Zlo – jeho původ a podstata

Přemysl Pitter:  Zlo - jeho původ a podstata

Jak vzniklo zlo, když přece stvořitelem všeho je jediný Bůh? Jak to, že Bůh dopouští, aby zlo leptalo lidskou duši a rozvracelo lidskou společnost?

Mnoho lidí se již nad tímto problémem zamýšlelo.

Někteří, zejména pod vlivem osvícenské a pozitivistické filozofie, popírají samostatnou existenci zla a říkají: zlo je pouze nedostatek dobra; nenávist a krutost je nedostatek lásky; lež je nedostatek pravdy; násilí nedostatek zkušenosti; vášnivost nedostatek volní síly.

Odtud všechny neblahé důsledky, které přinášejí neštěstí.

Tak prosté to není!

Již proroci, apoštolové, i sám Ježíš věděli, že zlo existuje jako samostatná, autonomní síla, která se vědomě staví do opozice proti Bohu, proti jeho plánu, jeho záměrům.

Tato démonická moc je personifikována postavou satanovou.

Ovšem, nepředstavujme si satana jako osobu.

Tato nesprávná představa byla v nás pěstována od dětství vlivem protireformačního barokového myšlení.

Nesmíme zapomínat, že biblická mluva je obrazná a vyjadřuje duchovní pojmy reálně.

Tak, jako v Bohu zosobňuje všechno dobro, lásku, pravdu, spravedlnost, prozřetelnost a moudrost, všechny síly kladné a tvořivé, tak v ďáblu či antikristu ztělesňuje všechny síly záporné a ničivé.

Satan – což značí protivník – pokouší, svádí, protiví se, lže, podvádí, pomlouvá.

Řecké slovo diabolos, z něhož naše ďábel, znamená pomlouvač.

A skutečně pomluva je něco ďábelského, proti níž je těžká obrana.

Satan není nic pasivního, žádný nedostatek dobra, nýbrž síla aktivní, útočná, vynalézavá a svým způsobem vysoce inteligentní.

Satan dovede být právě tak surový a bezohledný, jako uhlazený a jemný.

To poznává člověk teprve, až když upadne do nemoci, neštěstí, či je trápen jinými pekelnými mukami.

Ve "Vyznání" sv. Augustina je stať, která mnou otřásla.

Augustin měl přítele, kterého miloval a ctil pro jeho neobyčejnou ušlechtilost.

Tento přítel zejména nenáviděl a zatracoval gladiátorské zápasy.

Potkal kdysi několik svých přátel a spolužáků, kteří se právě vraceli z hostiny.

Ačkoli se vzpíral všemi silami, násilím jej přitáhli do arény, v níž se konaly tyto ukrutné, vražedné hry.

Řekl jim: 

"I když mé tělo na ono místo odvlečete a tam zadržíte, nebudete moci přinutit mou duši a mé oči, aby se toho zúčastnily".

V aréně vřelo všechno nelidskou vášní.

Zavřel oči a zapověděl duši, aby se na to zlo dívala.

Ve chvíli však, když jeden v zápase padl a všechen lid propukl v mocný křik, podlehl zvědavosti a otevřel oči.

A tu náhle byl uchvácen toutéž vášnivostí a nemohl už odvrátit zrak od krvavé zábavy.

Křičel a zuřil jako ostatní dav a od toho času stal se nejen sám náruživým návštěvníkem zápasů, nýbrž i jiné k nim nutil.

Napadá mi srovnání s Jidášem.

Také Jidáš byl učedníkem Ježíšovým a nepochybuji o tom, že svého mistra miloval, jako Ježíš miloval jej.

Byl svědkem jeho mocných skutků a byl vystaven nebeským silám, které vycházely z Ježíše.

Jak se mohlo stát, že Ježíše zradil a vydal na smrt?

To lze vysvětlit jediným slovem: 

"Vstoupil do něho satan." (Luk. 22,3.)

Také pro Augustinova přítele nemám jiného vysvětlení, nežli že "vstoupil do něho satan" v onom zlomku vteřiny, kdy pohleděl na zápasící.

Satan dovede člověka změnit tak, že se stává jedním z davu, který šílí a huláká, vyvádí věci neodpovědné, takže později, když člověk vystřízliví, nemůže pochopit, že toho byl schopen.

Nemá-li opravdovou víru ve vyšší moc, nežli je satanova, musí nad sebou zoufat.

Také Petr zapřel Pána.

Ještě nedávno se holedbá: 

"Pane, s tebou jsem hotov jíti do vězení, i na smrt!"

Ale Ježíš zná člověka a nepotřebuje, aby mu kdo vydával svědectví o lidské povaze.

Praví Petrovi: 

"Šimone, Šimone, hle, satan si vyprosil, aby vás směl tříbit jako pšenici. Ale já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezhynula. Ty pak, až se obrátíš, utvrzuj bratří svých!" (Luk. 22, 31−32)

Satan si vyprosil!

Již pouhá skutečnost, že existuje satan – zlo, dokazuje, že má zde svůj úkol.

Nebýt toho, Bůh by ho dovedl zbavit moci.

Služba satanova v Božím řádu záleží v tom, že tříbí a třídí, jako se tříbí zrno od všelikých příměsků.

Chléb ze zrna netříbeného by byl nechutný a nestravitelný.

To je obraz toho, co Bůh s námi zamýšlí.

Chce z nás mít syny a dcery spolehlivé, znalé a poslušné jeho zákonů a pravdy, z jejichž srdcí je vymetena všechna nízkost a nečistota.

První, s kým se Ježíš setkal, než nastoupil svůj učitelský úřad, byl satan, pokušitel.

Také každý, kdo se vydal na cestu za Ježíšem, musí počítat s tím, že mu bude čelit mnohým pokušením a zkouškám, které mu připraví satan.

Dokud si šel po svém a bral si příklad ze světa, šlo se mu venkoncem dobře.

Neměl výčitek svědomí a pro své slabosti a hříchy nalézal dosti omluv a ospravedlnění z okolí.

Jakmile se však setkal s Kristem a rozhodl se jít za ním, nastaly mu chvíle nejtěžších rozporů.

Jít za ním znamená denně zápasit, být stále ve střehu, protože pokušitel je prohnaný.

Přichází v podobách lákavých a často i velmi ušlechtilých.

Všimněme si, že Ježíš se utkával ne s pohany a hříšníky – ti byli jeho přáteli −, ale s čtenáři písem svatých a lidmi pobožnými.

Nebývá pevnost satanova tam, kde Bůh je zapírán, ale často tam, kde je slavnostně vyznáván.

Je na nás, abychom uměli dobře rozeznávat.

Tím právě nutí satan člověka k vlastní duševní činnosti.

Bůh nechce z nás mít loutky, ale myslící a tvořivé bytosti.

Proto povoluje satanovi, aby nás směl tříbit jako pšenici.

Je to drsná, ale významná škola satanova.

Ale nejenom satan si vyprosil.

Také Ježíš si vyprosil: 

"Já jsem prosil za tebe, aby tvá víra nezhynula. Ty pak, až se obrátíš, utvrzuj bratří svých!"

Až poznáš strhující, démonickou moc hříchu, až se znovu přimkneš veškerou bytostí k Bohu, pak z vlastní zkušenosti budeš moci vydávat svědectví o vysvobozující moci a lásce Boží všem, kdo ještě zápasí a podléhají.

Je-li satan ve střehu a stále přítomen, je tu též Kristus: "Já s vámi jsem po všechny dny…"

Bděte!

Buďte na stráži!

Nepodceňujte sílu zla!

Nezahrávejte si s hříchem!

Duchovní svět je plný démonických sil, neustále zasahujících do našeho světa.

"Neboť váš zápas není zápas s krví a s tělem, nýbrž s démonickými vládami a vrchnostmi, s vládci světa nynější temnosti, s duchovými silami zla v oblasti nebeské," praví Pavel křesťanům efezským (6,12).

A Ježíš varuje svoje přátele: 

"Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo a nadto již nemají nic, co by učinili. Ale ukáži vám, koho se máte báti: bojte se toho, který když zabije, má moc uvrhnouti do pekelného ohně. Ano, pravím vám, t o h o se bojte!" (Luk. 12, 4−5)

Lidé mívají strach z těch, kteří berou majetek, svobodu, životy.

Dnešní svět je plný tohoto strachu.

Ježíš však říká svým přátelům: těch se nebojte!

Můžete být nesmírně bohatí, i když vám vezmou všechno jmění.

Je bohatství, je svoboda, které vám nikdo nikdy vzít nemůže, a to je bohatství a svoboda duchovní.

A život?

Nejvýš vám zabijí tělo a nadto již nemají nic, co by učinili.

Život vám však vzít nemohou.

Těch se tedy nebojte!

Ale bojte se toho, co může skutečně duši udolat a uvrhnout do muk pekelných!

Tento zápas je stále týž za všech režimů a řádů.

Je to zápas o člověka a jeho duši, o svět.

Jsou to dvě síly, které se o nás ucházejí: Bůh a satan, jeho protivník.

Avšak protivník, který svým odporem a svou vzpourou mu nakonec slouží.

Nenajde člověk ani svět pokoje, dokud se vědomě a cele nepřimknou k Bohu.

Byť démonické síly zla ve světě duchovním i hmotném byly sebevětší, síla Kristova vítězí nad nimi. 

"Doufejte, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)

To jsou slavná slova!

"Na světě soužení míti budete", praví Ježíš před tím.

Svět se odcizil Bohu a vytvořil si vlastní zákony.

Vy však – praví Ježíš svým následovníkům – rozhodli jste se pro mne, pro lásku stále odpouštějící, pro bratrství, jež nezná rozdílu ras, národů, tříd a vyznání, vy rozhodli jste se neodpírat zlu násilím, ale překonávat zlo dobrem.

Avšak svět nezná odpouštění a důvěry, svět klame a podvádí, protože mu dosud vládne satan.

Ten rozděluje národy a staví je proti sobě.

Svět však nebude spasen tím, že se přidáte k němu, nýbrž tím, že se stanete živými svědky pravdy.

Svět uplatní svou moc vámi, i vy budete platit krvavou daň císaři, ale doufejte: 

Já jsem přemohl svět! 

Ve mně je ta síla, která přemáhá brány pekla! 

Posílám vás do světa jako ovce mezi vlky. 

Pomáhejte světu, aby se dostal z poddanství satanova, pomáhejte lidem, kteří ztratili vědomí svého nebeského původu, své nebeské vlasti, ze které vyšli a do níž se musí opět vrátit! 

Spojte své síly se silami mými, neboť já s vámi jsem po všechny dny až do skonání světa.

Proto: 

"Vzepřete se ďáblu, i uteče od vás. Přibližte se k Bohu, i přiblíží se k Vám!" (Jak. 4, 7−8)

"Hovory s pisateli", č. 117, prosinec 1982

Osudům a dílu Přemysla Pittra jsme se stručně věnovali v komentáři pod textem Přemysla Pittra "Husův lid nebo Švejkův lid?". 

Článek vyšel v této rubrice 6. 1. 2025 pod názvem "Národ nežije jen proto, aby žil, nýbrž musí mít zde nějaký úkol, poslání, vyšší účel, cíl…".

Pittrův "Husův lid nebo Švejkův lid?" byl úvodním textem publikovaným v prvním čísle časopisu "Hovory s pisateli" v prosinci 1962.

Dalším textem Přemysla Pittra, který jsme vybrali, nese název "Zlo – jeho původ a podstata." 

Byl rovněž otištěn v časopise "Hovory s pisateli," pocházel z odkazu Přemysla Pittraa vyšel péčí Olgy Fierzové, jeho nejbližší spolupracovnice, v prosinci 1982.

Posledních čtrnáct let svého života prožil Přemysl Pitter ve Švýcarsku. 

S Olgou Fierzovou získali útočiště v městečku Affolrten am Albis nedaleko Curychu. 

A právě zde se mohli věnovat mimo jiné také vydávání časopisu "Hovory s pisateli". 

Sám Pitter připravil v letech 1962−1976 osmdesát čísel tohoto dvouměsíčníku, Olga Fierzová po jeho skonu vydala do roku 1991 šedesát pět ročníků.

Kdo byl Přemysl Pitter?

Byl člověkem, který se svým životem, svým myšlením a svými činy konanými ve prospěch těch nejslabších a nejohroženějších, propracoval ve výjimečnou osobnost.

Byl mužem tolerance a humanity… mužem, který stavěl mosty mezi lidmi a národy.

Byl odpůrcem války, bytostným pacifistou…

Byl pedagogem, křesťanským vychovatelem, kazatelem, spisovatelem…

Byl mužem, který své síly věnoval práci pro duchovní obrodu národa.

V jeho díle jsou zakotveny hodnoty, z nichž můžeme čerpat i dnes.

Zlo Přemysl Pitter neváhal vždy pojmenovat… vymezit se vůči němu…a celou vahou své osobnosti, se vší důrazností a neohrožeností, se proti němu postavit.

Alespoň jeden příklad…tak příznačný pro jednání Přemysla Pittra. 

V době nacistické okupace Pitter tajně podporoval pronásledované židovské rodiny. 

Některé židovské děti našly azyl v ozdravovně v Mýtě u Rokycan. 

Pozornosti gestapa však neunikl… 

V roce 1944 byl předvolán k výslechu do Petschkova paláce, řídící úřadovny gestapa v Čechách. 

Vyšetřovatel, po jehož boku seděl příslušník SS, Pittra obvinil:

"Skrýváte židovské děti, chodíte do jejich rodin, nosíte jim potraviny, vybavujete je na transport!" 

Již předem byl Pitter připraven nic nezapírat: 

"Ano, je to tak. Ale z lidského hlediska to jistě pochopíte." 

Dlouhé mlčení. Pak je slyšet tiché "Můžete jít." 

Esesák překvapeně vzhlédne. 

Ani Přemysl nechápe. 

"Můžete jít," zní silněji." 

(Vzpomínku zachytil Miroslav Matouš v knize "Zvláštní člověk Přemysl Pitter," Praha 2001.)

Gestapo Přemysla Pittra skutečně propustilo… 

Po skončení války se Pitter snažil najít úředníka gestapa Kleinkeho v českých věznicích… 

Dozvěděl se však, že byl ubit rozběsněným davem během květnového povstání.

Pitter nebyl členem žádného církevního společenství, neopíral se o žádnou politickou organizaci. 

Z katolické církve vystoupil v roce 1919.

Základním zdrojem poznání pro Pittra byla "Bible," "Nový zákon." 

Ve středu jeho pozornosti bylo "Matoušovo evangelium" a v jeho rámci pak "Kázání na hoře."

Jak říká v knize "Zvláštní člověk Přemysl Pitter" (Praha 2001) jeho přítel Miroslav Matouš, "směrnicí jeho života byla, možno říci, etika evangelia."

Pittrovým cílem bylo usnadnit lidem, kteří byli často chudí a neměli vzdělání, cestu ke křesťanství. 

Aby mohli přijmout křesťanství jako…dar lásky a milosrdenství. 

Byl přesvědčený, že člověk by měl dospět k poznání Pravdy na základě citového prožitku…nikoli rozumem.

Inspiraci Pitter čerpal z díla Jana Husa, Jana Milíče z Kroměříže, Jana Amose Komenského, Lva Nikolajeviče Tolstého, Tomáše Garigua Masaryka, Emanuela Rádla…

Blízko měl také k Máhatma Gándhímu, Rabíndranáthu Thákurovi, Romainu Rollandovi, Bertě Suttnerové-Kinské, s nimiž se setkával na mezinárodních mírových konferencích. 

Názory těchto osobností publikoval i ve svém časopise "Sbratření."

Když v roce 1975 u příležitosti svých 80. narozenin obdržel čestné občanství města Curychu a tamní univerzita jej poctila čestným doktorátem z teologie, Přemysl Pitter přednesl proslov, jehož slova v jednom ze závěrečných odstavců můžeme vnímat jako vyjádření jeho odkazu:

"Na troskách nelidských systémů budujme společnost novou, majíce na paměti slova Kristova: Beze mne nemůžete nic učiniti. A Kristus znamená lásku. Bez lásky, bez soucítění člověka s člověkem nic neobstojí."

L.K.