Pokud však paměť lidská sahá, ještě žádné zlo na světě se nezmenšilo tím, že se nad ním pokrčilo rameny nebo složily odevzdaně ruce v klín
František Kocourek: "Zločin pomluvy"
Řekl jsem to onehdy posluchačům Svobodné školy nauk politických v Praze takto v poslední přednášce před prázdninami:
"Loučíme se v okamžiku, kdy nikdo na světě neví, co bude.
Je přirozené, že budete sledovat – jako žáci jediné politické školy v našich zemích – pozorně všechno podstatné, co se bude dít za hranicemi, v Evropě i jinde v mezinárodní politice.
Je to vaše studijní povinnost.
Ale hlavní váš úkol příštích novinářů, politiků a veřejných pracovníků ve všech oborech národního života vidím v tom, abyste pracovali a bojovali o nového českého člověka.
O člověka současně statečného a ušlechtilého, mravně pevného a krásného, a přece neztrnulého a pružného, o člověka schopného střízlivé úvahy i citového zápalu, o člověka s dávno již osvědčeným českým zdravým rozumem, který umí být pevný až tvrdý, ale nikdy neztrácí spojení s lidským citem, který nezná ani národních, ani politických hranic.
Prací a bojem za nového českého člověka se musíte zaměstnávat poctivě, vášnivě – a bez ohledu na vývoj zahraničně-politické situace, toto je váš navždy vděčný a čestný úkol doma, na národa roli dědičné."
s. 8
Pokud však paměť lidská sahá, ještě žádné zlo na světě se nezmenšilo tím, že se nad ním pokrčilo rameny nebo složily ruce odevzdaně v klín.
A do sbírky těchto nevítaných vlastností, po bok myšlenkové pohodlnosti a sebevražedné váhavosti v určitých vrstvách, po bok hmotařství, které oslněno penězi a ziskem, zapomíná na duši a je ochotno zapomenout chvílemi i na národ, i když má plná ústa vlastenectví, po bok lehkověrnosti, která hledá záchranu všude jinde, jen ne v boji s vlastní nedokonalostí, po bok stejně nemístného a silného národa nedůstojného pesimismu, čili propadání zoufalství, jakoby už zítra nemělo vyjít slunce a jakoby se měl zastavit odvěký koloběh věčných sil přírodních, lidských i národních, po bok hříchu tvrdošíjného setrvávání ve starých kolejích, vytlučených již a položených pro život v minulosti, po bok malověrnosti, neodvahy říkat nahoru i dolů upřímně i trpké pravdy, po bok různých jiných záporů naší národní povahy staví se sesterská trojice zmijí, jejíž jména jsou:
Podezřívavost, závist, pomluva.
s. 9
Jen si uvědomte: kdo je tak velký a čistý, aby ušel jejich uštknutí?
Čím větší a čistý, čím bližší dokonalosti, o níž musí usilovat každý z nás ze všech sil podle daných okolností a možností, tím větším je magnetem pro záporné, většinou vnitřně pokřivené, závistivé a pomlouvačné povahy, lidi věrné pravdě bez ohledu napravo a nalevo, nahoru a dolů, povahy, uváděné přímo do stavu až zuřivého odporu při pohledu na práci neústupných a neúplatných pracovníků bojujících s otevřeným hledím a s plnou osobní odpovědností za mravní hodnoty, za udržení a zdokonalení národního života, za lepší příští.
A to bez myšlenky na zisk ani osobní slávu, na niž pravý veřejný pracovník nemyslí, protože vůbec nemyslí na sebe, ale na ty druhé.
Tak se mi zdálo, jako bych byl právě z tajemných hlubin a dálek posluchačské obce zaslechl poznámku, že se v našem veřejném životě takový idealismus už nevyskytuje.
Ale ano, setkávám se s ním na tolika místech naší vlasti a v tak velké míře, že to až překvapí.
Jenomže se o těchto pracovnících velmi málo mluví v takzvané velké politice, drží se svého díla ve skrytu svých úřadoven, kanceláří, škol, závodů a hospodářství, zřídka jmenovaní, ale vytrvalí, schopní, nezbytní, věrní svému poslání až k smrti.
Jsou takoví lidé, jenomže Praha, přesvědčená o tom, že spolkla všechnu moudrost, o nich neví nic, nebo jen nepatrně.
s. 15−16
Z přednášky F. Kocourka "Zločin pomluvy" proslovené v pražském rozhlase 10. července 1939 (Franta Kocourek: "Zločin pomluvy," Parnasie – J. V. Krýsa, Praha 1939)
Svými rozhlasovými promluvami, přednáškami i články povzbuzoval František Kocourek v době nacistické okupace ducha národa.
Vzdoroval zbraní, která mu byla nejbližší…slovem…profesionální novinářskou prací.
Přednášku "Zločin pomluvy," z níž jsou vybrané ukázky, pronesl František Kocourek v pražském rozhlase před 86 lety…
V roce 1939 byla vydána také tiskem.
Kocourkovy myšlenky mají význam nadčasový…trvalý.
V době nástupu fašismu a v době nacistické okupace burcoval svými moudrými slovy spoluobčany k činnosti…především k práci na sobě…vyzýval je k vnitřní proměně, k překonání špatných vlastností v jejich nitru.
Budil v nich naději v době útlaku…
Zakotvoval ve veřejném prostoru, ať již prostřednictvím rozhlasového mikrofonu, anebo na četných přednáškách, jaký má být český člověk, aby obstál v těžkých podmínkách okupace.
Se ctí…
Vyzýval své posluchače a čtenáře, aby se dokázali postavit za pravdu…
Aby nepodléhali jedu pomluv…udávání…podezřívavosti…závisti…aby vybrušovali svůj charakter a zachovali si rovnou páteř.
Živá slova statečného novináře Františka Kocourka k nám promlouvají i dnes.
Jakými máme být dnes?
Žijeme v době převrácených hodnot, ve světě, v němž je pravda…považována za lež…a lež za pravdu…
Dokážeme prohlédnout?
Kocourkova slova jsou určena i nám…
Více o osobnosti, díle a životě statečného novináře, rozhlasového komentátora, spisovatele, příslušníka domácího protinacistického odboje Františka (Franty) Kocourka jsme psali zde:
L.K.