Dne 22.03.1471 zemřel poměrně nečekaně poslední a vlastně jediný český panovník skutečně a nerozporovatelně českého původu.
Vztyčujeme v posledních létech všelijaké pomníky.... A jiné bouráme.A k tomu obnovujeme různé sloupy. Třeba Mariánské, symbolizující vítězství cizích dynastií nad českým národem, respektive jeho většinou.
Taková je naše doba....
Ani nás nenapadne zajímat se o vlastní historii. O její velké kapitoly. Jedna z posledních vůbec se uzavřela dnes, na den přesně - před 550 roky.
Dne 22.03.1471 zemřel poměrně nečekaně - nepočítáme li Přemysla Oráče, poslední a vlastně jediný český panovník skutečně a nerozporovatelně českého původu. Těch prvenství ovšem držel více
-první a jediný král z nedynastické rodiny
-první a jediný kališník na trůně
Myslím, že dostatek důvodů věnovat téhle výjimečné osobnosti našich dějin dnešní Kosu. Zároveň velmi děkuji čtenáři, který mne na dnešní datum upozornil.
Pro mne osobně je druhou největší historickou osobou českých/československých dějin.
Hned po Karlu IV. ale před TGM.
O ostatních velikánech a "velikánech" nemluvě.
Velké zklamání mi proto přinesla až 14. pozice krále Jiřího v anketě o Největšího Čecha.
Kdy prohrál i s Karlem Gottem...Nic proti Mistrovi a Zlatému hlasu z Prahy, ale pan Jiřík představuje zcela jinou ligu.
V úplně jiné době a s problémy, které lze považovat za olbřímí.
S nimiž se nějaká normalizace nebo intriky v zákulisí českého showbyznysu nenechají srovnávat ani při milionkrát velkém zvětšení!
Jiří vyrůstal v podstatě bez rodičů .
U svého strýce.
V době kdy Čechy představovaly totální rozvrat, každý bojoval proti každému.
Dvě dekády husitských válek a 5 křížových výprav zemi dostaly doslova a do písmene na kolena.
Ve 14ti se účastnil na straně vítězů bitvy u Lipan, která ve svém důsledku přinesla zemi tolik potřebný mír a narovnávání poměrů.
Zcela nepochybně šlo o mimořádně nadaného a zdatného muže.
S obrovským rozhledem, ještě většími vizemi.
A kdyby nastoupil na trůn v nějaké velké západní zemi té doby, nejspíše by se o něm a jeho činech učil celý svět.
Leč žil v Českém království.
V době husitské a posthusitské.
Jak jsme si už řekli.
Zemi vydrancované,vylidněné, tehdejší katolickou církví proklaté.
Kde se navíc polipanští panovníci - Zikmund Lucemburský, Habsburk Albrecht Rakouský a jeho posmrtně narozený syn Ladislav, na trůně střídali jak svatí na staroměstském orloji.
Jiří z Kunštátu a Poděbrad, velmi rychle stoupal na mocenském žebříčku uvnitř země.
Záhy, zejména po smrti svého protektora Hynce Ptáčka z Pirkštejna se stal lídrem kališnické většiny v zemi.
Ze správce Boleslavského kraje, povýšil na vůdce Východočeského Landfrýdu, až nakonec i správce země.
Ve prospěch nezletilého Ladislava Pohrobka.
Před tím ovšem musel zpacifikovat dva ze tří států ve státě, které bránili konsolidaci poměrů.
Dobýt Prahu a Tábor.
Jako místa radikálního /Tábor/, respektive kořistného /Praha/ kališnictví.
Obojí dokázal a zbavil moci tehdy neotřesitelného kořistníka Meharta z Hradce i táborské církevní fanatiky v čele s Mikulášem z Pelhřimova a Václavem Korandou.
Navíc, v podstatě bez ztrát a bez nějaké větší devastující vojenské kampaně.
Jediné mocenské centrum jež dokázal pacifikovat pouze dočasně a které mu vzdorovalo, byť s cizí pomocí a v cizích službách, představovalo katolické panstvo a to až do konce jeho života.
Respektive jeho společnenství.
Nejprve Strakonická jednota a později Jednota zelenohorská.
Jiřík sice u Lipan byl u konce radikálního husitství, nicméně celý život svůj život věnoval úsilí etablovat víru pod obojí jako rovnocennou té původní katolické.
NA domácí, ale především evropské úrovni.
Tvrdě bojoval s dvěma mimořádně nepřejícími papeži ,nejprve Piem II. a po jeho smrti Pavlem II.
Pro ty, zdá se, představoval český král, svobodně zvolený českými stavy, zřejmě daleko větší nebezpečí než Turci, železnou pěstí bušící na vrata střední Evropy. ačkoliv šlo, pro křesťanskou Evropu, po dvou historických velkodebaklech - bitvě u Varny a pádu Konstantinopole, o existenční otázku její civilizace.
Čeští kacíři, jejich neschválená věrouka a církevní nezávislost na Římu spolu se suverenitou panovníka bez podřízenosti papeži, trumflo rozpínavost tureckých sultánů.
Alespoň v očích papežské konzistoře.
O mnoho mnoho mil.
Formálně Řím českému králi vyčítal, že nedodržel předkorunovační slib prý daný Piu II. že bude pronásledovat ve své zemi kacíře...
Papež tím rozuměl všechny české kališníky a Kalich jako takový, český král pak kališnické úchylkáře a radikály.
Proto ztekl Tábor, proto se snažil rozehnat Jednotu bratrskou, kterou původně přichýlil na svých východočeských panstvích.
Pius II. popíral platnost Basilejských kompaktát, jakési smlouvy o toleranci, odsouhlasených na Basilejském koncilu s tím, že papež nikdy nesouhlasil už s konáním tohoto koncilu a že svatý otec nikdy Kompaktáta neuznal.
Později vše stolec změnil na prohlášení, že Kompaktáta platila jen pro první generaci husitů.
Despekt a nevůle Říma šla tak daleko, že nejprve byl král Jiří provokativně a potupně vyzván, aby se dostavil před papežský soud, následně exkomunikován z církve a vše vyvrcholilo, když v nepřítomnosti byl označen za kacíře, křivopřísežníka, svatokrádce, prašivou ovci.
Proto byl papežem odsouzen ke ztrátě důstojenství, statků, práv, což se vztahovalo i na jeho potomky.
Všechno málo.
Nakonec Čechy zažily další kruciátu.
Tu vyhlásil Pavel II.
Šance se chytil původně Jiříkův zeť, uherský král Matyáš Korvín.
A s pomocí katolického panstva vtrhnul do zemí Koruny české.
Nejdříve postupoval velmi rychle.
Jenže když Jiří soustředil své zbrojné houfy, karta se velmi rychle otočila.
Korvín byl obklíčen a zdálo se, že jeho dny jsou sečteny.
Jenže dodnes se historici jen dohadují, proč Poděbrad Hunyádovce nezničil.
Místo toho mu nabídl jednání mezi čtyřmi očima.
Kde mu bývalý zeť svatosvatě slíbil, že už nikdy do Čech ani nepáchne.
A že s českým králem bude žít ve věčném přátelství.
Snad nikdy neplatilo přísloví - čiň čertu dobře, peklem se ti odmění! jako v tomto případě.
Na zpátečním tažení se v Olomouci nechal korunovat českým králem...
S podporou českého katolického panstva a s uznáním většiny moravských pánů a všech tzv. vedlejších zemí Koruny české...
A pochopitelně papežským požehnáním...
Cosi mi to připomíná v retrospektivě dneška.
Jiřímu tak k přímému výkonu moci zůstaly jen jádrové Čechy.
Nicméně ani to ho neomezilo v jeho plánech.
Byl sice vysmíván na různých dvorech, kde se mu přezdívalo král -zvolenec, aby ho ponížili, protože oni představovali tzv. dynastické, tedy rodové vladaře /kupodivu u Korvína, také zvolence, to nikomu nevadilo - přemýšlím, zda naše země nemá nějaké dějinné prokletí či stigma/.
Ale český král představoval zcela výjimečného diplomata a vizionáře.
Jeden z největších mozků té doby -Antonio Marini z Grenoblu, byl králem požádán, aby dal dohromady projekt mírové spolupráce vladařů tehdejšího křesťanského světa.
Tak vznikla idea Všeobecné mírové organizace ("Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu").
Formálně byla zaměřena proti Turkům, ale mezi řádky šlo zcela jasně číst myšlenku oslabit nebo v podstatě až odstranit papežskou ingerenci do světských záležitostí Evropy.
Vůdčí role takto vytvořené organizace připadla Francii, ostatní státy jsou uspořádané do větších celků /Galie, Germánie, Itálie, Hispánie, atd./, po jednom hlasu.
Návrh obdržely především sousedé a tehdejší kontinentální velmoci Benátská republika, Francie, Burgundské vévodství, Polsko, Uherské království, Braniborské markrabství a Saské kurfiřtství, atd.
Dopadlo to jako u podobných projektů většinou - kulatá slova chvály, ale skutek utek.
Král Jiří navrhoval vytvořit OSN před 600 roky....
To je jeho nejznámější diplomatická aktivita.
Tohle byla jeho výsostná disciplina.
Z původního zásadního nepřítele -císaře Fridricha III. si svou šikovností a řekněme zásadovostí, učinil velkého přítele - dokonce až tak, že císař papeži odmítl účast na křížové výpravě proti Jiřímu.
I tohle je celkem známo.
Daleko méně se ví o rozhodujícím podílu českého krále na ukončení dlouhé vnitroněmecké tzv. kurfiřtské války.
Mírová smlouva se podepisovala v Praze.
Taková předpodoba START Medveděva a Obamy.
Vedle toho měl dostatek soudnosti na to, aby odmítl kandidovat na tzv. římského krále, což je nutný předstupeň k hodnosti císaře svaté říše římské národa německého.
Poděbrad předběhl opravdu o staletí svou dobu.
Byl králem svého lidu.
Dal mu mír, nastartoval prosperitu.
Vzdoroval nepřátelství tehdejšího světa a jeho ideového i mocenského centra -Římu.
Pro mne opravdu dostatek důvodů, abych jej považoval za druhého největšího příslušníka našeho národa všech dob. Po Karlovi IV.
Dost možná, že by ho byl dokázal dorovnat, protože nabídku na hodnost římského krále skutečně dostal.
Ale asi znal své limity.
Respektive si je, bohužel snižoval , z neznámého důvodu sám.
Znovu tím narážím na Korvína a Vilémov.
Kdyby jej tam zadupal do země....
Jenže kdyby neplatí.
Historie by šla jinými cestičkami.
Nejspíš by u nás vznikla Poděbradská dynastie.
Jenž přesně tohle Jiří vzdal.
Když nechal Matyáše uniknout.
A ten se v Olomouci korunoval.
Ambice svého rodu vyměnil za jagellonské...
Nebylo to poprvé ani naposled, co Poděbrad nevysvětlitelně pustil ze smrtelného sevření svého nepřítele.
Viz několik příslušníků Jednoty Zelenohorské.
Nechápu.
Škoda, že neexistuje možnost jak si králem Jiřím o tom promluvit.
Jistě by se ukázalo, že vždy k tomu nějaký docela zásadní důvod existoval.
Ale to už je hádání z marnosti a nad rámec dnešní připomínky půlkulatého výročí úmrtí jednoho z velikánů naší historie.
Kéž bychom někoho takového drželi v čela naší země, místo těch žvavých puchejřů, dnes.
Je smutné, že tenhle husitský král je dnes polozapomenut.
A že by mu snad někde někdo vztyčil nějaký pomník jako Marii Terezii?
Ani nápad!
My radši Habsburky.
Ale může být, že někoho napadne postavit sochu Korvínovi....
Nedivil bych se.
V době krále Jiřího nikoho v Čechách ani nenapadlo, aby propadl sebemrskačství a patolízalství.
V obém kandidujeme na mistry světa.
Až se nějaké takové mistrovství uskuteční.
Q.S.