Šťasten, kdo dovedl poznat podstatu věcí a nebál se přitom ani osudu, ani smrti…
Legendární novinář František (Franta) Kocourek
"Řídil jsem se vždy jen jediným heslem, které mi učarovalo v mládí a jež mám dosud na štítu a měl by je mít na štítu každý, kdo chce nosit hrdý titul novinářského povolání. Je to heslo staré, z antických dob: Šťasten, kdo dovedl poznat podstatu věcí a nebál se přitom ani osudu, ani smrti…(Vergilius)"
František Kocourek
Zadáme-li si do internetového vyhledávače Google jméno František (Franta) Kocourek, několik prvních odkazů bude věnováno brněnskému silákovi, herci, mystifikátorovi, baviči…
Většině nezasvěcených do novinářské historie se vybaví právě on…
Brněnskému herci však náš text věnován není.
Pojednává o osobnosti výjimečného novináře, reportéra, jednoho z prvních rozhlasových komentátorů, spisovatele, filmového scénáristy…a především statečného člověka.
Novináře, jehož zbraní…se stalo slovo.
V období nástupu fašismu v Evropě, mnichovské zrady a později nacistické okupace českých zemí František Kocourek věnoval nezměrné úsilí tomu, aby český národ…neupadal do malomyslnosti… nepropadal beznaději…a uchoval si rovnou páteř i v těžkých podmínkách Protektorátu Čechy a Morava.
Proslavila ho "geniálně špatná," jak Kocourkovi napsal spisovatel František Kožík, rozhlasová reportáž vojenské přehlídky wehrmachtu 19. března 1939 na Václavském náměstí, kterou komentoval se skrytou ironií.
František Kocourek k posílení vlastenectví a vzdoru objížděl česká městečka a na improvizovaných shromážděních povzbuzoval své posluchače.
Odvaha postavit se veřejně pomocí slova za český národ stála nakonec Františka Kocourka život.
Nacisté jej zatkli a umučili v koncentračním táboře Osvětim.
František Kocourek se narodil se 14. září 1901 v Praze na Malé Straně jako nejstarší ze čtyř dětí v rodině středoškolského profesora germanistiky na žižkovské reálce.
Používal podobu jména Franta, aby se odlišil od svého otce Františka, který také publikoval.
Matka Květena se věnovala recitátorství.
Oba rodiče vedli své děti k lásce k umění, a zvláště pak k literatuře.
Vydávali pro své děti Květu, Rostislava, Miloše a nejstaršího Františka dokonce rodinný časopis, do kterého František již v sedmi letech přispíval svými verši.
V roce 1920 maturoval na reálném gymnáziu na Královských Vinohradech.
Láska k české a francouzské poezii se u Kocourka projevovala již v době gymnaziálních studií.
Ještě před maturitou navštívil svého nejoblíbenějšího českého básníka Otokara Březinu.
Z tohoto setkání si do svého deníku zapsal útržky rozhovoru i svoji úvahu:
"…hrozná je válka – Národové na sebe útočí stroji a jinými ďábelskými mašinami, ale přijde čas, kdy takováhle válka nebude možná. Národy budou válčit duchem a zvítězí ten národ, ve kterém bude nejvíce síly pravdy…"
František Kocourek úspěšně odmaturoval v roce 1920.
Dva roky pak studoval na hudebně pedagogickém oddělení Státní konzervatoře v Praze, kde se věnoval sborovému zpěvu.
Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval romanistiku a germanistiku.
Studia zakončil v červnu roku 1926 úspěšnou obhajobou doktorské práce nazvané "Francouzské a německé sociální drama davové."
Ve studiích pokračoval ve Francii a v Německu.
Rok strávil na Sorbonně, další pak na univerzitě v Aix-en-Provence.
V letech 1929−1930 se na univerzitě v Berlíně věnoval studiu francouzské a německé literatury se zaměřením na drama.
Roky 1927 a 1928 prožil na vojně v Praze.
Koncem dvacátých let vydal spolu se svým bratrem Milošem knihy "Frank a Flink za volantem" a "Frank a Flink v Maroku."
Samostatně pak v průběhu třicátých let František Kocourek vydal následující knihy: "Vrah mezi námi," "Vila mistra Brauna", "Jarní mámení" a "Na té naší vojně".
Výjimečný je právě jeho detektivní román "Vrah mezi námi", ve kterém se pokoušel o hlubší úvahy o úloze jedince v moderní společnosti a cestách, které vedou ke zločinu.
S jeho jménem je spojen také český film "Píseň lásky", k němuž napsal společně s Rudolfem Vaníčkem scénář; film natočil v roce 1940 režisér Václav Bínovec.
Během svého života František Kocourek přispíval celkem do více než tří desítek novin a časopisů.
Po celý svůj život byl nezávislým novinářem na volné noze.
Jeho profesní záběr byl široký: psal reportáže, fejetony, cestopisné črty, divadelní, literární i filmové recenze.
Ve svých textech se zaměřoval na témata sociální, politická i kulturní.
Postupně se stal dopisovatelem mnoha deníků a časopisů, přispíval mimo jiné do "Lidových novin," "Českého slova," "Topičova sborníku," "Národního osvobození," "Pestrého týdne"…
Významné byly jeho příspěvky do "Přítomnosti", kterou vedl Ferdinand Peroutka.
A i když se s časopisem nakonec rozešel, více než sto textů, které pro "Přítomnost" napsal, zanechaly hlubokou stopu v české žurnalistice.
S rozhlasem začal spolupracovat v roce 1933 a tato spolupráce s menšími přestávkami trvala do jara 1940.
Stal se jedním z nejoblíbenějších rozhlasových reportérů.
V roli rozhlasového reportéra, a současně novinového reportéra, komentoval řadu důležitých událostí.
Postupně popisoval události v nacistickém Německu, plebiscit v Sársku, občanskou válku ve Španělsku, vývoj v Itálii a ve Francii…
Na Slovensku v Topolčiankách se setkal s Karlem Čapkem a T. G. Masarykem.
Kocourek si byl vědom nebezpečí, které pro celou Evropu pramenilo z vývoje v Německu.
Nebál se vyjádřit svůj názor na politickou situaci, která se vyhrocovala v celé Evropě.
O jeho jazykových schopnostech se mohli posluchači přesvědčit v květnu 1935, kdy měl reportáž z Varšavy a Krakova z pohřbu maršála Jozefa Pilsudského, střídavě v češtině a ve francouzštině.
Nejvýznamnější kapitola Kocourkova rozhlasového působení spadá do období bezprostředního ohrožení Československa v roce 1938 a do doby po německé okupaci zbytku Československa v březnu 1939.
K reportážím, které se setkaly s velkým ohlasem u posluchačů, patřila reportáž pohřbu bývalého předsedy vlády Františka Udržala v dubnu 1938, přenosy z X. všesokolského sletu v červenci 1938, 18. září 1938 pak z pohřbu zabitých obránců hranic ve Falknově nad Ohří (Sokolova), 23. září hovořil ve francouzsky čteném komentáři o zradě Francie, 27. září 1938 odpovídal na Hitlerovu řeč proslovenou v Norimberku.
23. září 1938, na pozadí bouřlivých událostí, se František Kocourek oženil se svojí druhou manželkou, Vilmou Svitákovou.
Společně vychovávali syna z prvního manželství Vilmy, Milana.
Nahlédneme-li do Kocourkových zápisků ze září 1938, můžeme číst:
"23. září
v 9:00 sňatek s Vilmou na smíchovské radnici, ve 22:30 všeobecná mobilizace.
27. září
Velký ohlas posluchačů na Okénko
29. září
Konference 4 v Mnichově
30. září
Vláda přijala mnichovský diktát (F. K. odmítl mluvit v rozhlase). Smutek a ponížení.
1. října
Německé divize obsazují I. etapu: Šumavu
Ultimátum polské vlády do 12. hodin – naše vláda ustupuje, dává okres těšínský a jablunkovský.
Pohřební obřady začínají."
Kocourkova rozhlasová tzv. Okénka byla u posluchačů velmi oblíbená, a tak jako on povzbuzoval své posluchače, dostávalo se mu od nich velké podpory…nejen v podobě velkého množství dopisů.
Dne 15. 3. 1939 po obsazení Čech německými vojsky do vysílání prohlásil:
"Trůny se třesou a bortí, státy vznikají a zanikají, ale národ zůstává národem a vlast vlastí."
Do širokého povědomí se dostal díky své reportáži z vojenské přehlídky německé branné moci, která se konala 19. března 1939 na Václavském náměstí z balkónu hotelu Šroubek a vysílala se v přímém přenosu.
Kocourek ji vylíčil mistrovským způsobem, se skrytou ironií a despektem k pochodujícím nacistickým jednotkám.
Kocourek v obklopení německými důstojníky předstírá špatnou znalost němčiny, byť opak byl pravdou, s nezájmem líčí přehlídku wehrmachtu jako podivný a nevojenský akt, který dle jeho slov zaujal jen "černou vránu":
"Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské.
Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od muzea nad jedoucími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády, dolů k Můstku.
Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela, a obrazu, který viděla před sebou."
Kocourek vtipně komentoval sajtkáry plné vojáků, ptal se přítomného důstojníka, zda tanky jsou kovové, zmiňoval se o Pražanech, jdoucích "přehlídka nepřehlídka" do kaváren a za zábavou…
Němečtí představitelé pochopili způsob Kocourkova komentování až z odezvy ve francouzském a britském tisku.
Tentokrát mu to ještě prošlo… jeho aktivity však již byly pečlivě sledovány gestapem.
5. dubna 1939 Kocourek v rozhlase pronesl svoji přednášku "O slávě živého slova."
"Mezi slovy" sděloval posluchačům to, co nebylo možné říci otevřeně…
Zaznělo v ní mimo jiné:
"V každém slově, které pronášíme, i v tom zdánlivě nejvšednějším a nejobyčejnější, je skryto neobyčejné dobrodružství objevování, pronásledování a zdolávání slov našimi předky před dávnými tisíciletími.
Prastarou a tajuplnou stopou jdeme při vyslovování každého slova. Se vším, co bylo na světě od té doby, kdy člověk žil, cítil a myslil na Zemi, nás spojuje každé slovo, splývající z našich rtů."
"Připomeňme si, že jenom tehdy bylo živé slovo vpravdě živé, když vyjadřovalo pravdu, když se k někomu upřímně obracelo, když o něco skutečně bojovalo, když mělo své opravdové poslání."
V roce 1939 byla přednáška spolu s dalšími dvěma Kocourkovými rozhlasovými projevy, "Zdravice Moravě" a "Jaro 1939," vydána také knižně.
Do srdcí a paměti rozhlasových posluchačů se František Kocourek zapsal také jako komentátor uložení ostatků Karla Hynka Máchy na vyšehradském hřbitově, které se uskutečnilo 7. května 1939 a z něhož se stala národní manifestace proti nacismu.
Od září 1939 do června 1941, po zákazu rozhlasového vystupování, František Kocourek organizoval řadu přednášek a veřejných vystoupení v mnoha městech a vesnicích, na nichž posiloval a povzbuzoval posluchače, aby ani v těžké situaci nacistické okupace nepropadali beznaději.
Ze širokého záběru jen pro ilustraci uveďme Žamberk, Opočno, Litomyšl, Hronov, Polička, Jaroměř, Skuteč, Jindřichův Hradec, Brno, Kroměříž…
Všude, kde vystupoval, si svými odvážnými a povzbudivými slovy získával stále větší popularitu…
Přednášel v hektickém tempu rok a půl.
Gestapo ho zatklo na přednášce v Bečvárech u Kolína 11. června 1941.
Po krátkém věznění na kolínském gestapu byl převezen do Petschkova paláce v Praze, hlavní úřadovny gestapa v Protektorátu Čechy a Morava.
Prodělal výslechy na Pankráci, následně věznění v Terezíně a 19. září 1941 byl odvezen do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau.
K internaci do koncentračního tábora napomohlo i odmítnutí spolupráce s Němci, kteří si slibovali využití jeho mimořádných novinářských a jazykových schopností pro Velkoněmeckou říši.
Chtěli si ho koupit…dávali mu velkorysé nabídky: za jednu aktivistickou reportáž o Velkoněmeckou říši mu nabízejí obrovský honorář…dávají mu k dispozici služby Luftwaffe… po odvysílání reportáže mu slibují svobodu… nabízejí možnost vrátit se do rozhlasu… bude-li pro ně pracovat…
Všechny nabídky Kocourek odmítl.
Na jaře 1942 je již útrapami v koncentračním táboře natolik vyčerpán, natolik zesláblý, že sotva udrží tužku…
A přesto píše…píše domů… matce…ženě…blízkým lidem…
Dostává zápal plic, tyfus…
Dne 13. května 1942 František Kocourek v koncentračním táboře Osvětim-Birkenau umírá.
Vědomé přitakání životu…i služby vlasti…představovala slova, která si František Kocourek zapsal 14. září 1940 do svého deníku:
"Nikdy jsem se v pravém slova smyslu nebál smrti – a vždycky jsem si byl vědom její existence, její postavy kdesi tam na konci.
Mnohokrát jsem ji viděl za nejkrásnějšími obrazy, nad nejsilnějším prouděním života a při práci, která je nejbezpečnější zbraní proti ní, přesněji řečeno nejsilnější záštitou před myšlenkou na ni.
Pracoval jsem někdy přímo se zběsilou vášní, z níž vyzařovala radost vědomí, že je zase uděláno něco, co by tu zůstalo, i kdybych v té vteřině zemřel…"
L. K.