Vítězná píseň
Hle Pán, přichází s armádami
Ať se naši nepřátelé stydí
Ať se stydí, ať se kají
Hle, nebes armády září
Jak září, jak zní
Vysoké hory před nimi padají
Vysoké hory a hrdí králové
Pán vládnout přichází
Vpředu serafové, pak cherubíni
Celá země hoří, celý svět v dýmu
Celý svět v dýmu, těžko se dýchá
Kdo popsat dokáže radost i hrůzu
Kdo popsat dokáže zázraků zázrak
Když hříšná Země Nebesy sevřena
Blízkostí nebes sevřena,
pak ovoce země je jako shnilé
Armáda za armádou povstává z nebe
Andělé na trubky troubí, volají spravedliví
Volají spravedliví: "Hle Hospodin"
Nechte zemi a vodu ať zmizí
Země a voda, k čemu nám budou
Nyní se děje to, co písmo říká
Co písmo říká, všechno se stane
Nové nebe a nová země se zrodily
Ejhle Pán, povstaňte lidé
Jde svět soudit
Svět soudit, stádo dělit
Vesmír duní pod Jeho nohami
Země a nebe duní a duní
Nač teď potřebujeme zlato a stříbro?
Nechte být zlato i stříbro
Ty nám záříš, Boží Synu.
Ево Господа с` Војскама иде душмани наши нек` се застиде! Нек` се застиде, нек` се покају гле `Војске Неба како блистају! Како блистају, како се `оре слежу с` пред њима високе горе. Високе горе и горди цари гле` иде Господ да се зацари. Серафими напред па Херувими сва земља гори сав свет се дими! Сав свет се дими тешко се дише, радост и ужас ко да опише?! Ко да опише чудо чудеса кад земљу грешну стегну Небеса!? Стегну Небеса својом близином, тад` земља плоду слична је гњилом! Војске за Војском из Неба ничу, Ангели трубе, праведни кличу! Праведни кличу: "Ево Господа!", нека ишчезну земља и вода! Земља и вода нашто нам` више? Гле` сад се збива што Писмо пише! Што Писмо пише све се догађа, ново се Небо и Земља рађа! Ево Господа, устајте људи, ево Га иде свету да суди! Свету да суди, стадо да лучи, од стопа свемир тутњи и хучи! Тутњи и хучи земља и небо шта ће нам сада злато и сребро? Злато и сребро нека почине, а Ти нам блистај Божији Сине!
Autorem je Nikolaj Velimirović 1880-1956
Narodil se jako Nikola Velimirović v malé vesnici Lelić, u Valjeva v srbském knížectví v den svátku svatého Nauma z Ochridu, jehož klášter měl být později jeho biskupským působištěm.
Byl prvním z devíti dětí narozených Dragomirovi a Katarině Velimirovićovým (rozené Filipovićové), zbožným rolníkům.
Jelikož byl velmi slabý, byl velmi brzy po svém narození pokřtěn v klášteře Ćelije.
Dostal jméno Nikola (Mikuláš), protože svatý Mikuláš byl patronem rodiny.
První lekce o Bohu, Ježíši Kristu, životě svatých a svatých dnech církevního roku mu poskytla jeho matka, která ho také pravidelně brávala do kláštera Ćelije na modlitbu a svaté přijímání.
Doktorát z teologie získal v roce 1908 dizertací s názvem Víra ve vzkříšení Krista jako základ dogmat apoštolské církve.
Toto původní dílo bylo napsáno německy a publikováno ve Švýcarsku v roce 1910 a později přeloženo do srbštiny.
Disertační práce pro doktora filozofie byla připravena v Oxfordu a obhájena v Ženevě ve francouzštině. Název byl Berkeley's Philosophy.
Na podzim roku 1909 se Nikolaj vrátil domů a vážně onemocněl úplavicí.
Rozhodl se, že pokud se uzdraví, stane se mnichem a zasvětí svůj život Bohu.
Koncem roku 1909 se jeho zdravotní stav zlepšil.
Byl vysvěcen jako mnich pod mnišským jménem Nikolaj v roce 1909.
Brzy byl vysvěcen na hieromonacha a poté povýšen do hodnosti archimandrity.
V roce 1910 byl pověřen misí do Velké Británie, aby získal spolupráci s anglikánskou církví při výchově mladých studentů, kteří byli evakuováni, když rakouské, německé a bulharské síly hrozily zabráním země.
V roce 1919 byl archimandrita Nikolaj vysvěcen na biskupa žičského, ale dlouho v této eparchii (diecézi) nezůstal, když byl požádán, aby převzal úřad biskupa v ochridské eparchii (1920-1931) a ochridské a bitolské eparchii (1931- 1936) v jižních částech království Jugoslávie.
V roce 1920 potřetí cestoval znovu do Spojených států, tentokrát na misi organizovat srbskou pravoslavnou diecézi Severní Ameriky.
Další cestu do Spojených států podnikl v roce 1927.
Během druhé světové války, v roce 1941, jakmile německé síly obsadily Jugoslávii, byl biskup Nikolaj zatčen nacisty v klášteře Žiča a poté byl uvězněn v klášteře Ljubostinja .
Později byl převezen do kláštera Vojlovica (nedaleko Pančeva), ve kterém byl spolu se srbským patriarchou Gavrilem V. vězněn až do konce roku 1944.
Dne 15. září 1944 byli patriarcha Gavrilo V. (Dožić) i biskup Nikolaj posláni do koncentračního tábora Dachau, který byl v té době hlavním koncentračním táborem pro duchovní zatčené nacisty.
Velimirović i Dožić byli drženi jako zvláštní vězni (Ehrenhäftlinge), a byli vězněni v takzvaném Ehrenbunker (nebo Prominentenbunker), odděleném od oblasti pracovního tábora, spolu s vysokými nacistickými nepřátelskými důstojníky a dalšími prominentními vězni, jejichž zatčení nařídil přímo Hitler.
V srpnu 1943 se německý generál Hermann Neubacher stal zvláštním emisarem německého ministerstva zahraničí pro jihovýchodní Evropu.
Od 11. září 1943 byl odpovědný i za Albánii.
V prosinci 1944 v rámci vyrovnání byli Velimirović a Dožić převezeni z Dachau do Slovinska, protože se nacisté pokoušeli využít autoritu patriarchy Gavrila a Nikolaje mezi Srby, aby získali spojence v antikomunistických hnutích.
Na rozdíl od tvrzení o mučení a zneužívání v táboře patriarcha Dožić sám svědčil, že s ním i Velimirovićem bylo zacházeno normálně.
Nikola (Velimirović) byl jako biskup a církevní publicista v meziválečném období jedním z nejvýznamnějších představitelů koncepce svatoslaví, jejíž ideologii z velké části spoluvytvářel.
V roce 1935 v článku s názvem Nacionalizam svetog Save (Srbský nacionalismus Svatého Sávy) formuloval tezi, že srbský nacionalismus je nejstarším hnutím tohoto typu na světě a byl iniciován sv. Sávou.
Tvrdil také, že srbský národ má svou "duši", jejíž nedílnou součástí je pravoslaví spojené specifickým způsobem s nacionalismem (chápáno jako láska k vlasti, bez prvku šovinismu).
Nikola (Velimirović) byl zastáncem názoru na mimořádné poslání srbského národa a zvláštní smlouvu s Bohem, kterou mělo uzavřít působením sv. Savy a Lazara Hrebeljanoviče, který byl zabit po bitvě o Kosovo.
Šířil mesiášskou interpretaci národního mýtu spojeného s touto bitvou, podle kterého měl Lazar před bitvou vidění anděla, který mu nařídil vybrat si mezi pozemským a nebeským královstvím.
Lazar zvolil modrou barvu, což mělo za následek porážku Srbů v bitvě a princovu smrt, ale umožnilo mu dát historii jeho národa zvláštní význam.
Ve svých kázáních kázaných každý rok na sv. Víta (výročí bitvy), kněz jej popsal jako svaté pole a životodárný hrob, vznešený epos mystiky a slávy pravoslavného Balkánu.
Velimirović, připisující zvláštní význam srbskému národu ve světových dějinách, jej nepovažoval za dokonalejší než jiné národy, zdůrazňujíc, že Boží plán spásy pokrývá všechny lidi.
Tvrdil však, že Srbové jsou z Boží vůle tím nejduchovnějším a nejlidštějším národem na světě, zvláštním způsobem zušlechtěným a dokonce předurčeným ke spáse.
Zdůraznil, že nacionalismus bez náboženského základu nedává smysl a rychle se stává destruktivní silou.
Tvrdil, že srbský nacionalismus má obecnou křesťanskou povahu a v praxi se shoduje s implementací morálních principů tohoto náboženství.
V jiných textech Velimirović tvrdil, že křesťanská církev prvních století stála v opozici vůči všem etnickým hnutím, čímž si zachovala svou mystickou identitu.
Velimirović stavěl do kontrastu srbskou a západoevropskou kulturu, kterou soustavně kritizoval.
Odchod západních společností od křesťanství znamenal podle jeho názoru smrt jejich kultury, vítězství ateismu a víry v "člověka-boha".
Teolog jako odpovědné za tento proces zmínil především Darwina, Marxe a Nietzscheho, ale za druhé odsoudil i německé romantiky, francouzské encyklopedisty, tvůrce a učence období realismu a nakonec následující papeže a Židy.
Jako protiváhu Západu poukázal Velimirović kromě vlastního národa také na pravoslavné Rusy.
Velimirović se ve svých textech opakovaně vracel k problémům hříchu, pokání a odpuštění.
Díval se na tyto problémy z hlediska velkého řetězce příčin a následků, který začal pádem člověka.
Tvrdil také, že vina jednotlivce nevyhnutelně stigmatizuje celou komunitu, ke které patří.
Zvláštním případem takové situace je hřích panovníka, který podle biskupa způsobil "hříšnost" celého národa.
Náprava takto spáchaného zla měla spočívat v návratu do stavu před spácháním hříchu – do té doby bylo společenství odsouzeno k utrpení.
Podle hierarchy by se s utrpením mělo zacházet také jako s božím darem, seslaným za účelem praktického provádění pravd víry a utvrzení věřících v jejich víře.
Sám udržoval kontakty s katolickými a protestantskými intelektuály, stejně jako s duchovními ruské pravoslavné církve mimo Rusko.
Jeho úsilí o sjednocení křesťanů vedlo k tomu, že byl přirovnáván k Vladimíru Solovjevovi.
Poznámka:
Není divu, že jsou Srbové trnem v oku dirigentům globalizmu. Jsou nejvíce vzdorujícím evropským národem spjatým s duchovními tradicemi.
Q.S.