Člověk jako jedinec, ale i národ coby společenství lidí, musí ostře a striktně rozeznávat hranice mezi dobrem a zlem, mezi mírem a válkou, mezi demokracií a diktaturou. A musí především usilovat o Pravdu
Blíží se výročí narození Jana Ámose Komenského - reformního myslitele, učitele národů a člověka dvou epoch. Přibližně za necelý měsíc (alespoň v to pevně doufám) si slavnostně připomeneme výročí jeho narození. Právem se tvrdí, že Jan Ámos Komenský byl člověkem dvou epoch. Snoubila se v něm humanistická pansofia (všemoudrost) s čistou barokní zbožností a láskou k Bohočlověku, Ježíši Kristu.
Ve své osobě tak spojuje otevřenost pravdivému poznání a zároveň víru v elementární rovnost před Bohem i mezi lidmi.
Víru ve spravedlivou společnost, jež se rodí z předpokladu, že všichni lidé (již ze své podstaty) jsou si navzájem bratry a sestrami.
Komenský, právě pro své českobratrské náboženské cítění, však musel v době nekompromisní rekatolizace svou milovanou Vlast opustit.
I přes naděje vkládané do mírových jednání ve Vestfálsku v závěru třicetileté války, dokonce i přes osobní diplomatické konexe (doložené např. korespondencí se švédským kancléřem Axelem Oxenstiernou), zůstalo Komenského přání návratu do rodné země nakonec nevyslyšené, a tudíž nesplněné.
Učitel národů nalezl místo svého posledního odpočinku v nizozemském Naardenu.
Tak už tomu mnohdy v naší zemi bývá, že uznání a respektu se někteří velikáni českého národa nedožijí ve svém mateřském státě vůbec.
Anebo (v lepším případě) se jej dočkají alespoň v období posmrtném.
Ani tehdy to ovšem nemusí platit navěky... (!)
Komenský uchovával a chránil duchovní a kulturní tradice národa v srdci Evropy, národa těžce zkoušeného, a přece nezdolného.
Navazoval přitom na kontinuitu kultu Pravdy Mistra Jana Husa a Božích bojovníků.
Stejně tak na mírovou filosofii jihočeského myslitele Petra Chelčického, jehož ideje převzal v 19. století ve svém románu Vojna a mír velikán ruské literatury Lev Nikolajevič Tolstoj a o trochu později i první československý prezident T. G. Masaryk.
Komenský se rovněž inspiroval mírovou politikou husitského krále Jiříka z Poděbrad.
Věřil a doufal ve všeobecnou nápravu věcí lidských.
V rámci své pedagogické činnosti se stal jakýmsi "předvojem" všech moderních pedagogických přístupů k dítěti.
Já osobně si nejvíce vážím 3 momentů v jeho pedagogické filosofii.
Moment první - každé dítě je do určité míry vzdělatelné a učitel neztrácí víru ve smysl a poslání své práce (pedagogický optimismus).
Moment druhý - každý učitel je dítěti sluncem, jež světlem poznání a silou pravdy vítězí nad temnotou nevědomosti.
Moment třetí - škola má být dílnou lidskosti a právě k oné ryzí lidskosti vede cesta skrze výchovu (škola bez kázně je jako mlýn bez vody).
Studium Komenského života a díla nás přesvědčuje a utvrzuje v poznání, že lidská láska k bližnímu člověku by neměla mít žádné hranice.
Souběžně s nekonečnou lidskostí však musíme mít na paměti, že při výchově a vzdělávání a při formování mravně kvalitního života jsou jisté hranice naopak velmi potřebné a opodstatněné.
Člověk jako jedinec, ale i národ coby společenství lidí, musí ostře a striktně rozeznávat hranice mezi dobrem a zlem, mezi mírem a válkou, mezi demokracií a diktaturou.
A musí především usilovat o Pravdu, jež se zrodila ze samotného daru života a již do života člověk sám znovu vrací, nemá-li žít jen ve lži a klamu.
Já, učitel mateřského jazyka a dějepisu, jsem si za svůj cíl zvolil boj za historickou pravdu.
Proto je mi velikou ctí lidsky i politicky spolupracovat s lidmi, kteří se zavázali k témuž cíli - hledání pravdy.
Nezradit tento cíl nás všechny zavazuje k bdělosti ve všech mravních kategoriích.
Kéž už nikdy nebudou mírové ideály svobody, lidskosti a rovnosti utopeny v krvavé bouři válečných štváčů tohoto světa!
Nechť se (dle slov moudrého pedagoga) vláda věcí našich zpět k nám, lidem této země, navrátí!
Ó lide český…
ANS