„V době převratu r. 1918 nadělil osud českým lidem velmi nestejně. Jedni z nejnižších stupňů povznesli se do závratných výší, druzí sraženi byli s míst, kteráž posud v společnosti zaujímali, do bláta a kalu..."
"Násilí vládne do času, pravda na věky." - J. Velenovský Přírodní filozofie
Josef Velenovský se narodil 22. 4. 1858 v Čekanicích u Blatné, zemřel 7. 5. 1949 v Mnichovicích u Prahy. Na Karlově univerzitě vystudoval botaniku a filozofii. Řádným profesorem botaniky na své alma mater se stal v roce 1898. Je autorem více než 250 vědeckých prací věnujících se oborům jako je botanika, mykologie nebo paleobotanika.
Z jeho děl je významná například Srovnávací morfologie rostlin (1905) nebo dvousvazková Flora Bulgarica z roku 1891, ve které popsal bulharskou floru.
Svůj vědecký zájem soustředil mimo jiné i na mechy, o tomto tématu vznikla práce Mechy české (1867).
Jeho pozdější příklon ke spiritismu jej vedl k odporu proti realismu ve vědě a k příklonu k různým teoriím.
Z tohoto období pochází jeho práce Přírodní filozofie (1920-22) nebo Poslední moudrost čili Nauka o kosmickém duchovnu (1935).
Byl žákem Ladislava Čelakovského, navštěvoval i botanické přednášky Moritze Willkomma, vystudoval botaniku a filozofii (1878–83).
V roce 1885 se na Karlově univerzitě habilitoval, 1892 byl jmenován mimořádným a 1898 řádným profesorem botaniky (na UK působil do roku 1927).
Založil Botanický ústav v Praze a řídil tamní botanickou zahradu.
Do roku 1914 byl předsedou České botanické společnosti.
Významných vědeckých výsledků dosáhl zejména v oblasti mykologie a srovnávací morfologie rostlin.
Byl však i velmi svérázným filozofem.
Tvrdil, že základními filozofickými kategoriemi jsou hmota, duch, éter.
Hmota je všude v prostoru spojena éterem s duchem, duch je pojítkem všeho, a proto duchovní svět je tím pravým světem.
V roce 1887 vyšel jeho Atlas rostlinstva pro školu a dům, Květena českého cenomanu je z let 1889–90.
Velmi cenná je jeho Flora Bulgarica I–II z roku 1891, zapsal se do dějin bulharské botaniky zcela neopomenutelně.
Sami Bulhaři uvádějí, že z celkového počtu 172 endemických taxonů Bulharska jich Velenovský popsal 46.
Jiné zdejší i šířeji rozšířené balkánské endemity zase nesou jeho druhové jméno, např. Cerastium velenovskyi Hayek, Galium velenovskyi Ančev, Silene velenovskyana Jordanov et Panov, Trifolium velenovskyi Vandas.
S balkánskou květenou souvisí i v roce 1922 vydaný soupis pozůstalosti botanika J. Mrkvičky, který nese název Reliquiae Mrkvičkanae.
Dalšími díly Velenovského jsou Mechy české (1897), Játrovky české I–III (1901–03), Srovnávací morfologie rostlin (1905, německy 1905–07), České houby I–V (1920–22).
Jeho Přírodní filosofie vyšla ve dvou dílech, první díl přírodnický je z roku 1920, druhý díl kulturní z roku 1922.
Velenovský píše o přijetí tohoto díla veřejností velmi drsně:
"Když vyšel druhý díl Přírodní filosofie, konány porady, co činiti, aby národ jedu toho neokusil. I zakázáno tajně všem časopisům v celé republice, aby se ani slovem o díle tomto nezmiňovaly. (…) Mne pak, starce a učitele tisíců žáků, po zemi rozptýlených, hlídali po 3 roky jako vlastizrádce."
Velenovský první republiku příliš nemiloval, avšak ani za Rakouska-Uherska jeho poměr k státu nebyl zrovna utěšený (tehdy to bylo pro jeho panslavistické tendence).
O roku 1918 píše:
"V době převratu r. 1918 nadělil osud českým lidem velmi nestejně. Jedni z nejnižších stupňů povznesli se do závratných výší, druzí sraženi byli s míst, kteráž posud v společnosti zaujímali, do bláta a kalu a živoří v zármutku a smutně hledí na záhubu, do které se národ řítí. Já jsem se octl v druhé kategorii…"
Je také autorem Systematické botaniky I–VI (1922–26), jeho dílem je i Flora Cretacea Bohemiae I–IV (1926–31), kterou se zařadil mezi průkopníky české paleobotaniky.
Pozoruhodné jsou i jeho Obrázky z let 1928 a 1930, o kterých v Předmluvě prohlásil, že:
"...kniha tato není určena pro panstvo akademické, jež pěstuje jen vysokou vědu na Olympu vědeckém, nýbrž jen pro široký lid, pro národ…"
Je také autorem Literárních studií (1932).
Velenovského dílo završují Monographia Discomycetum Bohemiae I–II (1934) a Poslední moudrost čili Nauka o kosmickém duchovnu (1935).
Jeho rukopisná pozůstalost se údajně nachází v Ústředním archivu Akademie věd v Praze.
V literatuře se používá jeho jméno ve formě VELEN.
Přes určitou rozporuplnost je možno hodnotit vědecký odkaz Josefa Velenovského kladně.
Četba jeho nebotanických děl by měla být pro současného čtenáře výzvou, při které by mělo jít o pochopení autorova sdělení v širších dobových společenských i osobních souvislostech.
Některé rysy jeho díla jsou dnes samozřejmě "nekorektní", týká se to například jeho výrazného antisemitismu...
"sraženi byli s míst, kteráž posud v společnosti zaujímali, do bláta a kalu a živoří v zármutku a smutně hledí na záhubu, do které se národ řítí..."
Jeví se to být pravdivým vyjádřením o dějinném údělu našich skutečných kulturních a duchovních elit v průběhu staletí....
A současně i jejich spolehlivou identifikací....
Q.S.