Zničení Gazy, útok na Libanon a okupace části jeho území bezpečnost Izraele neposílí, ale povede ke zhroucení posledních nadějí na jedinou spásnou možnost jeho existence – usmíření s arabským světem.
Toto usmíření se zdálo možné těm, kteří sázeli na souhlas Izraele s vytvořením nezávislého palestinského státu. Ale po tom, co Tel Aviv provedl v Gaze a fyzicky zničil polovinu jejích obydlí a infrastruktury, už nikdo nepochybuje o tom, co ti nejvstřícnější Izraelci říkají už dlouho.
Izrael nikdy nedovolí vznik palestinského státu.
A jedinou skutečnou strategií Izraele je eliminovat jakoukoli možnost jeho budoucího vzniku – bombardováním, buldozerováním, teroristickými útoky, blokádami a rezervacemi (stejně jako na Západním břehu).
Někomu se zdá, že Izrael touto cestou úspěšně postupuje: zabil vůdce Hamásu a Hizballáhu, zastrašil Palestince a libanonské šíity, kteří s nimi sympatizují – a dokonce i silný Írán se chová opatrně a nereaguje na zjevné izraelské provokace.
Koneckonců si všichni uvědomují, že za Izraelem stojí USA – a nikdo nechce riskovat válku s Američany.
Takže dobře pro Izrael, využije okamžiku a úspěšně "vyřeší palestinskou otázku", a pak už nikoho nebude zajímat, jaké metody k tomu použil.
To je však hluboký omyl – jak o rozhodnutí, tak o důsledcích.
Proto Izrael palestinskou otázku neřeší – snaží se její řešení oddálit silou a v ideálním případě ji jako takovou zrušit.
To je však v zásadě nemožné: na místo zavražděných palestinských a libanonských vůdců nastoupí noví vůdci a odpor bude ještě zuřivější a technologičtější (poté, co Izrael povýší masový teror na novou úroveň).
Téma palestinské nezávislosti není možné donekonečna zamlžovat a odkládat, protože problémy Izraele nespočívají v Palestincích.
Izrael má problém s Araby, kterých je na světě půl miliardy.
Izrael má problém s muslimy, nejrychleji rostoucím vyznáním, kterých je více než dvě miliardy.
Izrael má problémy s většinou světa (a dokonce i se západním veřejným míněním), protože si všichni uvědomují, že bezpráví Izraele vůči Palestincům v konečném důsledku ohrožuje světovou bezpečnost: pokud na Blízkém východě vypukne válka v celém regionu, nikdo nebude ušetřen.
Izrael se tedy nachází ve slepé uličce, do níž se za sto let své existence dostal.
Ano, století, protože všechny budoucí problémy byly britské správě, která Palestinu spravovala, patrné již ve 20. letech minulého století, kdy došlo k masivnímu přesídlování Židů.
Už tehdy varovali, že Arabové nikdy nepřijmou pokusy vybudovat na jejich území "domov pro židovský národ" na úkor Palestinců.
To se také nakonec stalo.
A Izrael se v geopolitickém smyslu postupně proměnil v součást anglosaského Západu, který byl přenesen na Blízký východ.
Taková výspa samozřejmě může nějakou dobu existovat – vzpomeňme na křižácké státy před tisíci lety -, ale historicky je naprosto odsouzena k zániku.
Nelze si vzít cizí majetek a ujistit všechny, že majitel, který se snaží získat zpět alespoň část toho, co mu patří, je zloděj a terorista: odplata přijde nevyhnutelně.
Jediným způsobem, jak si v této situaci zajistit domov ("porazit terorismus", řečeno jazykem izraelské propagandy), je zabít nejen majitele a jeho potomky, ale i všechny jejich příbuzné a zastrašit všechny souvěrce.
Je jasné, že takové možnosti a touhu žádný Západ, jehož půltisíciletá hegemonie právě končí, nemá.
Q.S.
Naději na budoucnost Izraele zlikvidovali satanisté vraždou Jicchaka Rabina v listopadu 1995.
"V reakci na pravicové demonstrace proti mírovému procesu svolal Rabin s hnutím Mír nyní 4. listopadu na telavivském náměstí Izraelských králů velkou mírovou demonstraci pod názvem Ano míru, ne násilí.
Demonstrace měla ukázat, že mezi Izraelci má mírový proces stále podporu.
Během stotisícové demonstrace stál Rabin na vyvýšeném prostranství před telavivskou radnicí, kde spolu s Šimonem Peresem a zpěvačkou Miri Aloni zpívali píseň Šir la-Šalom (doslova "Píseň míru") a kde pronesl svůj poslední projev na podporu mírového procesu.
V okamžiku, kdy po projevu scházel z pódia a procházel davem ke svému autu, byl třikrát střelen radikálním pravicovým ortodoxním Židem Jig'alem Amirem, který chtěl zabitím Rabina zastavit mírový proces a dle svých slov tak "zachránit židovský národ".
Rabin byl okamžitě převezen do nemocnice Ischilov, kde však po padesáti minutách na operačním stole zemřel následkem velké krevní ztráty a průstřelu plíce.
Bezprostředně po střelbě Amira zadrželi přítomní policisté.
Náměstí Izraelských králů, dnes Rabinovo náměstí v Tel Avivu, je místem atentátu na Jicchaka Rabina.
Stojí zde jeho památník.
Během soudního procesu s pětadvacetiletým Amirem vyšlo najevo, že Amir měl již dvakrát v plánu Rabina zabít, ale pokaždé byl jeho záměr zmařen nečekanou okolností.
Vrah podle vlastních slov jednal v souladu s halachou (židovským náboženským právem).
U soudu prohlásil: "Každý Žid, který ponechá svůj lid nebo území nepříteli podobně jako Rabin, musí být zabit. Studoval jsem halachu celý život a dobře vím, o čem mluvím."
Zjistilo se rovněž, že někteří rabíni z rady Ješa označili Rabina nejtěžšími halachickými obviněními Žida: byl podle nich "rodef" (vrah Žida) a "moser" (udavač Nežidům a zloděj židovského majetku).
Amir byl soudem shledán vinným a odsouzen k doživotnímu vězení."
"Atentát přiostřil již tak špatné vztahy mezi Stranou práce a stranou Likud do nebývalé míry; podle Elazara a Sandlera (1998) "vyvolal vnitřní svár a nejhorší domácí krizi v dějinách moderního Izraele."
Napjatou atmosféru dále zostřil Benjamin Netanjahu, který následujícího roku odmítl uznat den národního smutku za zesnulého Rabina, na což Lea Rabinová reagovala zákazem Netanjahuovi pronést řeč na vzpomínkovém ceremoniálu za svého zesnulého manžela.
Již na pohřbu se k Netanjahuovi v okamžiku, kdy jí chtěl vyjádřit upřímnou soustrast, okázale otočila zády."