Životní příběh Aloise Pospíšila, konzervátora vojenských památek na Jičínsku

 …Z lásky k marným obětem prusko-rakouské války 1866…

Se spisovatelkou Marií Šulcovou (1926−2015), mimo jiné autorkou románového biografického cyklu věnovanému životním osudům Karla Čapka a jeho bratra Josefa ("Ladění pro dvě struny," "Poločas nadějí," Kruh mého času," "Čapci," "Brána věčnosti," a "Prodloužený čas Josefa Čapka"), jsme se poprvé setkaly ve Vojenském historickém ústavu v polovině devátých let.

Hledala tehdy v archivech stopy svého tatínka, pana Aloise Pospíšila (1893−1987), který byl v první světové válce nasazen jako voják rakousko-uherské armády na východní frontě v Haliči.

Později mi vyprávěla příběh, který její tatínek prožil v malé vesnici Belsa roce 1915.

O tom, jak zachránil ikonu Matky Boží…navzdory nebezpečí, které mu hrozilo.

Životní osudy a postoje Aloise Pospíšila si vybavuji i v souvislosti "válečným" naladěním části naší společnosti, které aktuálně prožíváme…

S velkou úctou totiž pečoval o válečné hroby z doby prusko-rakouské války 1866.

"…z lásky k marným obětem této války…," jak říkával své dceři.

Ano…z lásky k marným obětem této války…

Příběh Aloise Pospíšila jsem znala v hrubých rysech z vyprávění a z dopisů Marie Šulcové.

Podrobněji jsem však začala pátrat po jeho osudech až nyní, když už mi jeho dcera nemůže o svém otci, žel, nic říci…

Jak často se chceme na mnohé zeptat…našich blízkých…

…Až příliš často bývá již pozdě…

Ikona Matky Boží, kterou Alois Pospíšil zachránil ve vřavě první světové války, a kterou Marie Šulcová věnovala v roce 2002 pravoslavnému chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze v Resslově ulici, zářila dlouhá léta…v místech, kde po atentátu na Reinharda Heydricha svedlo sedm československých vojáků dne18. června 1942 nerovný boj se stonásobnou nacistickou přesilou…

Marie Šulcová se rozhodla předat ikonu do tohoto pravoslavného chrámu, i z úcty k těmto statečným…

Považovala však také za nutné, stejně jako její sestra, "vrátit ji zpět do pravoslavných rukou, odkud vyšla roku 1595 z Cařihradu, pak byla přenesena do Ruska a tam ji táta zachránil před zkázou."

Nyní však v chrámu chybí…a dosud se jí, podle vyjádření duchovních pravoslavného chrámu, nepodařilo nalézt.

Jaký byl osud jejího zachránce, Aloise Pospíšila?

Narodil se 16. listopadu 1893 v Železnici u Jičína v rodině rolníka Aloise Pospíšila a Anny, rozené Sýkorové.

Vyrůstal společně s pěti sourozenci.

Obecnou školu navštěvoval v Železnici, měšťanskou německou školu na naléhání otce pak absolvoval v Jablonci nad Nisou.

Podle Marie Šulcové důvodem byla skutečnost, "že otec chtěl mít ze syna obchodníka, a ten by měl bez znalosti němčiny "složitý život."

Alois Pospíšil se však obchodníkem netoužil stát.

V roce 1907 se začal učit u mistra Františka Vagenknechta stavebnímu a uměleckému zámečnictví.

Krátce po vyučení u F. Vagenknechta zůstal, poté našel uplatnění u Václava Janouška v Jičíně a nedlouho před vypuknutím první světové války pracoval v továrně na hospodářské stroje firmy Knotek a spol., která byla rovněž v Jičíně.

Dne 25. srpna 1914 byl povolán k polnímu dělostřeleckému pluku 25 do Josefova a poté byl po krátkém výcviku nasazen na východní frontu do haličské Stanislavi.

A právě zde, na východní frontě, v malé vesnici Belsa, se odehrál příběh, na který rodiny dcer Aloise Pospíšila, i jejich potomků, s úctou vzpomínají…

V listopadu 1915 probíhaly v okolí vesnice mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou těžké boje.

Alois Pospíšil chodíval často do zdejšího pravoslavného kostela…a ikona Matky Boží se mu vepsala hluboko do srdce…

Tak hluboko, že nechtěl dopustit, aby byla líbezná ikona zničena…

Nepřátelská armáda byla tak blízko…

A nebezpečí, že se kostel promění v prach a sutiny…bylo téměř jisté.

Alois Pospíšil těsně před útokem nepřátelské armády běžel do kostela…a s ikonou, kterou tiskl na hrudi, spěchal do bezpečí…

O chvíli později kostel dělostřelectvo zcela zničilo…

Zachráněná ikona jej provázela po celou dobu 1. světové války.

A jak byl přesvědčený…ochraňovala ho.

Provázela jej na italských bojištích – u Rovereta a Assiaga…

O Vyšší ochraně prostřednictvím ikony Matky Boží nepochybovala ani rodina Aloise Pospíšila.

Marie Šulcová mi v dopise ze dne 3. ledna 2002 píše: "A Ona nás všechny opravdu chránila, táta například věděl, že pan farář Černý v Předhradí-Pňově schovává ve věži kostela jednoho kapitána-odbojáře, gestapo po něm páslo, a když se podařilo ho umístit jinam, zas měl ve věži jednoho Izraelitu. Věděl o tom i evangelický pan farář Slabý, ten zas pomáhal u sedláků shánět živobytí. Šťastně všichni přežili – ani o tom dnes nikdo neví…"

Jen nejbližší rodina se po skončení druhé světové války dozvěděla, že Alois Pospíšil v době nacistické okupace pomáhal shánět jídlo a úkryt pro příslušníky odboje...

Vraťme se však ještě na bojiště první světové války.

Jakou další bojovou cestou Alois Pospíšil prošel?

Účastnil se bojů o přístav Terst, včetně rakouského průlomu na tomto úseku fronty a postupu do italského vnitrozemí až k řece Piavě.

Odtud vedla jeho cesta do školy pro dělostřelecké mistry v Plzni, po jejím absolvování složil úspěšně ve Vídni zkoušky, a poté následovalo jeho převelení do přístavu Pula.

Jako dělostřelecký mistr III. třídy pak velel dělostřelecké baterii na vrchu Monte Paradiso.

Brzy byl z Puly převelen k maďarskému dělostřeleckému pluku 158, který se nacházel blízko Terstu, kde ho zastihl konec první světové války.

Do Železnice se vrátil 7. listopadu 1918.

V polovině roku 1919 se přihlásil do četnického sboru a v srpnu téhož roku nastoupil v Bratislavě jako "četník na zkoušku," jeho další služba pokračovala na Podkarpatské Rusi.

V dubnu 1921 byl jmenován prozatímním velitelem četnické stanice v Eseni u Čopu, kde působil do roku 1927; četnická stanice v Chyši u Karlových Varů se pak stala na sedm let (1930−1937) dalším působištěm Aloise Pospíšila.

Nacistickou okupaci a konec války prožil v Jílovém u Prahy, v květnovém povstání 1945 se zde mimo jiné účastnil odzbrojování německých jednotek.

Dne 23. května 1945 byl četnický strážní oddíl v Jílovém zrušen a Alois Pospíšil byl převelen na bývalou četnickou stanici v Železnici.

V říjnu 1945 se stal velitelem stanice Sboru národní bezpečnosti v Domousnicích, kde působil do podzimu 1949, kdy byl ze Sboru propuštěn.

Alois Pospíšil se pak vrátil ke svému původnímu povolání uměleckého zámečníka, pracoval především pro soukromě hospodařící rolníky…těch však v souvislosti se vznikem jednotných zemědělských družstev ubývalo…

Počátkem padesátých let Alois Pospíšil začíná pečovat o válečné hroby a pomníky připomínající oběti prusko-rakouské války na Jičínsku, zejména v Železnici a u ossaria v Kbelnici.

Také na své zahradě v Železnici se stará o hrob padlého vojáka z války 1866…o ten pečoval již jeho otec…

Marie Šulcová na počátky péče svého tatínka o válečné hroby vzpomínala: "Delší čas, než si jeho počínání všiml krajský konzervátor vojenských památek Bohuslav Peterka z Náchodu, všechny práce dělal otec zdarma, z lásky k marným obětem války prusko-rakouské roku 1866. Znal také vyprávění svého otce, mého dědečka, který jako malý chlapec válku pamatoval."

Kromě Bohuslava Peterky si nezištné péče Aloise Pospíšila o válečné hroby obětí prusko-rakouské války povšimli také pracovníci Okresního národního výboru v Jičíně a v roce 1952 ho jmenovali okresním konzervátorem vojenských památek.

V 50. a 60. letech Alois Pospíšil objížděl obce, fary a školy na Jičínsku a opisoval z kronik záznamy, které vydávaly svědectví o prusko-rakouské válce…dělal vše proto, aby na nic a na nikoho…nebylo zapomenuto…

Výsledky této své práce sepsal v dvoudílné "Kronice událostí roku 1866," kterou Marie Šulcová na podzim roku 2002 předala do Vojenského historického ústavu.

Kronika vznikla jako memento…aby generace budoucí pochopily, jakou nezměrnou bolest a utrpení válka přináší…

V pokročilejším věku Alois Pospíšil ztrácel zrak…později zcela oslepl.

Navzdory svému zrakovému postižení dál navštěvoval důvěrně známá místa…dál zdobil kříže padlých vojáků …v polích…stráních…

S láskou a úctou pečoval o místa, která zde na památku obětí prusko-rakouské války zůstala…i když jejich ostatky byly uloženy v ossariu…

Alois Pospíšil zemřel 18. 11. 1987 ve věku 94 let.

Jeho život nesl pečeť lásky k životu…respektu k vysokým mravním hodnotám…statečnosti a pokory…

Předal ji svým dcerám.

A vnímali ji i ti, s nimiž se setkával.

L.K.

Zdroj:

Vzpomínky Marie Šulcové (na základě rozhovorů a korespondence s L.K.)

Fotokopie Počajevské ikony Matky Boží (sbírka L.K.)

Marie Šulcová-Radek Tejchman: Alois Pospíšil, okresní konzervátor vojenských památek na Jičínsku. In: Bellum 1866, č. 3, 2003, s. 117−118.