Ovlivňování eurovoleb je v plném proudu.

Q.S.

Uvědomíte-li si geniální popis současné reality tohoto díla, pochopíte skoro vše o fungování současných globálních elit a jejich agend, kterými ovládají lidstvo:

"Pro pochopení charakteru současné války je především nutné si uvědomit, že nemůže být nikdy vedena až do vítězného konce; je to totiž stále táž válka, přestože se seskupení v několikaletých intervalech mění. 

Žádný ze tří superstátů nemůže být definitivně poražen, i kdyby se druhé dva spojily. Jsou nadmíru vyrovnané a jejich přirozená obrana je příliš silná. Eurasii chrání její obrovská rozloha, Oceánii šíře Atlantského a Tichého oceánu, Eastasii plodnost a píle obyvatelstva. 

Za druhé, v materiálním smyslu není už o co bojovat. Jakmile bylo ustaveno soběstačné hospodářství, v němž výroba a spotřeba do sebe zapadají, skončil boj o trhy, hlavní příčina předchozích válek, a soupeření o suroviny už není otázkou života a smrti. Každý ze tří superstátů je tak rozlehlý, že může získat téměř všechny potřebné suroviny na svém území. 

Pokud má válka nějaký přímý ekonomický cíl, pak je to boj o pracovní síly. 

Mezi hranicemi superstátů leží nepravidelný čtyřúhelník vymezený Tangerem, Brazzavillem, Darwinem a Hongkongem, v němž žije asi pětina obyvatelstva země a který trvale nepatří žádnému z nich. 

O vlastnictví těchto hustě obydlených oblastí a o ledy kolem severního pólu tři velmoci neustále bojují. Prakticky žádná z velmocí nemá nikdy pod kontrolou celou tuto spornou oblast. Její menší úseky neustále mění vlastníka a šance zmocnit se některé části náhlým zrádným úderem diktuje nekonečné změny uskupení. Všechna sporná území jsou bohatá na cenné nerosty a některá z nich poskytují důležité rostlinné produkty, jako například gumu, která se v chladnějších podnebích musí vyrábět synteticky poměrně nákladnými metodami. 

Především však obsahují bezedné rezervy laciné pracovní síly. 

Velmoc, která má pod kontrolou rovníkovou Afriku, země Středního východu, Jižní Indii anebo Indonéské souostroví, disponuje desítkami nebo stovkami miliónů špatně placených kuliů. 

Obyvatelé těchto oblastí, uvržení více méně do stavu otroctví, přecházejí neustále z jednoho dobyvatele na druhého a jsou využíváni podobně jako uhlí nebo nafta v zápase o to, kdo vyrobí více zbraní, zmocní se většího území, ovládne větší množství pracovní síly, aby se mohl zmocnit většího území a tak dál donekonečna. 

Stojí za zmínku, že boj se opravdu nikdy nepřenese za hranice sporného území. 

Hranice Eurasie se táhnou mezi povodím Konga a severním pobřežím Středozemního moře; ostrovů v Indickém a Tichém oceánu se neustále střídavě zmocňují Oceánie nebo Eastasie; jsou fakticky z větší části neobydlené a neprozkoumané. 

Ale rovnováha sil vždy zůstává zhruba vyrovnaná a území, které tvoří jádro každého superstátu, zůstává nedotčené. navíc není práce vykořisťovaných národů kolem rovníku ve skutečnosti pro světové hospodářství potřebná. 

K bohatství světa nepřispívají ničím, protože to, co vyrobí, se použije pro válečné cíle, a cílem války je vždy získat lepší pozici, z níž se povede další válka. 

Národy otroků svou prací umožňují, aby se tempo nepřetržitého válčení zrychlovalo. 

Ale kdyby neexistovaly, struktura světové společnosti a proces, jímž sama sebe udržuje, by nebyly podstatně odlišné.

Prvotním cílem moderní války (v souhlase s principy doublethinku řídící mozky Vnitřní strany tento cíl současně uznávají a neuznávají) je zužitkovat produkty průmyslu, aniž by se zvýšila všeobecná životní úroveň. 

Problém s nadprodukcí spotřebního zboží je latentně obsažen v industriální společnosti už od konce devatenáctého století. 

Dnes, kdy se jen malý počet lidských bytostí dosyta nají, není tento problém zcela zřejmě naléhavý a snad by se ani naléhavým nestal, kdyby nebyly působily umělé procesy ničení. 

Dnešní svět je pustý, hladový, polorozpadlý a ve srovnání se světem, jaký existoval před rokem 1914, a ještě víc ve srovnání s imaginární budoucností, k níž lidé tohoto období vzhlíželi. 

Začátkem dvacátého století byla představa budoucí společnosti – neuvěřitelně bohaté, s dostatkem volného času, uspořádané a výkonné, společnosti zářivého, aseptického světa ze skla, oceli a sněhobílého betonu – součástí vědomí skoro každého gramotného člověka. 

Věda a technika se rozvíjely obrovskou rychlostí, a zdálo se přirozené předpokládat, že se tak budou rozvíjet i nadále. 

To se však nestalo, zčásti proto, že vědecký a technický pokrok závisel na empirickém myšlení, které ve striktně formované společnosti nemohlo přežít. 

Vcelku je svět dnes primitivnější než před padesáti lety. 

Jisté zaostalé oblasti udělaly pokrok, rozvinuly se různé vymoženosti vždy nějakým způsobem související s válčením a policejní špionáží, ale experimentování a výzkum byly většinou zastaveny a trosky po atomové válce z padesátých let nebyly nikdy úplně odstraněny. 

Nebezpečí, která přinesla průmyslová výroba, jsou však stále přítomná. 

Od okamžiku, kdy se stroj poprvé objevil, bylo všem myslícím lidem jasné, že zmizela potřeba lidské dřiny, a tím i do velké míry zdůvodnění rozdílů mezi lidmi. 

Kdyby se strojů záměrně využívalo k tomuto cíli, hlad, dřina, špína, negramotnost a choroby by byly odstraněny v průběhu několika generací. 

A opravdu, průmyslová výroba, i když jí nebylo použito k tomuto účelu, jaksi automaticky – tím, že produkovala bohatství, které bylo někdy nemožné rozdělit – pozvedla značně životní úroveň průměrného člověka přibližně v posledních padesáti letech devatenáctého století a na začátku století dvacátého. 

Bylo však také jasné, že všestranný růst bohatství hrozí zničit – a v jistém smyslu opravdu zničil – hierarchickou společnost. 

Ve světě, v němž by měl každý člověk krátkou pracovní dobu, dosyta se najedl, žil v domě s koupelnou a ledničkou, vlastnil auto nebo dokonce letadlo, by nejzřejmější a snad nepodstatnější forma nerovnosti už dávno vymizela. 

Kdyby se bohatství stalo všeobecným, neodlišovalo by jednoho člověka od druhého. 

Bylo bezpochyby možné představit si společnost, v níž by bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, zatímco moc by zůstala v rukou malé privilegované kasty. 

Ale v praxi by taková společnost nezůstala nadlouho stabilní. 

Kdyby totiž volného času využívali všichni stejně, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. 

Domyšleno do důsledků, hiearchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti. 

Návrat k zemědělské minulosti, jak o tom snili někteří myslitelé na začátku dvacátého století, není uskutečnitelný. 

Dostává se do konfliktu s tendencí k mechanizaci, jež se živelně šíří téměř po celém světě, a co víc, každá země, která průmyslově zaostala, je ve vojenském slova smyslu bezmocná a nutně se musí, přímo či nepřímo, podrobit pokročilejšímu soupeři. 

Neuspokojivé se taktéž ukázalo udržovat masy v chudobě omezováním výroby zboží. 

Tak se to dělo do velké míry v průběhu konečné fáze kapitalismu zhruba mezi lety 1920 a 1940. 

Hospodářství mnoha zemí stagnovalo, půda ležela ladem, kapitálové investice byly omezovány, masy obyvatelstva byly bez práce a udržovány tak tak při životě státní charitou. 

Ale to také způsobilo vojenskou slabost, a protože následné strádání bylo očividně zbytečné, byla opozice nevyhnutelná. 

Problém byl, jak udržet v chodu kola průmyslu, aniž by vzrostlo skutečné bohatství světa. 

Zboží se vyrábět musí, ale nesmí se distribuovat. 

V praxi existuje jediný způsob, jak toho dosáhnout: nepřetržitá válka. 

Podstatným aktem války je ničení; nemusí to být ničení lidských životů, ale produktů lidské práce. 

Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci. 

I v případě, že se zbraně nezničí, je jejich výroba stále ještě výhodnou cestou, jak vynaložit pracovní sílu a nevyrobit přitom nic, co by se dalo konzumovat. 

Například na Plovoucí pevnost se spotřebovalo tolik práce, kolik by bylo zapotřebí na vybudování několika set nákladních lodí. 

Nakonec se odloží do starého železa jako zastaralá, aniž někomu přinesla sebemenší materiální užitek, válečné úsilí plánuje vždy tak, aby pohltilo každý přebytek, který by mohl vzniknout po uspokojení základních potřeb obyvatelstva. 

V praxi se potřeby obyvatelstva vždy podcení a výsledek je, že je chronický nedostatek poloviny životních nezbytností, ale to se považuje za výhodné. 

Jde o záměrnou politiku udržovat dokonce i favorizované skupiny skoro na pokraji nouze, protože všeobecný stav nedostatku zvětšuje význam drobných privilegií, a tak rozšiřuje propast mezi oběma skupinami. 

Podle měřítek ze začátku dvacátého století žije i člen Vnitřní strany přísným, jednoduchým, pracovitým životem. 

Ale i těch několik přepychových věcí, kterých se mu přece jen dostane – velký, dobře zařízený byt, lepší oblečení, kvalitnější jídlo, pití a tabák, dva tři sluhové, soukromé auto nebo vrtulník – to vše ho uvádí od světa, který se liší od světa člena Vnější strany, a členové Vnější strany mají řádově stejné výhody ve srovnání se zuboženými masami, které nazýváme "proléti". 

Společenské ovzduší připomíná atmosféru obleženého města, kde vlastnictví kusu koňského masa představuje rozdíl mezi bohatstvím a bídou. 

Zároveň vědomí, že je válka, a tedy nebezpečí, způsobuje, že lidem připadá jako přirozená a nevyhnutelná podmínka přežití, že všechna moc se soustřeďuje v rukou malé kasty. 

Válka, jak vidíme, přináší nejen nevyhnutelné ničení, ale navíc je psychologicky přijatelným způsobem zdůvodňuje. 

V zásadě by bylo celkem jednoduché, kdyby se mrhalo nadbytečnou pracovní silou světa tak, že by se stavěly chrámy a pyramidy, že by se kopaly a zase zasypávaly jámy, nebo by se dokonce produkovala obrovská kvanta zboží a vzápětí se pálila. 

To by přece poskytovalo jen ekonomickou a ne citovou základnu pro hierarchickou společnost. 

Zde nejde o morálku mas, jejichž postoj není důležitý, pokud jsou udržovány neustále v pracovním procesu, ale o morálku samotné Strany. 

I od nejpokornějšího člena Strany se očekává, že bude schopný, pilný a v jistém omezení dokonce inteligentní. 

Je však zároveň nutné, aby byl důvěřivý a nevědomý fanatik, v jehož emocích převládá strach, nenávist, pochlebovačství a orgiastická radost z vítězství. 

Jinými slovy – je potřebné, aby jeho mentalita byla přizpůsobena podmínkám válečného stavu. 

Nezáleží na tom, zda se skutečně válčí, a protože rozhodující vítězství není možné, je dokonce lhostejné, zda se válka vyvíjí dobře nebo špatně. 

Potřebné je jedině to, aby válečný stav existoval. 

Schizofrenie myšlení, kterou Strana od svých členů vyžaduje a jíž se mnohem snáze dosahuje ve válečné atmosféře, je nyní už téměř univerzální, ale čím výš na společenském žebříčku, tím je markantnější. 

Právě ve Vnitřní straně je válečná hysterie a nenávist k nepříteli nejsilnější. 

Člen Strany v řídící funkci často ví, že ta či ona část válečného zpravodajství je nepravdivá, a možná si někdy i uvědomuje, že se celá válka jenom předstírá a buď se vůbec nevede nebo se vede za úplně jiným cílem, než se prohlašuje: ale takové vědomí se lehce neutralizuje technikou doublethinku. 

Přitom žádný člen Vnitřní strany ani na okamžik nezakolísá ve své mystické víře, že válka je skutečná a že musí skončit vítězstvím Oceánie jako nesporného vládce celého světa. 

Všichni členové Vnitřní strany věří v toto budoucí vítězství jako v článek víry. 

Má se ho dosáhnout buď postupným získáváním území a vybudováním nepřekonatelné mocenské převahy, nebo vynálezem nějaké nové, rozhodující zbraně. 

Výzkum nových zbraní pokračuje bez ustání a je jednou z mála zbývajících činností, v nichž vynalézavý a přemýšlivý duch může najít možnost využití. 

V Oceánii dnes Věda ve starém slova smyslu téměř přestala existovat. 

V newspeaku není pro "Vědu" výraz. 

Empirická metoda myšlení, na níž byly založeny vědecké objevy v minulosti, se příčí nejzákladnějším zásadám Angsocu. 

Dokonce i k technickému pokroku dochází jen tehdy, když se dá nějak použít k omezování lidské svobody. 

Ve všech užitečných dovednostech svět buď stojí na místě anebo kráčí nazpět. 

Na polích pracují koně, zatímco knihy píší stroje. 

Ale v životně důležitých věcech, což znamená ve věcech války a policejního dozoru – se empirický přístup ještě stále podporuje, anebo aspoň toleruje. 

Strana má dva cíle: dobýt svět a jednou provždy zničit každou možnost nezávislého myšlení. 

Proto existují dva velké problémy, jejichž řešením se Strana zabývá. 

První je, jak proti vůli lidské bytosti zjistit, co si myslí; druhý – jak v několika vteřinách zabít několik miliónů lidí bez předchozího varování. 

Pokud ještě vědecký výzkum trvá, je toto jeho předmětem. 

Současný vědec je buď napůl psycholog a napůl inkvizitor, který do detailu studuje význam výrazu tváře, gest, intonace hlasu, zkoumá účinky drog, šokové terapie, hypnózy a fyzického mučení na pravdivou výpověď, anebo je chemik, fyzik či biolog, který se zabývá jen těmi odvětvími svého oboru, které mají nějaký význam při zabíjení lidí. 

V obrovských laboratořích Ministerstva míru a ve rozptýlených ostrovech v Antarktidě, neúnavně pracují týmy odborníků. 

Někteří se prostě zabývají logistickým plánováním příštích válek; jiní vymýšlejí větší a větší raketové střely, stále ničivější výbušniny a ještě neproniknutelnější pancéřování; další vynalézají nové, smrtonosnější plyny, rozpustné jedy, které by se daly vyrábět v takových množstvích, aby zničily vegetaci celých kontinentů, nebo nové druhy choroboplodných zárodků, imunních vůči všem protilátkám; jiní se snaží vyrobit vozidlo, které si bude razit cestu pod zemí jako ponorka pod vodou, nebo letadlo, které by bylo tak nezávislé na své základně jako plachetnice; jiní zkoumají možnosti ještě vzdálenější, například jak soustředit sluneční paprsky v čočkách "zavěšených" tisíce kilometrů daleko ve vesmíru, anebo jak vyvolat umělé zemětřesení a vlny přílivu působením žáru zemského jádra."

G. Orwell - 1984

Současné nástroje a agendy používané a projevené, včetně bizarních figur jejich účastníků, jimiž jsou politické loutky rekrutované z řad lóží, agentů globální moci a jejich přisluhovačů jsem zvýraznil a opatřil grafikou....

Zda mylně, to ponechávám na vás....

Dodatek k textu z knihy 1984 George Orwella:

Západní země dělají vše proto, aby konflikt na Ukrajině trval co nejdéle a neskončil, napsal na sociální síť X americký miliardář David Sachs.
"Cílem je nekonečný konflikt," poznamenal.
Jako důkaz Sachs uvedl vypracování plánu, podle nějž by západní zbraně proudily na Ukrajinu i v případě zvolení Donalda Trumpa novým, americkým prezidentem.