladby Českoslo-venska, v čemž si převážná část německých obyvatel vybrala za svého reprezentanta Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina. Její vedení se přimklo k politice hitlerovců, jejichž pomocí chtělo získat nejen českoslo-venské pohraničí, ale celé české země. Na poradě u A. Hitlera 28. března 1938 Konrad Henlein, K. H. Frank dostali příkaz chovat se tak, aby se vytvořilo politické napětí využitelné pro přípravu likvidace Československa. Československé vládě měla Sudetoněmecká strana klást nesplnitelné požadavky.

V těchto intencích pak v dubnu 1938 přednesl Henlein v Karlových Varech program, který ve své pod-statě požadoval rozbití ČSR (úplná autonomie pohra-ničních oblastí, požadavek nadpráv pro nacistické orga-nizace, zrušení všech smluv ČSR zabezpečujících samostatnost republiky, orientace na připoutání se k fašistickému Německu). Karlovarský program, usku-tečňovaný v intencích nacistické politiky, skončil rozbitím ČSR, posledního demokratického státu ve střední Evropě, a tragedií jak pro český národ, tak ve svých důsledcích i pro německou menšinu.

Britská a francouzská vláda Henleinovy požadavky podpořila. Nacističtí pohlaváři byli podporou Západu povzbuzeni. Situaci považovali za zralou pro otevřený útok. V období kolem 19. května 1938 začali v blízkosti čs. hranic soustřeďovat svá vojska. Československá vláda v noci z 20. na 21. května vyhlásila částečnou mobilizaci. Úspěšná mobilizace ukázala pohotovost i odhodlání čs. lidu postavit se Německu na odpor.

Energický postoj čs. vlády měl příznivý ohlas v západní veřejnosti a povzbudil demokratické síly ve středoevropských státech. Francouzští a britští předsta-vitelé byli nuceni prohlásit, že v případě německého útoku se postaví na stranu ČSR. Sovětští zástupci v Paříži, ve Varšavě i v Praze prohlásili ministrům zahraničí příslušných vlád, že sovětská vláda splní své smluvní závazky vůči ČSR. Hitler se pak již neodvážil dalšího kroku a stáhl nacistická vojska zpět. Dočasné zastavení hitlerovské agrese proti ČSR bylo ovlivněno snahou západních velmocí dosáhnout smírného vyře-šení sudetské otázky ve prospěch Německa. Hitler ustoupil od okamžitého útoku na ČSR a přijal výzvy Západu ke "komplotu". To však nezměnilo jeho záměr likvidovat Československo. Henlein s SdP měl nadále plnit funkci trojského koně. Proto jej přijal 22. května Hitler a instruoval jej, aby byl nadále krajně neústupný při jednáních s ministerským předsedou Hodžou. Podmínkou jednání bylo odvolání mobilizačních opatření čs. armády.

Na konferenci, kterou Hitler uspořádal 28. května za účasti Göringa, Keitla, Becka, Brauchitsche, Ribbentropa a Neuratha, tentokrát prohlásil: "Je mou neotřesitelnou vůlí, aby ČSR byla vymazána z mapy." (F. Nesvadba, Proč nezahřměla děla, Naše vojsko, Praha 1986, s. 272.) Za dva dny podepsal novou směrnici k plánu Grũn, v jejíž preambuli bylo uvedeno: "Je mým nezměnitelným rozhodnutím zničit Československo v nejbližší budouc-nosti válečným tažením. Věcí politického vedení je vyčkávat nebo vytvořit pro to politicky a vojensky výhodný moment..."

Fašistické Německo bylo donuceno ustoupit od záměrů intervenovat zbraněmi proti ČSR. Zvolilo cestu doplnění a úprav válečného plánu Grűn , dalšího posí-lení wehrmachtu k vedení války proti Československu. Přípravy armády byly kombinovány s metodami hrubého mezinárodněpolitického tlaku a zastrašováním.

Po skončení mimořádných květnových opatření zůstávala nadále otázka, jaké stanovisko zaujme buržo-azní vláda k naléhavým úkolům obrany země proti hitlerovské agresivitě.

V létě 1938 nebezpečný vývoj ve vnitřních a mezinárodněpolitických vztazích nabyl nového tempa. 8. června předložila Henleinova strana prezidentu republiky fantastický návrh na reorganizaci čs. státu na základě národnostních skupin. Znamenalo to vytvořit v sudetské oblasti fakticky nový fašistický státní útvar s vlastním parlamentem a administrativou vymykající se kontrole ústřední vlády.

Prezident Beneš po obdržení Henleinových požadavků sdělil francouzskému vyslanci, že je ochoten uspokojit šest z těchto bodů, ale že musí odmítnout ty body, které narušují jednotu státu. Francouzský ministr zahraničních věcí si pozval čs. vyslance Osuského a předal mu memorandum, v němž byla vyjádřena nespo-kojenost vlády s průběhem jednání v Praze a požado-vána rychlá dohoda s Henleinem.

Sotva vyslanec Osuský seznámil prezidenta Beneše s tímto stanoviskem, dostavil se na Pražský hrad francouzský vyslanec de Lacroix a vehementně zdůrazňoval zájem francouzské a britské vlády na smíření se s Henleinovými požadavky.

Západní velmoci v létě 1938 svým politickým nátla-kem na Československo usilovaly o "přátelské urovnání" sudetské otázky. Hitlerovská vláda šířila falešné zprávy o masakrování Němců v Československu s tím, že Německo bude donuceno intervenovat proti ČSR. Byla to otevřená hrozba války, jež měla Západ dohnat k urychlenému appeasementu.

V diplomatických kruzích se takto připravovala půda pro "násilí provedené dohodou". Hitlerovská propaganda rozvíjela psychologickou válku proti Československu. V projevu 2. června na olympijském stadionu v Berlíně opakoval ministr propagandy Goebbels pomluvy o brutálním útlaku tří a půl milionu Němců v Československu. Vyhrožoval, že Německo nestrpí oddělení dvou částí německého národa v různých státech. Berlínské noviny, vyjadřující názory ministerstva zahraničních věcí uveřejnily 15. června podobné výpady proti ČSR.

Německá vláda vedla nejen propagandistickou válku za zničení Československa, ale pokračovala v konkrét-ních válečných přípravách. Hrozby násilného řešení sudetské otázky byly provázeny vojenskými přípravami, o nichž se v oficiálních projevech a diplomatických nótách příliš nemluvilo.

Také henleinovská pátá kolona byla zapojena do stupňujících se příprav na rozbití ČSR. Cílevědomě byla stupňována potřebná atmosféra válečného napětí, aby čs. vláda byla dohnána ke kapitulaci a západní velmoci byly donuceny smířit se s Hitlerovým násilným řešením sudetské otázky.

Letní období 1938 bylo ve znamení zvýšeného tlaku na ČSR ze strany západních velmocí a vydírání ze strany Německa. Sovětský svaz vytrvale hájil pozici pevné obrany Československa. Stanovisko sovětské vlády k obraně Československa sdělil velvyslanec SSSR v Praze prezidentu Benešovi. Bylo dobře známo jak v Praze, tak také v Paříži, Londýně a ve Washingtonu. Vytvářela se tak velká šance pro ČSR, že spoluúčastí SSSR na obraně proti hitlerovskému náporu bude země uhájena a zachován mír ve střední Evropě. Tuto možnost kolektivní obrany však západní velmoci, zaslepené svým antikomunismem, odmítly využít.

Krize v ČSR byla dále uměle vyhrocována. Široké demokratické vrstvy obyvatel požadovaly zastavení činnosti páté kolony, vláda se pokoušela urovnat situaci stálými ústupky henleinovcům. Avšak ti podle instrukcí z Berlína odmítali Benešovy návrhy a předkládali nové požadavky. 6. září československá vláda pod tlakem Anglie a Francie v podstatě přijala všechny body karlovarského programu. Henleinovci se ocitli ve svízelné situaci; vyvolali v Moravské Ostravě střetnutí s policií a 7. září přerušili jednání. Týž den britská diplomacie v londýnském listě Times prostřednictvím šéfredaktora G. Dawsona doporučovala čs. vládě přijmout návrh, s nímž si dosud netroufali přijít ani henleinovci: odtrhnout od ČSR pohraniční oblasti. (Dějiny druhé světové války, svazek II, Naše vojsko 1978, s. 89.) Článek vyvolal v pokrokové veřejnosti pobouření a v Berlíně jásot. Na nacistickém sjezdu v Norimberku 12. září se na adresu Československa snesly hrubé výhrůžky. Hitler žádal, aby sudetským Němcům bylo poskytnuto právo "samostatně rozhodovat" o svém osudu. Henleinovci na signál od Hitlera zorganizovali četné incidenty, jež rychle přerostly v masové akce pronacisticky smýšlejících Němců v pohraničních oblastech. Československá vláda vyhlásila v pohraničních oblastech výjimečný stav. Henlein ze strachu před zatčením uprchl do Německa.

Československá vláda nadále navrhovala zástupcům Sudetoněmecké strany (SdP) pokračovat v jednání. Henleinovci prostřednictvím britského lorda Runcimana předložili své nové podmínky: stáhnout z pohraničního území čs. vojska, zrušit výjimečný stav a předat pořádkové funkce místním orgánům. Pro splnění těchto požadavků stanovili nereálnou lhůtu 6 hodin.

Britský velvyslanec v Berlíně odeslal 13. září do Londýna telegram, který upozorňoval, že nesplní-li čs. vláda ultimátum, vypukne válka. Na tento signál čekal Chamberlain, připravený realizovat svůj tajný záměr - v okamžiku, kdy krize vyvrcholí - osobně se vydat k Hitlerovi a vyjednat s ním pod rouškou údajné záchrany míru, aby fašistické Německo uskutečnilo své expanzivní plány pokojnou cestou. 15. září se Chamberlain sešel s Hitlerem v Berchtesgadenu. Hitler se rozhodl využít této nečekané návštěvy předsedy britské vlády, aby ospravedlnil připravovaný vpád do Československa. Odvolával se na zprávu o třech stech mrtvých a velkém počtu raněných v průběhu srážek v čs. pohraničí a zdůraznil, že čs. otázku je třeba okamžitě řešit. Tvrdil, že spolupráce Německa a Británie bude záviset na tom, jak se jim podaří dosáhnout dohody na společném základě. Bez obalu řekl, že budou-li sudetští Němci připojeni k říši a maďarská, slovenská a polská menšina se odtrhne, zbude z Československa tak málo, že nebude stát za to lámat si s tím hlavu.

Chamberlain se vyslovil pro předání čs. pohraničí Německu. Podotkl, že v tom se musí ještě poradit s členy své vlády, s Paříží a s lordem Runcimanem. Předseda britské vlády pak navrhl na několik dní jednání přerušit a pak se sejít znovu. Po rozhovoru s Chamberlainem byl Hitler naprosto jistý, že čs. pohraničí bude moci obsadit. Britský ministerský předseda byl odhodlán přinutit konečně Prahu, aby splnila německé požadavky.

18. září se sešli představitelé britské a francouzské vlády. Chamberlain seznámil francouzské ministry s výsledky své návštěvy u Hitlera. Obě strany se dohodly na společném ultimátu Praze. V nótě odeslané 19. září 1938 čs. vládě požadovaly západní velmoci kategoricky, aby pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva byly ihned předány Německu. Přitom Anglie a Francie vyjádřily ochotu poskytnout ČSR v nových hranicích záruky proti nevyprovokované agresi. Současně požadovaly zrušení smluv o vzájemné pomoci s Francií a Sovětským svazem.

Ultimátum, jež západní vyslanci odevzdali 19. září Benešovi, znamenalo, že oba státy vydávají Československo Německu na milost a nemilost. Jeden z představitelů britského ministra zahraničí konstatoval: "Za Německo jsme mu (Československu) vyslovili ultimátum my." (Dějiny druhé světové války, sv. II, Praha 1979, s. 96.) Dříve než vláda kapitulovala, podnikla řadu diplomatických kroků, jež měly oklamat veřejné mínění.

Ministr zahraničních věcí Krofta předal 20. září britskému a francouzskému vyslanci odpověď své vlády, že odmítá splnit ultimátum. Londýnské požadavky byly vypracovány bez konzultací s Prahou a jejich splnění by vedlo k úplnému podřízení ČSR Německu.

Československá vláda navrhovala, aby celá věc byla vyřešena na základě smlouvy z roku 1925, uzavřené mezi ČSR a Německem. V pramenech se také uvádí, že po jednání vlády neuplynulo ani půl hodiny, když Hodža k sobě pozval francouzského vyslance a oznámil mu, že dostane-li Československo kategoričtější ultimátum s otevřeným prohlášením, že Francie odmítá splnit své spojenecké závazky, bude Praha kapitulovat. (Tamtéž, s. 94.)

Západní diplomaté okamžitě využili možnosti, která se naskytla. Halifax pozdě večer 20. září poslal vyslanci Velké Británie příkaz, aby společně se svým francouzským kolegou podnikli vůči čs. vládě novou demarši. Oba vyslanci se v noci kolem druhé hodiny dostavili k Benešovi s kategorickým varováním. Podle jejich slov jsou anglo-francouzské návrhy jedinečným prostředkem, jak předejít německému útoku. Jestliže čs. vláda odmítne, zříká se Anglie veškeré odpovědnosti za následky.

Za několik hodin podal Krofta představitelům západních velmocí novou odpověď. Praha je ochotna kapitulovat. Anglo-francouzský diktát vůči Praze a po něm následující kapitulace čs. vlády tak otevřely cestu k Mnichovu.

Ve dnech 22. a 23. září se konala v Godesbergu další schůzka britského ministerského předsedy s Hitlerem. Chamberlain seznámil Hitlera s výsledky "mírového úsilí" západních velmocí za poslední dny. Československá vláda souhlasí s připojením Sudet k říši. Území s 65 % německého obyvatelstva bude připojeno k Německu, které převezme část československého státního dluhu. Nové hranice obou států stanoví mezinárodní komise; VB poskytne spolu s jinými velmocemi záruky nad zmenšeným Československem. Hitler, vědom si toho, že na hranicích Německa stojí již 30 divizí wehrmachtu, a také toho, že Polsko a Maďarsko podpoří jeho agresi, prudce vmetl Chamberlainovi do tváře: "Je mi strašně líto, ale to již nejde," a začal vypočítávat další nové požadavky. Na mapě ukazoval zvýšené územní nároky. Nové německé nároky překvapily i Chamberlaina. Příští den se snažil písemně ujistit Hitlera, že požadavky předá čs. vládě, a vyža-doval, aby nedošlo k násilné okupaci českého pohraničí, než bude dosaženo dohody. Hitler ve své písemné odpovědi trval neústupně na svých stanoviscích. Výsledkem výměny dopisů bylo zformulování tzv. godesberského memoranda německou delegací. Byla k němu přiložena mapa se zakreslenými prostory, které měl okupovat wehrmacht. Byly zde formulovány další požadavky, aby armáda a četnictvo opustily pohraniční prostory bez zničení vojenských a komunikačních objektů a bez odsunu jakýchkoliv hospodářských zásob. Nové hranice byly stanoveny podle národnostního principu a situace z roku 1918. Německu mělo připadnout více než 450 čistě českých vesnic a měst s 816 000 Čechy. Tyto a další podmínky odpoví-daly přání velitelství wehrmachtu, které se snažilo získat kontrolu nad neporušeným československým opevněným pásmem. Hitlerovo godesberské memorandum bylo ultimátem. Chamberlain je převzal s příslibem, že je předá čs. vládě.

Mobilizace wehrmachtu v době godesberských jednání byla prováděna do nejmenších podrobností. Proti původním úvahám německého velení stačila k obsazení Sudet jen dílčí mobilizace; jak se prokázalo v Godes-bergu, jednalo se vlastně o "smírčí akci". Všestranné přípravy wehrmachtu na okupaci, ať již nenásilnou, či čistě vojenskou okupační metodou, jen dosvědčují, že fašistická agrese proti ČSR byla připravována nezávisle na výsledku jednání. Hitlerovy požadavky byly výhradně imperialistické a neměly nic společného s řešením národnostní otázky v ČSR. Ta byla jen záminkou. Sledovaly jediný cíl - destrukci ČSR jako překážky k rozvíjení německých výbojů do východní Evropy.

V době godesberských jednání vrcholil v Československu odpor proti ohrožení státu henleinovskou pátou kolonou, proti komplotu západních velmocí s Hitlerem. Lidové hnutí odporu proti fašismu a za obranu republiky se měnilo v protestní demonstrace, vrcholící 22. září generální stávkou. Na protestním shromáždění v Praze před budovou parlamentu se shromáždilo více než 250 tisíc lidí, aby projevili své odhodlání bránit vlast. Klement Gottwald zde jménem KSČ podpořil požadavek vytvořit vládu rozhodné obrany republiky a vyjádřil důvěru, že nová vláda opírající se o lid, armádu a poctivé demokraty se energicky postaví proti fašistické agresi. "Lid Londýna a Paříže stejně jako Rudá armáda Sovětského svazu jsou s námi a celý demokratický svět nám vzkazuje: Držte se a nedejte se!"

Také v Brně, Plzni, Ostravě a v dalších městech se ozývala hesla volající po nové vládě národní a lidové obrany. Pracující vymáhali za každou cenu bránit pohraniční oblasti před útokem wehrmachtu. Tlak lidu, rozhořčeného imperialistickými požadavky Hitlera, zrád-covskou politikou západních představitelů i váhavým postojem E. Beneše a M. Hodži, smetl kapitulantskou vládu.

Nová vláda generála Syrového se však nedistancovala od předchozího vládního prohlášení, jímž byl vyhlášen apriorní souhlas s odstupem části území Německu. Prezident Beneš a vláda generála Syrového se octli ve dvojím ohni. Lid žádal obranu země, Anglie a Francie trvaly na tom, aby ČSR nemobilizovala a reali-zovala jejich návrhy na smírné řešení, které projednával Chamberlain v Godesbergu. Ze strany Sovětského svazu byla k dispozici prohlášení o ochotě pomoci republice. Ve Francii rostla nespokojenost s kapitulantskou politikou Daladiera. Politici kompromisu v Praze, Paříži a Londýně museli manévrovat.

Teprve tehdy, když jednání v Godesbergu se dostávalo do slepé uličky, když docházelo k bojovým střetům na česko-německých hranicích, shodli se v Londýně i v Paříži, že nelze vyloučit německý útok na Česko-slovensko ještě dříve, než budou ukončena jednání. Dospěli k názoru, že je také třeba podpořit Chamberlainovu pozici v Godesbergu, a předsedové vlád Anglie a Francie své dosavadní námitky proti mobilizaci čs. armády stáhli. Hitlerova neústupnost vedla 23. září v Londýně k rozhodnutí sdělit do Prahy, že britská a francouzská vláda neoponuje dále proti mobilizaci v Československu. 23. září v 18.15 daly vlády Francie a Velké Británie suverénní československé vládě souhlas k tomu, aby mobilizovala armádu.

Teprve po těchto dispozicích se vláda za přítomnosti prezidenta republiky a po slyšení náčelníka hlavního štábu armádního generála L. Krejčího odhodlala vyhlásit podle paragrafu 57 odst. 1 a odst. 3 zákona z 13. 5. 1936 stav branné pohotovosti, spojený s mobilizační pohotovostí ročníků do věku 40 let. 23. září 1938 ve 22.30 oznámil rozhlas všeobecnou mobilizaci. Výzva končila heslem: "Naše věc je spravedlivá!" Nadšení lidu, se kterým bylo přijato vyhlášení mobilizace, zahrnovalo obrovskou důvěru, že Československo se připravuje na spravedlivou obranu proti fašistické agresi.

Francouzská a britská diplomacie svým souhlasem s mobilizací čs. armády sledovala záměr uklidnit v ČSR spontánní hnutí na obranu, aby nekontrolovaným lidovým odporem proti fašistickým provokacím nebyly zmařeny naděje na appeasement.

Ve vládních kruzích byla mobilizace chápána z hlediska vnitřní a vnější funkce buržoazní armády. Zajištění vnitřního, tedy třídního klidu v Československu mělo vést současně k zajištění podmínek pro dovršení komplotu Chamberlaina a Daladiera s Hitlerem.

Československý lid chápal mobilizaci armády v první řadě jako akt přípravy ke spravedlivé obraně. Do mobilizačních středisek přijelo ve stanovené lhůtě v průměru 80 % povolanců, k nimž se přidávali dobrovolníci. Pozoruhodné bylo, že téměř polovina záložníků německé národnosti přes bezuzdnou protičeskoslovenskou propagandu henleinovců nastoupila rovněž k útvarům. Mobilizovaní vojáci posílali prezidentu a vládě telegramy vyjadřující odhodlání splnit povinnost bránit vlast.

Zásluhou lidových mas, ovlivněných vlasteneckým nadšením, podporovaným KSČ a dalšími demokratickými silami, podařilo se velení armády úspěšně provést většinu mobilizačních opatření. Mírové útvary byly rozšířeny o nové. Celá armáda byla rozdělena na zabez-pečovací a manévrovací část. Zabezpečovací část byla složena z 12 hraničních oblastí, jednotek Stráže obrany státu. Jejich početní stav odpovídal 20 divizím. Manévrovací část tvořilo 21 pěších a 4 rychlé divize. Nadřízenou složku vytvářela velitelství čtyř armád. Jejich činnost řídil hlavní velitel operujících armád, armádní generál L. Krejčí.

Mobilizace postavila jeden a půlmilionovou armádu.

Za týden byla ukončena organizace bojové sestavy jednotlivých armád a sborů. Hlavní velitel generál Ludvík Krejčí dospěl k závěru, že československé branné síly jsou schopny vzdorovat nepříteli. Mobilizace však odhalila některé problémy a nedostatky.

Nedostavila se asi polovina německých vojáků. Tato skutečnost se citelně projevila u těžkého dělostřelectva. Nerozvinutá byla motorizace armády. Její týl byl odkázán na selskou vozbu. Bojových vozidel měla armáda 600 - 469 tanků tří typů. Šlo jen o pětinu síly, s níž disponovala německá armáda. Německo mělo v letectvu až šestinásobnou převahu. Nedostatečná zůstala systematická ochrana vojsk. Strategická koncepce obrany se vyznačovala převážně statickým charakterem, téměř polovina armády byla lineárně rozmístěna na hlavním obranném postavení. Obrana nemohla být dostatečně hluboká vzhledem k délce hranic. Vynikající byla morálka vojáků české, slovenské a rusínské národnosti. Jejich postojům odpovídalo i jednání a chování v zázemí.

PhDr. Václav Šůstek, CSc 

Zdroj