Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí?
Když se manželé Hradečtí jako poměrně úspěšní lidé rozhodli pomáhat osobám na okraji společnosti, psal se počátek devadesátých let. Starali se o bezdomovce tak obětavě, že si je vodili do bytu, aby je nasytili, umyli a nechali přespat. Postupně jim ale tato obětavost přerůstala přes hlavu. Do bytu přicházelo stále více bezdomovců, až se manželé cítili ve vlastním obydlí už spíše jako cizinci. Lidé z ulice si bez skrupulí brali všechno, co jim padlo do ruky a málem udělali bezdomovce i z manželů Hradeckých… – Tísnivou situaci jednoho manželského páru se ještě podařilo napravit. Nynější "welcome-diktát" však spěje k tomu, že by se v obdobné nouzi mohl zanedlouho ocitnout celý národ…
Počet na první pohled, či poslech, nečeských obyvatel země, o které se dosud setrvačně mluvívá jako o "naší", se strmě zvyšuje.
Až se člověk diví, kde všichni ti cizinci – při nedostatku, resp. drahotě, bytů pro našince – vlastně bydlí?
V Praze nabývají nečeský ráz již celé ulice a nejde přitom jen o všudypřítomný vizuální smog, světácky vyhlížející obrazy a nápisy na nejroztodivnějších reklamních poutačích a vývěsních štítech, smog produkovaný i domorodci (jak těmi zcela naivními-nevědomými, tak vypečenými-uvědomělými), imitujícími při svém kargo-kultu západní vzory, nýbrž o probíhající etnickou proměnu.
Konfrontováni s touto ňujorkizační (či kalifornizační) skutečností, připomeňme si co nejstručněji historii přenárodňování české země.
Nikoli ovšem pravěké či starověké, ba ani středověké, neboť jejich archeo-historické popisy vždy ovlivňovaly dobově podmíněné politické zájmy, nýbrž až novověké, doložitelné neutrálním pramenem berní ruly neboli "prvním úplným soupisem daňových povinností v Českém království ".
Podle ní roku 1654 žilo v Böhmen 500 tisíc Němců a 300 tisíc Čechů.
Silná převaha prvních vznikla v předchozích desetiletích:
Čechové, usazení v úrodných nížinách, byli totiž třicetiletou válkou zdecimováni mnohem více než Němci, kolonizující od středověku na pozvání Přemyslovců hlavně lesnaté a kopcovité příhraničí (odtud pojmenování skopčáci).
Ještě o takřka dvě staletí později, v roce 1846, tak v Čechách žilo podle nového katastru 39 % Böhmens Deutsche, v Praze přitom stále (od vrcholného středověku) čítali dobré dvě třetiny obyvatelstva.
Pak ale, po velkém stěhování českého lidu do měst, když s koncem tzv. Bachovského absolutismu opravdu vznikal z lidu český národ, tak jak jej od josefínských reforem podle německého příkladu promýšleli a připravovali naši obrozenci, klesl počet českých Němců v Praze roku 1914 na jednu třetinu celkového obyvatelstva, třebaže první zdejší telefonní seznam obsahuje stále ještě téměř výhradně německá a židovská jména lidí z vyšší vrstvy.
Další velké české stěhování v letech poválečné konjunktury, cirka do roku 1928 (tedy do velké kapitalistické krize), upevnilo etnicky český ráz města i uvnitř někdejších hradeb, jakkoli gotická a barokní silueta "stověžaté matičky" byla vystavěna podle plánů německých a italských architektů.
Obdobný Umvolkung probíhal na přelomu devatenáctého a dvacátého století na celém území Čech včetně 117 obcí německého ostrůvku, tzv. jihlavského Volksinsel.
Němci za Protektorátu Čechy a Morava nejprve zatlačili Židy, nebezpečné rivaly, nárokující si mj. primát na první stálé pražské osídlení z dob, kdy Praga (či Frága po jejich), byla vedle brodu, "hradu" a pár dvorců především velkým tržištěm, kam slovanské obyvatelstvo přicházelo směňovat zboží, také své zotročené soukmenovce, za cizokrajný tovar.
K árijským Čechům pak protektoři přistupovali asi jako ke klientům v původním smyslu slova a nezbytným pracantům…
Vrátil by se ale v případě jejich vítězství poměr českých a německých obyvatel postupně k roku 1846 nebo dokonce 1654?
Kdoví?
Všichni ale víme, že my Češi jsme po květnu 1945 se sovětským dubiskem v zádech naopak vytlačili Němčoury, takže Čechy se po jejich vyhnání staly národně téměř celistvým státem, i když se za milion odsunutých "fašounů" pozvolna přisunulo několik desítek tisíc cikánů ze Slovenska.
Zpětně jsme kolonizovali pohraničí, se vším, co k tomu patří, včetně přesunů majetkových – náš český mýtus samozřejmě nevypráví, že tolik opěvovaná hospodářská vyspělost I. republiky byla založena hlavně na německo-židovských strukturách z dob pozdní monarchie.
A s touto ukořistěnou výbavou, včetně "národních klenotů" jako Pilsner Urquell nebo "české sklo", naši (pra)dědové za širokého společenského konsensu začali budovat lidově-demokratické (sic!) Československo.
Největším nehmotným přínosem těchto desetiletí je, že jsme se konečně, bez "rakouských místodržících, německých Příkopů a Petschkových cenných papírů", mohli jako rodilí Češi cítit zajedno se státem, a stát se tak z lidu nacionem, opravdu státním národem v národním státě.
Tuto možnost jsme, z vnitřních i vnějších příčin a podmínění, ovšem nedokázali plně využít, slovy básníkovými "vše se posralo jako jeden lid": předně se žel potvrdila obecně slovanská kulturní nemohoucnost v konfrontaci s románsko-germánskou tvořivostí.
Umíme jen pošilhávat, čučet, přejímat, napodobovat, takže se Praze, Varšavě, Bělehradu ani Moskvě nepodařilo vypěstit svébytnou a přitom životnou popkulturu (tedy nic, co by dokázalo čelit rock and rollu, Bondovi, Beatles, hippies, mini, zkrátka přitažlivému obrazu Sladkého života), jen více či méně trapné odlesky té západní: košile svazů mládeže, v Evropě dvacátých let tak nové, žádný adekvátní vývoj k tričku s potisky z let sedmdesátých, prostě nenabraly…
A když se režim ze své prvotně kolektivistické podstaty nemohl účinně přizpůsobit ani individualisticko-konzumistické fázi, k níž se v šedesátých letech za železnou oponou propracovaly státy s kapitálovým pohonem, poválečný široký konsens zahrnující rovněž orientaci na "bratrský Sovětský svaz" byl ten tam.
Následná proměna předního východního satelitu v okrajovou západní kolonii (lépe: v periferní eurozónu, "pásmo") tuto naši podřadnost ještě nepříjemně zvýraznila, také v jazyce: sotva se do osmdesátých let tak tak stačil očistit od německých výrazů, jako např. gruntovat, pucovat, dávat do rychtyku (běžný český čurbes?), zanáší se skrze všemožné kanály zhusta anglicismy…
Už dnes je zřejmé, že po odchodu generací narozených v padesátých až sedmdesátých letech, bude národní celistvost, dosažená shodou dějinných okolností v období 1948–1989, pouze historickou epizodou, polozapomenutou a pro další česká pokolení – odnárodňovaná, atomizovaná a marginalizovaná – ve svém dobovém významu snad i nepochopitelnou?
Varovný závěr
Během několika generací jsme na území "Království českého a markrabství moravského, co nejušlechtilejších oudů Svaté Říše římské národa německého", což je oficiální pojmenování královských Čech, početně přečíslili kulturně dominující Němce.
Jak dlouho tedy asi může trvat invazistům z miliardových barevných populací Asie a Afriky než v dnešní zcela světské zóně Česko, nejen bez jakéhokoli společně sdíleného paládia, ale zjevně i samotné tužby jako celek přetrvat, přečíslí zase nás?
Krásky šly příkladem
Topmodelka Sklenaříková s ex-manželem Karembeuem…
Miss 1989 Christová s dcerou z prvního (rozvedeného) manželství s Polovietnamcem Ubaudem…
Misska a vystudovaná sociální a kulturní antropoložka Houdová s ex-manželem Omarem, otcem svých tří dětí…
Q.S.
S udivující rychlostí berou za své naivní a neopodstatněné představy, na nichž mnozí samozvaní "vedoucí" stavěli své pomýlené představy o vývoji naší země a to navzdory jasným symptomům přicházející doby, které se neobjevily nyní, ale již před desítkami let.
Pravda je jednoduchá, nezávislá na představách lidiček, kteří obývají své sociální bubliny, v nichž se izolují za soustavného strkání hlavy do písku...
Otázkou je, co jsme mohli jiného očekávat během hlubokého spánku, okouzlení dočasně propůjčenou svobodou, výprodejem za babku všeho, co zaručovalo naši svébytnost.
Generace žijící za minulých režimů se nechaly opít rohlíkem, aby jako fosílie zarostly do křesel bezduché televizní zábavy nespočetných seriálů, jejichž jediným účelem bylo vydělat peníze pro nové majitele a udržet obyvatelstvo co nejdále od zájmu o věci veřejné.
Povedlo se.
Nové generace se již úspěšně odnárodnily, vykořenily a plně převedly do módu bezpohlavních světoobčanů /obyvatel nového globálního elektronického gulagu/, kteří budou odžívat své marginální životy hádkami o genderovou identitu, příslušností k masově organizovaným zachráncům planety, uživatelům nejnovějších aplikací nejnovějších mobilních telefonů, dokud plně a bez odporu nevplynou do řeky očipovaných a plně řízených a dokonale automatizovaných biorobotů.
Nejspíš ale zcela zmizí a rozptýlí se pod náporem importovaných nových obyvatel, netrpících tolika iluzemi a falešnou dobročinností.
Tam a nikam onam současná společenská tekoucí bažina vede.
Probuzený jednotlivec není vybaven možností tento trend zvrátit, bude naopak veškerou svou duchovní, duševní i fyzickou energii nucen používat na vlastní dostupnou ochranu před tlakem, který na něj bude vyvíjen, aby se zařadil - anihiloval se....
Tam přesně to vede, pokud se Něco nestane.
A že to Něco bude svou velikostí přesahovat vše, co jsme v našich životech a učebnicích zaznamenali, je více než jisté.
Stejně jako je jisté, že se to lidem, jejichž poslední možností záchrany to je, nebude pranic líbit...
Ne, nešířím beznaděj, naopak!
Poznejme reálný stav a chtějme ho změnit, jinak nás čeká popsaná cesta.
Chtějme ho změnit s veškerou silou a touhou jaké jsme ještě schopni a která v nás snad ještě stále dřímá.
Věřte, že tam, do popsaného výše, nechcete...
Zda si to uvědomujete a jste ochotni si to i přiznat, je na vás....
Přestaňme se slabostí!
Není chtěna.
Vzhůru již hlavu, národe,
k nebi své zdvihni oči!
Viz: jsou tam i malé hvězdičky,
kol nichž se velké točí!
Toť prostě tím: ty maličké
z jadrného jsou fládru,
ale ty velké a poslušné
jen z plynových jsou hadrů.
Troufám, že při té myšlénce
srdce ti povyskočí -
nuž - buďme tou malou hvězdičkou,
kol níž se velké točí!
Jde to, ach jde! Jen každý hleď
k vlastnímu dobře jádru;
bude-li každý z nás z křemene,
je celý národ z kvádrů!
Jan Neruda