Zhyň nářku na rtech vlasti mé, zpěv naděje z nich prýšti! neb spasí národ svoboda, kdy věří v její příští!

Lidu

Ó vlasti má, ó trpící
ty mučenice svatá,
zda uzřím kdy, že od tebe
ta hořká číš je vzata?
Či hněvají se Bohové
a zkouší tím svou dceru,
zda věří v příští svobody,
či dýše pro nevěru?
Slyš - ozvěnami zanáší
sem z Vyšehradských rumů
šum vánku z mechu šedého
tu dávnou, krásnou dumu ...
Ó lid můj zná tu postavu,
ten vavřín pěvce - reka,
zná věštbu kněžky věhlasné -
a vyplnění čeká!
Zhyň nářku na rtech vlasti mé,
zpěv naděje z nich prýšti!
neb spasí národ svoboda,
kdy věří v její příští!

Vzhůru stráže!...

O lide můj, již prchá noc,
a nedaleko do svítání,
ty ještě spíš, dům nechráníš?
a nepřítel je na číhání.
Co platen sen, ten krásný sen,
že na svém statku sám jsi velel ...
kdy práh tvůj zatím zarůstá,
je bejlí to a hnusný plevel.
Čím platno snění o recích:
jak slávy Čechám dobývají,
kdy přec jen ku tvé obraně
sem ze svých hrobů nevstávají?
Vždyť na východ i na západ
tvá rodná chatka ohrožena -
tu uznej sám, že právě čas,
ať zbrojí muž a bdí i žena.
O, povstaň už a stráže hleď
a neploď hany svému jménu,
což - pozdě až bys procitnul
a chýž tvá byla ve plamenu?

Irma Geisslová

Irma Geisslová (6. července 1855 Pešť (dnes Budapešť) – 27. května 1914 Jičín) byla česká básnířka a prozaička, autorka povídek pro dospělé, také psala pro děti a mládež. 

V roce 1879 vydala básnickou sbírku Immortelly, vyjadřující životní pocity tak, jako by patřila do generace básníků devadesátých let 19. století (Josef Hora, Otokar Březina nebo Antonín Sova). 

Kritika její doby ji nepochopila. 

Vydala celkem třináct knih, většinou vlastenecké novely, romány nebo dílka pro děti. 

Publikovala v dobových časopisech a novinách. 

Většina jejích intimních textů, které psala sama pro sebe, nebyla nikdy zveřejněna. 

L.K.