Čím víc slov o svobodě, právu, hodnotách či slušnosti, tím více je třeba se mít na pozoru.

Když se člověk ohlédne do minulosti, může se někdy zhrozit či podivit, jak mohl kdysi některé věci nevidět, bagatelizovat či omlouvat. S odstupem času a znalostí informací, které tehdy nevěděl nebo vědět nechtěl, sice s tehdejší postoj či rozhodnutí změnit nedokáže, ale může mu to pomoci v pochopení dneška a v tom, aby tehdejší chyby neopakoval.

Jako jo jo jsem koukal, když kdosi na sociálních sítích přidal v nějaké diskusi odkaz na více než deset let starý článek na serveru iDnes.cz, který vyšel krátce poté, co se v Praze objevila delegace europoslanců z Bruselu. Nemyslím si, že jsem ho tehdy četl, ale obávám se, že i kdyby ano, moc by mi to nepomohlo. Tehdy jsem ještě věřil v základní "evropské hodnoty", které nám byly propagandou dnes a denně živě připomínány a individua jako Jakub Janda teprve absolvovala svá ideologická školení.

Do Prahy tehdy dorazila skupina poslanců Evropského parlamentu v čele s jeho tehdejším německým předsedou Hansem-Gertem Pötteringem. Na Pražském hradě se setkali s tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Schůzky se účastnili ještě německý europoslanec a šéf evropských socialistů Martin Schulz, britský liberální europoslanec Graham Watson, irský europoslanec Brian Crowley, francouzský levicový europoslanec Francis Wurz, Dánka Hanne Dahlová, Slovenka Irena Belehorská a europoslanec a šéf frakce zelených v Evropě Daniel Cohn-Bendit. Hosté z Evropského parlamentu dorazili kvůli názorům českého prezident Klause na podobu Evropské unie i blížícímu se českému předsednictví EU.

Začátek schůzky se nesl v přátelském duchu, kdy byli všichni europoslanci slušně přivítáni. Prezident Klaus uvedl, že se velmi těší na diskusi, protože ví, že jeho "názory a postoje jsou v médiích často démonizovány a karikovány", a toto je příležitost, jak mohou přímo a nezkresleně své postoje diskutovat. "Jsem tím, kdo vždy říkal, že pro ČR nemá členství v EU alternativu. Byl jsem to já, kdo v roce 1996 podal premiéru Dinimu českou přihlášku do EU. Byl jsem to já, kdo podepsal přístupovou smlouvu. Stojíme na prahu českého předsednictví EU. Jsem přesvědčen, že je bez problémů zvládneme. Vláda a všechny další orgány ČR se na předsednictví odpovědně připravují."

Poté se dostal ke slovu pan Pöttering a debata nabrala velmi nečekaný směr - poté, co pronesl, že je zvykem, že každý ze členů Konference Evropského parlamentu bude mít během přijetí krátké slovo a možnost položit otázky. Nejprve dal slovo poslanci Schulzovi. " (...) Jsme připraveni podpořit české předsednictví, které nebude lehké, protože ho bude ovlivňovat nadcházející volební kampaň do Evropského parlamentu a dlouhodobě diskutované problémy, které se v EU nedaří uzavřít. Je to klimatický balíček, jakkoli Francie má ambici tuto otázku dojednat ještě před koncem roku, a potom Lisabonská smlouva, u které je znám velký rozdíl mezi vaším názorem a stanoviskem EP. Evropští socialisté budou bojovat o to, aby byla ratifikována. Lisabonská smlouva je nutná, nevyhnutelná, absolutně nezbytná. Vím, že v tomto ohledu máte poněkud kontroverzní názory, pane prezidente," začal známý německý eurofanatik zostra.

Europoslanci si zřejmě popletli svoje role, neboť jejich prezentace působila tak suverénně, jako kdyby přijeli na exkurzi do svého podniku dohlédnout, jak běží výroba, a rozdat svým zaměstnancům úkoly. Nikoli jako návštěva u hlavy státu suverénní země. Tehdy jsme ještě suverénní alespoň formálně byli, neboť Lisabonská smlouva vstoupila v platnost až v roce 2009. Právě český prezident patřil od počátku k jejím největším kritikům. Pozdější vývoj mu dal za pravdu, ale tehdy byl nevybíravě kritizován a nucen k podpisu dokumentu, který Evropskou unii definitivně proměnil z původně obchodně spolupracujících států v uskupení řízené shora ve stylu "poslouchej, nebo uvidíš".

Celý trik spočíval v tom, že zatímco dříve, aby něco důležitého bylo schváleno, musela platit jednomyslnost, po přijetí Lisabonské smlouvy se dá nesouhlas některé země různě obejít. Ostatně jak asi může fungovat smlouva, jejíž podmínkou bylo schválení ve všech zemích, když museli Irové, kteří s ní nesouhlasili, hlasovat znovu?

Jaká bude pozice jednotlivých členských států vůči euromolochu v Bruselu, naznačilo již zmíněné jednání na Pražském hradě. "Přinesl jsem vám vlajku, kterou tu prý máte na Pražském hradě všude. Je to vlajka Evropské unie, tak ji postavím tady před vás. (...) Vaše názory na Lisabonskou smlouvu mě nezajímají, chci vědět, co uděláte, až ji schválí česká sněmovna a senát. Budete respektovat demokratickou vůli zástupců lidu? Budete to muset podepsat," spustil europoslanec Cohn-Bendit. "Za další, chci, abyste mi vysvětlil, jaká je míra vašeho přátelství s panem Ganleym z Irska. Jak se můžete scházet s člověkem, o němž není jasné, kdo ho platí? Ve vaší funkci se s ním nemáte co scházet. Je to muž, jehož finance pocházejí z problematických zdrojů a chce je nyní použít na financování své volební kampaně do EP," narážel na Klausovo setkávání slídrem kampaně proti Lisabonské smlouvě v Irsku Declanem Ganleym.

Václava Klaus se konsternovaně, ale důrazně ohradil: "Musím říci, že tímto stylem a tónem se mnou za 6 let zde nikdo dosud nemluvil. Tady nejste na pařížských barikádách. Domníval jsem se, že tyto způsoby pro nás skončily před 19 lety. Vidím, že jsem se mýlil. Já bych se vás nedovolil ptát, z čeho jsou financovány aktivity zelených. Pokud vám jde o racionální diskusi v té půlhodině, kterou na jednání máme, dejte, pane předsedo, prosím, slovo dalšímu."

Ovšem Pöttering šokujícím způsobem ještě přiložil pod kotel: "Ne, my máme času dost. Můj kolega bude pokračovat, protože každý z poslanců se vás bude ptát, na co bude chtít."

Tady ztratil "suverenitu" i jindy suverénní Václav Klaus, který jen zaskočeně zopakoval, že nic takového nikdy nezažil a že je to neuvěřitelné. Neuvěřitelné to bylo, ale spíše z tehdejšího pohledu. Z toho dnešního je to bohužel již naprosto "samozřejmé".

Drzý jako lázeňská veverka byl i irský europoslanec Crowley, který českému prezidentovi vyčetl jeho setkání s Declanem Ganleym, čímž se prý dopustil "urážky irského lidu".

"Děkuji za tuto zkušenost, kterou jsem získal na setkání s vámi. Netušil jsem, že je něco takového možné a za posledních 19 let jsem nic podobného nezažil. Myslel jsem si, že to patří minulosti, že žijeme v demokracii, ale v EU opravdu funguje postdemokracie. (...) Pokud jde o Lisabonskou smlouvu, rád bych připomenul, že ratifikována ještě není ani v Německu. Ústavní smlouvu, ze které Lisabon vychází, v referendu odmítli voliči dalších dvou zemí. Jestliže pan Crowley hovoří o urážce irských voličů, potom musím připomenout, že největší urážkou vůči irským voličům je nerespektování toho, jak v červnovém referendu hlasovali o Lisabonské smlouvě. Já jsem se v Irsku setkal s někým, kdo zastává většinový názor v zemi, vy, pane Crowley, zastáváte názor, který je v Irsku minoritní. To je hmatatelný výsledek referenda."

Pokud si někdo dovolí podobné jednání vůči hlavě tehdy ještě suverénního státu, zasloužil by si vypráskat holí. Jenže Václav Klaus byl se svou kritikou přístupu Unie ke svým členům i nečlenům docela osamocen, a ač se bránil i podpisu Lisabonské smlouvy, nakonec ji pod obrovským mezinárodním i domácím tlakem podepsal. Ještě před podpisem se obrátil na Ústavní soud, aby posoudil, zda je Lisabonská smlouva v souladu s českou ústavou. Prezident vystoupil před soudem s konkrétními argumenty včetně dovolávky na body Ústavy, soud však vynesl pozoruhodný rozsudek, že "udaných sedm sporných bodů naší Ústavě neodporuje". Zároveň ale soud řekl, že se zabýval pouze spornými body a nikoli celou Lisabonskou smlouvou. Trošku to připomíná evropský přístup k mezinárodnímu právu - když se to hodí, ignoruje se (odtržení Kosova od Srbska), když je potřeba, tak se jím pro změnu argumentuje (Rusko a Krym).

Václav Klaus se po této schůzce ohradil proti chování eurodelegace. Ta průběh setkání nejrpve zlehčovala tím, že byl standardní, a tak kancelář prezidenta zveřejnila přepis záznamu schůzky.

Nemá smysl se ptát co by, kdyby, a jak by to vypadalo, kdyby nestál český prezident v naprosté menšině vůči médii zmasírované většině. Jako ukázka hry na demokracii to ale může posloužit dokonale. Čím víc slov o svobodě, právu, hodnotách či slušnosti, tím více je třeba se mít na pozoru.

Zdroj