Co vede české zákonodárce k tomu, že okupaci v roce 1938 a 1968 měří dvěma metry?
Jako jeden muž odmítla česká politická scéna kritiku ruského ministerstva zahraničí směřující proti vyhlášení dne 21. srpna Dnem památky obětí invaze.
Padesát let poté a třicet let po změně poměrů je to poněkud pozdě, ale budiž. Zřejmě zavál nějaký nový vítr.
Ruská okupace trvala dvacet jedna let. Fyzických obětí byly přes čtyři stovky - zastřelených, ubitých, zahynuvších při dopravních karambolech. Podobně bolestivá byla ale traumata lidí, jimž okupace zničila životy, vyhnala je z domovů, nebo jim prostě "jen" zlomila páteř.
Jen třicet let předtím ale došlo k jiné invazi, jíž předcházela dohoda ministerských předsedů Velké Británie a Francie, kteří reprezentovali spojenecké státy a Benita Mussoliniho s Adolfem Hitlerem uzavřená v Mnichově. V jejím důsledku došlo k obsazení podstatné části území tehdejšího Československa a rozdělení státu.
Zákonodárcům, kteří rozhodují o památných dnech, je proto ve výše uvedené souvislosti vhodné připomenout nejen bezprostřední účinky Mnichovské dohody, jimiž bylo vyhánění Čechů, pronásledování antifašistů a Židů, ale i následné okusování zbytku státu tehdejšími režimy v Polsku a Maďarsku. Československo ztratilo kromě území i téměř pět milionů obyvatel.
Den 29. září se ale ani osmdesát jedna let poté, kdy byla Mnichovská dohoda uzavřena, nestal památným. Na rozdíl od 21. srpna je připomínán s nezaslouženě menší měrou. Čím to asi je?
Hanebná Mnichovská dohoda byla po válce předmětem právních sporů. Nakonec byla státy, jež ji signovaly, prohlášena za nulitní. Státy nemají svědomí, ale mají je lidé, kteří v nich žijí a jsou reprezentování jinými politiky, než před desítkami let. Ti by jistě unesli, kdyby si současné Česko někdejší den zrady připomínalo jako významný pro svou historii.
Co vede české zákonodárce k tomu, že okupaci v roce 1938 a 1968 měří dvěma metry?
Faktem je, že okupace Československa je mnoha ruskými veterány dodnes vnímána v intencích komunistické propagandy jako "bratrská pomoc". Střízlivému přehodnocení role ruské strany ale úspěšně brání u tamní veřejnosti i ahistorické akty pražských starostů.
Jeden pomník symbolu desetitisíců padlých rudoarmějců na konci války boří, druhý ho chce stavět esesákům, vrahům svobodomyslných lidí, kteří se na poslední chvíli účelově "napravili".
Reflexi rozhodnutí české sněmovny o památném dni obětí invaze na ruské straně je proto třeba vnímat i v této souvislosti, jakkoliv by bylo lépe, aby je - třeba se zaťatými zuby - přešla.
Čeští politici správně připomínají, že historickou pravdu nelze zamlčovat ani zkreslovat.
Pokud to myslí doopravdy, měli by zvážit, nakolik jsou pro vztahy mezi státy přínosné ahistorické provokace politických exhibicionistů (ke kterým mlčí) a nakolik je možné, aby stát, který se prohlašuje za suverénní, jednu okupaci připomínal a o druhé jako zařezaný mlčel.
Na jaře minulého roku provedla agentura NMS Market Research průzkum pro organizaci Post Bellum, z něhož vyplynulo, že skoro polovina dotázaných Čechů neví, co se stalo v roce 1938.
Mladí lidé mezi 18. až 24. rokem věku to nevěděli ve třech pětinách případů...
Q.S.
Mladí lidé mezi 18. až 24. rokem věku to nevěděli ve třech pětinách případů...
To je to oč tu jde....? Gumování paměti národa? Stejným způsobem jaký je vyčítán tzv. totalitním režimům?
Člověk by dle této logiky řekl, že opět žijeme v totalitním režimu...
Jakkoliv má svobody a demokracie plné tlampače....