Jan Hus, průkopník nové doby - Přemysl Pitter
Když Kryštof Kolumbus přistál v roce 1492 na východním pobřeží Ameriky, netušil, jaký význam bude mít jeho objev pro všechen svět.
Začaly se dít obrovské přesuny mocenské, hospodářské, civilizační, kulturní.
Není divu, že onen rok byl označen za předěl mezi středověkem a novověkem
Avšak v jedné oblasti se mnoho nezměnilo: na poli mravním.
Objev vysoké kultury praobyvatel Ameriky nepozvedl nikterak úroveň světa; podnítil ziskulačnost dobyvatelů.
Běsnění loupežnických výprav za zlatem a otroky překonaly krutosti středověku.
Temný středověk zastřel svými perutěmi vznikající věk nový.
Násilí Starého světa oplatil Nový svět kletbou příjice a nikotinu.
Náboženský fanatismus i v novém věku slavil orgie, plnil mučírny a zapaloval hranice.
Bylo 15. století skutečně počátkem nového věku, nové dějinné éry?
Jistě.
Avšak nebyl to rok objevení Ameriky, nýbrž rok 1415, kdy v Kostnici vzplála hranice, na níž byl upálen Mistr Jan Hus.
Není to opovážlivé nadsazení a přecenění této události?
Což nebylo už dříve mnoho takových lidí, kteří dali život za své přesvědčení, za svou víru?
Zajisté.
Husův význam je však docela zvláštní: v době, kdy se kostnický koncil prohlásil s papežovým souhlasem za nejvyšší instanci ve věcech víry a pravdy, odvolává se Hus na autoritu ještě vyšší, na samého Ježíše Krista.
Není stopy vzpurnosti či domýšlivosti v Husově počínání.
Pokorně prosí:
"Ukažte mi, v čem jsem se mýlil, a já milerád se poučím a vše křivé a bludné před celým světem odvolám!"
"Napřed odvolej, pak můžeš žádat poučení," zněla odpověď.
"Já maje rozum, jaký nyní mám, nemohu tak učinit bez odporu svědomí."
Hus nedal na naléhání přátel ani odpůrců, neustoupil ani před mocí světskou ani před autoritou sněmu.
Nejslavnější učenci a nejvyšší duchovní útočili na Husa, aby se podrobil.
Vždyť i mocný vévoda Friedrich Habsburský a sám papež Jan XXIII. se koncilu poddali.
Na Husa však všechno domlouvání a nátlak nepůsobily.
Nemohl uznat za pravdu něco, co za pravdu neměl a co mu jeho svědomí neschvalovalo.
Husův význam tkví v tom, že poznanou pravdu a Bohem osvícené svědomí staví nad autority nejvyšší, i nad sněm, jenž věřil, že je řízen Duchem svatým.
To je ten nový, neslýchaný tón, který zazněl z Kostnice a jímž se začalo přelaďovat myšlení a cítění lidstva – a to plných sto let před Lutherem, Kalvínem a Zwinglim.
Začala slábnout víra v autority vnější a objevovala se autorita nová, autorita vnitřní, dosud skrytá v duši každého člověka.
Byl to objev významnější a pronikavější než objevení Ameriky.
Byla objevena pevnina duchovních a mravních hodnot v každé lidské bytosti, nekonečná cena nejnepatrnějšího lidského tvora.
Navenek to ohrozilo dávné řády a instituce, jež pozbyly božské glorioly.
Rozpoutalo to živly, které církevní a světská moc dosud krotily.
Především to však osvobodilo tvůrčí síly, které Bůh v člověku uložil.
Duch středověku se utkal s duchem novověku v strašlivém zápasu.
To, co prožíváme dnes, není nic jiného, než vrcholné utkání těchto dvou sil.
Všechno, co se opírá o světskou moc a násilí, je ve službách temného středověku.
Pravý novověk se ohlašuje hledáním nejvyšších hodnot mravních a duchovních, zamítá používat násilí a dožaduje se lidskosti.
Lidé patřící středověku potřebují masy a vynucují si poslušnost.
Lidé nového věku se štítí stádnosti a znají jen poslušnost zákonů mravních.
"Středověk" je odsouzen k zániku, třebaže dnes ještě převládá a vítězí.
Ve "středověku" není pokrok, to je reakce.
Pokrok je v duchu nového věku, jemuž patří budoucnost.
Reakční, zpátečnická jsou všechna davová hnutí, byť i vedená pod nejpokrokovějšími hesly.
Reakční, zpátečnické jsou všechny snahy potlačit víru v ducha a duchovnost nahradit materialismem.
A třebaže se tento materialismus nazývá vědeckým a sociálním, je ve skutečnosti právě tak nevědeckým a nesociálním, jako byla a je úzkoprsá náboženská omezenost.
Teď chápeme, co činí Husa sympatickým, i když byl zhusta nesprávně tlumočen.
Komunisté z něho udělali tribuna lidu, kterému šlo hlavně o boj za sociální spravedlnost.
Ale též nacionalisté, čeští i němečtí, zkreslili jeho osobnost.
Hus jistě velmi miloval svůj lid, ale nade vším mu stála pravda – pravda Boží.
Proto měl i četné stoupence jazyka německého.
"Milejší je mi Němec dobrý, než bratr zlý."
Tento výrok sám už vyvrací domněnku, jako by Hus nenáviděl národ německý.
Zášť a nepřátelství byly cizí Husovi, jehož odkazem je výzva:
"Milujte se a pravdy každému přejte!"
Přemysl Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy. Pohled do dějin českého národa. Konfrontation Verlag, Zürich 1974, úryvek z úvodní části textu Jan Hus, průkopník nové doby, str. 27−30.
Přemysl Pitter začal psát svoji knihu "Duchovní revoluce v srdci Evropy" na jaře roku 1968.
V komunistickém režimu, který tehdy v Československu vládl, viděl velké pokoření národa, odklonění se od úkolu, který Bůh českému národu uložil…
V Pražském jaru 1968, v období politického uvolnění, které v Československu právě nastalo, spatřoval však naději pro duchovní obrodu českého národa.
Byl přesvědčen, že český národ se může obrodit jen z vlastní "opravdovosti" a zvítězit "převahou ducha."
Cestu nachází v následování odkazu významných osobností našeho národa, kterým ve své knize věnuje medailonky: knížeti Václavovi, Janu Milíčovi z Kroměříže, Janu Husovi, Jeronýmu Pražskému, Petru Chelčickému, bratru Řehořovi, Janu Amosovi Komenskému a Tomáši Garrigue Masarykovi.
Kniha vyšla německy v roce 1968, česky pak v roce 1974.
Mistru Janu Husovi se Přemysl Pitter věnoval nejen v knize "Duchovní revoluce v srdci Evropy."
V roce 1965 vydává Svaz československých spolků ve Švýcarsku Pittrovu publikaci "550 let od mučednické smrti Husovy a 50 let od zahájení Masarykova boje za osvobození Čechů a Slováků."
Na odkaz Mistra Jana Husa se však zaměřil i ve svých četných promluvách, článcích, úvahách.
Zabýval se v nich mimo jiné také myšlenkou důsledků, které by přinesla možná rehabilitace Mistra Jana Husa ze strany katolické církve.
V medailonku věnovanému Janu Husovi Pitter píše:
"Mnozí čeští katolíci touží po tom, aby jim byl Hus vrácen, a také katolíci jiných národů by uvítali jeho formální rehabilitaci.
Avšak je otázka, zda by pak Hus ještě tak burcoval svědomí a podněcoval myšlení, kdyby byl tímto způsobem ospravedlněn.
Nepřestal by být buřičem?
Lidstvo potřebuje rušitele pohodlného klidu, kteří by je burcovali z letargie.
Ovšem, buřiče Boží, neboť i svědomí musí být podřízeno autoritě ještě vyšší."
A katolická církev?
Rehabilitace Mistra Jana Husa ze strany katolické církve se neuskutečnila.
Oficiálně se za jeho smrt katolická církev neomluvila.
V roce 1990 během své návštěvy Prahy papež Jan Pavel II. vyjádřil "hlubokou lítost nad krutou smrtí Jana Husa."
A o patnáct let později, u příležitosti 600. výročí upálení Mistra Jana Husa, papež František, podle vyjádření představitelů České biskupské konference, údajně pronesl slova, že "jeho smrtí byla zraněna celá římskokatolická církev a měla by prosit o odpuštění."
Přemysl Pitter na otázku čtenáře v časopise "Hovory s pisateli" (červenec−srpen 1965, s. 2), zda může být Jan Hus rehabilitován, odpovídá:
"Otázka je nesprávně položena.
Má zníti: mohou být rehabilitováni ti, kdo Husa odsoudili a vydali na smrt?
Hus rehabilitace nepotřebuje."
L.K.