Schola Futuri

Nejníže je možné dostat se na úroveň "obyčejný člověk".

To je dno.

Níže už je pouze kůň a pes.

Schola Informaticae/Schola Futuri

Karla Krátká

První únor roku 2010.

Je přesně 7.20 hodin evropskounionského času/ EUČ.

Jsem číslo 123450/KK a vstupuji do prostoru WZG/681.

Začíná další pracovní den.

Přistupuji k hlavnímu vchodu a svoji čipovou kartu 205/7.20/17.55 přikládám ke čtecímu zařízení.

V setině sekundy se rozsvěcuje zelené kontrolní oko, registruje mne a poté vpouští dovnitř.

Současně se vstupem dochází k zápisu na mé registrační kartě ve speciální buňce v druhém patře budovy, kde již od 7.15 hodin pracují 12349/BA a 12345672/RZ.

Jsem instruktorka AJ/RJ/TA, která vede skupinu mladých budoucích odborníků, docházejících do tohoto ústavu za účelem získávání informací nutných pro jejich naplánovanou profesi.

Lépe řečeno, jsou zde, aby informace uchopovali, zmocňovali se jich a dále zpracovávali.

To vše dle instrukcí vyšších orgánů, jež jsou součástí dalších, ještě vyšších struktur.

Každý student je předem naprogramován na určitou profesi, které se bude věnovat ne více než pět let.

Poté bude nahrazen jiným, mladším, výkonnějším.

V případě, že není zcela opotřebován, projde dalším rekvalifikačním kurzem pro změnu zaměstnání, nebo, a to je zcela běžné, automaticky přejde do nižší kategorie pracovníka.

Tam stráví pět let, po nichž následuje zařazení do znovu o jeden stupeň nižší kategorie.

Z toho je zřejmé, že studium samo o sobě je boj, kde cílem je získání co nejvyšších postů při prvním vstupu do pracovního procesu.

Čím vyšší je startovní pozice, tím pomalejší je pád do nižších pracovních a společenských tříd.

Nejníže je možné dostat se na úroveň "obyčejný člověk".

To je dno.

Níže už je pouze kůň a pes.

Bezhlučný výtah mě vyváží do druhého patra.

Další mávnutí čipovou kartou před chladným netečným obličejem čtecího zařízení a jsem vpuštěna do "přípravny".

Dveře se otevírají a já sotva znatelným pokývnutím hlavy zdravím 12346/LL a 1234569/RR.

Obě kolegyně jsou dnes výjimečně na pracovišti o pár sekund dříve.

Jindy jsem to já, kdo kývnutím hlavy odpovídá na jejich ranní gesto.

Mlčíme.

Každá vstupujeme do svého silového pole a usedáme ke svému počítači XP/3 screen 100x50.

Zadáváme heslo a náš pracovní den začíná.

Znamená to, že jsme propojeni s řídícím centrem našeho ústavu, odkud jsou nám zasílány veškeré informace a pokyny.

Den je rozčleněn na logické, na sebe navazující pracovní úseky.

S ostatními pracovníky se osobně nesetkáváme, vše probíhá jen prostřednictvím počítačů.

Společnost teprve v poslední době vymýtila všechny infekční přenosné choroby, a tak je v zájmu každého jedince, aby nenarušil svůj oslabený imunitní systém stykem s jinými, rovněž oslabenými jedinci.

Je nutné se zaregistrovat.

Po prvotním seznámení s programem, jenž se ovšem téměř v ničem neliší ode dne předcházejícího a nebude se lišit ani den následující, a po zaznění signálu se rozcházíme do jednotlivých vzdělávacích sekcí.

Zde stačí dotknout se prostředníčkem levé ruky, v němž je voperován další speciální čip, označeného místa na dveřích.

Ty se automaticky otevírají.

Žáky zdravím předepsaným pozvednutím a následně poklesnutím pravého předloktí, což znamená SEDNĚTE SI.

Nikdo nemluví.

Každý již zaujal místo ve svém silovém poli, jehož střed tvoří počítač XXPP/33 screen 150x80.

Všichni dobře vědí, že právě v tomto okamžiku, tj. v 7.50 hodin EU času, se jejich rodiče MT1/MT2 propojují na svém pracovišti s centrálním dispečinkem tohoto ústavu, aby zjistili, zda pokračovatel jejich společného příjmení je na svém místě.

Je-li vše v pořádku, odpojí se a teprve na konci informačního procesu se opět spojí s centrálou, aby se dozvěděli denní výsledky svých potomků.

Je to předpis AZ/100.

Není úniku.

Nikdo se této povinnosti nemůže vyhnout.

Naopak.

Nesledují-li rodiče průběžně a pravidelně svého syna nebo dceru, dochází k disciplinárnímu řízení.

Na jeho konci může být i vyloučení rodičů z práce a potomka ze všech ústavů a okamžité přeřazení do kategorie "obyčejný člověk".

Kde jsou ty časy, kdy k získání informace o prospěchu a chování studenta stačilo zavolat telefonem (slovo, které lze najít už jen ve Slovníku zapomenutých slov) a přeptat se přímo vyučujícího, jak si dítě vede.

Schůzkám všech rodičů ve škole, kdy je učitel informoval osobně tváří v tvář, se současná generace jen směje, když podobnou situaci zahlédnou ve starých filmech.

Cožpak se nikdo nebál, že po setkání s jinými lidmi onemocní?

Na každém kroku přece hrozilo nebezpečí infekčních nemocí.

Při oněch schůzkách učitelů a rodičů si někteří dokonce podávali ruce, někdy se i smáli, kašlali a smrkali.

Těch nebezpečných kapének všude!

Na každém kroku číhalo nějaké nebezpečí.

Ještě že žijeme v jiné době, pochvaluje si většina populace.

Výuka začíná za tichého bzučení počítačů

Podobný zvuk snad bylo možné slyšet před mnoha lety na rozkvetlých loukách, kde z květu na květ poletovali čmeláci a včely a barevnou mozaiku dotvářeli motýli všech velikostí a tvarů.

Tento historický obraz i zvuk je možné najít výlučně už jen v archivech, kde se tyto podivné záznamy uchovávají.

Zaměstnance archivů tvoří z převážné většiny právě lidé z kategorie "obyčejný člověk".

V nejnižším patře budovy se také přechovávají mnohé překonané relikvie minulosti, jako jsou třídní knihy, třídní výkazy, vysvědčení, notýsky malých dětí, do kterých učitelé zapisovali známky, případně kreslili nebo nalepovali obrázky, pokud školák dosáhl pěkného výsledku.

Žákovské knížky.

I tam učitelé zapisovali známky, pochvaly, poznámky.

Bylo to všechno tak nechutně osobní.

Je dobře, že všechny údaje o lidech podléhají utajení.

Proč vědět zbytečné informace o druhém?

A navíc, všichni jsme konec konců stejní, nic nového bychom se o druhém nedozvěděli.

Jako připomínka dávných časů je v každé sekci skříň, kde je možné zahlédnout už nepoužívané učební pomůcky.

Zcela vespod odpočívají pracovní sešity a staré učebnice.

Ty už léta nikdo neotevřel.

Jsou k smíchu.

Bílé i barevné křídy.

Psací pera.

Tužky.

O přihrádku výše je možné spatřit gramofonové desky SP/MP/LP, MG pásky a kazety.

Nejvýše uloženy jsou pomůcky z doby nedávné, ovšem také už překonané, jako CD, diskety či flešky.

Nikdo by už nechtěl, aby se ta pomalá doba vrátila.

Dnešní generace zná jen cestu vpřed.

Nikdy se neohlíží.

Nikdy se nezastavuje.

Kdo chvíli stál, stojí nejenom opodál, ale jako by byl už předem mrtvý.

Počítače tiše bzučí.

Úkoly byly zadány, obrazovky pronikavě září do pobledlých mladých tváří.

Vše je propojeno interaktivními tabulemi, které společně se studenty vytvářejí tu správnou pracovní atmosféru.

Žáci znovu a znovu uchopují informace, zpracovávají je dle zadání počítačů.

Nezajímá je, čemu ani komu slouží.

Kvůli tomu tady nejsou.

Každý z nich je pouhým kolečkem v perfektně vypracované struktuře sdělování, přijímání a zpracování příslušných dat.

Nikdy je ani nenapadne přemýšlet o tom, zda oni "znásilňují" informace, nebo zda tomu není naopak.

Nikdo nevyrušuje, nikdo s nikým nemluví.

Komunikace i mezi žáky samotnými probíhá pouze a výlučně na úrovni přístrojů.

Každý je pouze členem týmu.

Ovšem každý také ví, že právě jako jeho člen je silný.

Ví, že úkoly splní.

Ví, že to dokáže.

Pro váhavé a nerozhodné zde není místa.

Zde ani nikde jinde.

Jsme civilizací silných jedinců, kteří tvoří jeden jediný tým.

Můj úkol jako koordinátora tohoto procesu spočívá ve sledování pracovního nasazení.

To je vyhodnocováno v procentech a výsledky se pravidelně objevují na mém služebním screenu XXX/PPP/333/PAN/A/SON/IC/200x100.

Průběh celého procesu a konečné hodnocení na konci každého dne zaznamenává speciální program Magister.

Z tohoto systému není možné vypadnout.

Jsou na něm závislí všichni.

Studenti.

Jejich rodiče.

Instruktoři.

Management.

Příslušné ministerstvo.

A také ústředí CML/EYE/3.

Pokud by snad instruktor neplnil svoje povinnosti a úkoly a nevkládal zjištěné výsledky do výše uvedeného systému, je to začátek jeho konce.

Stížnosti rodičů pak zpravidla ihned vedou k jeho okamžitému nahrazení jiným, spolehlivějším.

Za branami jich čeká nepočítaně.

Vědoma si své povinnosti a odpovědnosti vůči studentům, vůči jejich rodičům, vůči svému vedení, vůči ministerstvu a konec konců vůči celému vesmíru, usedám i já k pracovnímu stolu a spouštím program.

Navyklým pohybem si nasazuji speciální korekční brýle.

Ty mají schopnost proniknout do myšlení a představ studentů.

Zárodek jakéhokoliv odklonu od normy je třeba podchytit v samotném začátku.

Narušení kázně a disciplíny je třeba okamžitě trestat.

Zdá se však, že žádné postranní úmysly v hlavách mých studentů nejsou.

Zdá se, že všichni dosáhli takového stupně sebekontroly, že moje pátrání v jejich představách pokaždé končí na bodě nula.

Můžeme být právem hrdi na takové mladé lidi.

Každý z nich myslí jen a jen na to, aby dosáhl co nejlepších výsledků.

A není divu.

Vždyť pět let života v profesi, která jim byla vybrána, je tou nejlákavější a nejlepší odměnou za jejich úsilí.

Den je rozčleněn na dvě části.

Po čtyřech vyučovacích jednotkách je přestávka na oběd.

Sjíždíme do prvního patra, kde dostáváme speciální potravu, vyváženou kombinaci vitamínů a povzbuzujících prostředků.

Je třeba, abychom byli silní.

Je třeba vydržet.

Nemluvíme.

Jídelnou se rozléhá jen tichý šum, připomínající bzukot zapnutých počítačů.

Na čelní stěně namodrale září obrovský screen XXXX/PPPP/500x300.

Konec vymezeného času na oběd.

Na obrazovce se zjevuje tvář našeho vedoucího pracovníka, jenž nás s lehkým pokývnutím hlavy, gestem, znamenajícím VYTRVEJTE VE SVÉM ÚSILÍ, provází při návratu do jednotlivých sekcí.

Druhá část pracovní doby končí v 17.50 hodin EUČ.

Všichni se okamžitě odpojujeme od přístrojů, instruktoři navyklým gestem znamenajícím NYNÍ JE MOŽNÉ UKONČIT PRÁCI propouštějí studenty.

Mám pět minut na to, abych se i já kývnutím hlavy rozloučila s 1234569/RR a 12346/LL a opačným směrem než ráno prošla hlavní branou.

S čipovou kartou v ruce odcházím.

Počítač mě odepisuje ze stavu přítomných na pracovišti a já usedám do vozu ELMOB/GAS/13.

Ujímá se mě systém GPS I, který mě dovede nejdříve na dálnici D55, a po ní až k odbočce EXIT/00/WC.

Na tomto místě péči o mne přebírá řídící jednotka z místa mého bydliště GPS II, jež mě bezpečně doveze až před bránu jednoho ze stovek stejných titanových paláců.

Výtahem se dostávám do dvacátého pátého patra.

Procházím informační místností, kde povinně trávím jednu hodinu sledováním obřího screenu XXXX/PPPP/700x500.

Obrazovka je plná pozitivních zpráv.

Střídají se záběry z informačních center nejdůležitějších podniků, úřadů, koncernů, objevují se nejrůznější tabulky a přehledy úspěchů.

Nechybějí ani přátelská setkání všech usmívajících se hlavních představitelů jediné zájmové politické strany ODSCSSDKDUCSLKSCMSZ.

Pro sportovní fanoušky je připraven zkrácený přehled všech zajímavých gladiátorských her a utkání.

Nesporně zajímavý pohled na ohromné borce, kteří z nepochopitelných důvodů zasvětili svůj život pohybu.

Jejich život je samé odříkání.

Mají zakázáno jezdit ve vozidlech, kde je vše podřízeno automatice.

Nesmějí používat pohyblivá schodiště ani výtahy.

Denně musejí běhat a namáhat své tělo.

Odmítli pracovat s počítači a mohli si vybrat.

Buď dobrovolnou smrt, nebo denně bavit moudré a rozumné členy společnosti pohledem na své soupeření.

Z pohledu většiny zvolili tu horší variantu.

Z mezinárodního zámořského sportovního kanálu se dozvídáme, že tým Mineral Springs Ostrava porazil Blue Whales Litvínov, že Dobří bobři Liberec remizovali se Skalními orly Macocha a Green Steel Znojmo podlehlo Frozen Grizzly Horní Liptákov.

Opět zdravě a společně povečeříme a rozjíždíme se do svých buněk.

Ta moje má číslo 33.

Čip voperovaný v čelní dutině otevírá dveře.

Vcházím do chodby, kde mě vítá robot.

Svléká mě naučenými pohyby, aniž by se dotkl mé kůže, a naviguje do sprchy, kde jsem předána robotici.

Ta mě umývá.

Součástí hygienického rituálu je i masáž s programem pro atrofované končetiny.

Suchým teplem zbavena posledních kapiček vody vstupuji na pohyblivý koberec před koupelnou a odjíždím do ložnice.

Tam již čeká umytý a osušený 640162/KJ.

Uléháme vedle sebe.

Na stropě se promítají obrazy noční oblohy, ozývá se monotónní hvězdná hudba.

Na malý okamžik se k sobě otočíme, pomalu zavřeme, otevřeme a znovu zavřeme oční víčka.

To znamená DOBROU NOC.

S rukama vodorovně položenýma na chladivé dece, aniž bychom se jeden druhého dotkli, usínáme.

Jen jednou, výjimečně dvakrát za život a pouze na základě žádosti doporučené územním kurátorem je lidem opačného pohlaví dotýkat se za účelem rozmnožení.

Pouze však v předem určeném místě a čase.

Tomu, komu připadá tento sbližovací proces nedůstojný, je doporučeno v případě zájmu o potomstvo navštívit Ústav pro rozmnožování.

Tam, dle zadaných požadavků vyhotoví a dodají mládě vhodného pohlaví, rasy, barvy očí, vlasů, výšky a váhy.

Dlužno říci, že těchto žadatelů stále přibývá, neboť doteky dvou odlišných jedinců nepřinášejí pranic pozitivního.

Pouze vše komplikují.

Po osmi hodinách ničím nerušeného spánku, umyta, oblečena a se vším vyrovnána nastupuji před palácem do svého ELMOB/GAS/13.

Vozidlo automaticky odjíždí směr EXIT/WC/00.

Rychlost je vypočítána tak, abych v přesně vymezený čas odbočila na dálnici 55D a v 7.20 hodin EUČ znovu mávla čipovou kartou před očima bdícího zeleného oka, čímž mi bude umožněno vstoupit do prostoru WZG /681.

Ve druhém patře za dveřmi přípravny se kývnutím hlavy pozdravím s kolegyní 12346/LL a 1234569/RR.

V 7.50 hodin společně se signálem vstoupím do učebny plné mladých lidí, kteří dnes a denně budou znovu a znovu uchopovat informace, zmocňovat se jich, aniž by kdy zatoužili znát odpověď na to, kdo koho vlastně "znásilňuje".

Gestem znamenajícím SEDNĚTE SI zdravím jako každý den, usedám ke svému XXX/PPP/333/PAN/A/SON/IC/200x100.

Vydávám příkaz.

Počítač se rozbíhá a já si navyklým pohybem nasazuji korekční brýle.

Obrazovky pronikavě září a namodrale osvětlují tváře.

Za tichého bzukotu našich němých a spolehlivých spolupracovníků vplouváme společně do dalšího šťastného dne.

1. – 2. únor 2007

Povídka z knihy Karly Krátké "Stopy v nás," 2011; s. 114–119

"Báječný" svět…

Chtěli byste v něm žít…?

A nežijeme v něm už…někdy…?

Autorce jsme položili otázku, jak s odstupem bezmála dvou desetiletí tuto svoji vizionářskou povídku vnímá.

Její odpověď vám přinášíme:

"Povídka, kterou jsem před osmnácti lety napsala v kabinetě gymnázia jen jako více méně zábavnou vizi na základě svých zkušeností z výuky v počítačové učebně, se pro mne po opětovném přečtení před několika dny změnila v černou můru, neboť současná zrychlená doba tuto vizi mnohonásobně překonala.Umělá inteligence, tedy AI (pro mne ale spíš "ÍÁ"), která je tak obdivována a uctívána, bohužel zřejmě především těmi, kdo nečetli nic od Karla Čapka a jiných autorů obávajících se budoucnosti, se pomalu ale jistě vkrádá do života naší civilizace.UMINA, moje zkratka pro tuto pokročilou, a časem možná nezvladatelnou technologii, prý už dokáže nezávazně na člověku spolu komunikovat. Možná už je dokonce tak daleko, že si mezi sebou o lidech vyprávějí vtipy. Nepochybuji o tom, že jejich umělému "humoru" se bude nepoučené lidstvo smát čím dál víc. Zřejmě ale jen do té doby, než to tady po nás všechno převezme ..."

Karla Krátká, 25. únor 2025

L.K.