Zvířata chápou, že onemocněla proto, že jejich organismus je nějakým způsobem oslaben a že mají-li se opět zcela uzdravit, musí řešit vnitřní i vnější příčiny nemoci. Část 1.
Můžeme se hodně naučit, když budeme sledovat, jak se zvířata vyrovnávají s nemocemi, zejména infekčními. Dokonce i samotní lidé se již hodně naučili o medicíně a zdravotní péči pozorováním zvířat, ale mohli bychom se naučit ještě mnohem více...
Tělo zvířete, stejně jako lidské tělo, se v době ohrožení dokáže chránit, bránit a opravovat.
Vestavěné mechanismy umožňují zvířeti existovat ve zcela mimořádně extrémních vnějších podmínkách.
Vnitřní mechanismy těla (z nichž některé jsou mechanické, ale většina z nich je fyziologických) fungují pohotově, rychle a automaticky, aby chránily tělo před vnějšími hrozbami.
Zvířata rozpoznávají to, co nazýváme "síla těla".
Vědí, že někdy je neužívání léků nejlepší způsob, jak se uzdravit.
Chápou, že nejlepším způsobem může být půst, odpočinek, setrvání v teple, zvracení nebo průjem.
Pokud však tyto systémy nefungují nebo se jim nepodaří problém vyřešit, pak chování zvířete převezmou instinkty a vrozené vzorce chování.
Abychom uvedli jednoduchý příklad – je-li počasí příliš horké na to, aby vnitřní mechanismy regulace teploty zajistily integritu zvířete a ochránily ho před poškozením, tak si zvíře najde stín nebo začne plavat ve vodě.
V případě, že selžou jak fyziologické mechanismy, tak vrozené instinkty a zvíře onemocní, pak se zvíře začne léčit samo pomocí léků sklizených z jeho okolí.
Zvířata se obvykle nespoléhají na externí lékaře, ale léčí se sama.
Své zkušenosti využívají k tomu, aby se vyhnula onemocnění a chránila se před nemocí.
Pokud však onemocní, léčí se sama.
Zvířata se dokáží učit jeden od druhého – a pokud zvíře potřebuje pomoc, jiné mu ji často poskytne – přičemž neexistují žádná specializovaná zvířata, která by pracovala jako "lékaři".
Cílem samoléčby je samozřejmě opětovné nastolení pocitu pohody.
K tomu potřebuje pacient (ať už člověk nebo zvíře) rozumět svému tělu.
Potřebuje znát své silné a slabé stránky.
On nebo ona potřebuje vědět, co je normální a co ne.
Pravděpodobně bude muset změnit své vzorce chování – často dosti dramatickým způsobem.
Takže například zvířata často vyhledávají a konzumují něco, co běžně nejedí a co nemá žádnou zjevnou nutriční hodnotu.
Přirozeně, aby to učinily, zvířata potřebují vědět, kde najít léky, které mohou potřebovat.
A právě v této oblasti zvířata vynikají.
Skutečně jsou tak dobré v hledání a používání přírodních léků, že mnohé z nejúčinnějších léčebných řešení pro člověka byly identifikovány právě pozorováním zvířat.
V moderní ortodoxní medicíně mají lékaři tendenci léčit nemoci útokem na patogen, který je údajně zodpovědný za onemocnění.
Moderní, západní medicína tak mění pacienta na bojiště – výsledkem čehož je, že v mnoha případech nadělá léčba více škody než užitku.
Moderní lékař má tendenci ignorovat fakt, že například infekce se často zmocňují organismu ve stresových podmínkách a zapomíná (pokud vůbec věděl), že posílení lidského organismu je vždy stejně důležité jako útok na nemoc/patogen.
Zaútočit jen na infekci nebo nemoc znamená léčit jen symptomy a ne příčinu.
Na rozdíl od konvenční medicíny, praktici tradiční orientální medicíny zastávají holističtější přístup, přičemž předpokládají, že patogen není přímou příčinou onemocnění, ale pouze projevem nerovnováhy, narušení fyziologické nebo psychologické homeostázy.
Zvířata upřednostňují právě tuto filozofii.
Zvířecí přístup je holistický.
Léčba celého organismu – a napadení jakékoli infekce – jakýmkoli způsobem nejlépe přinese pozitivní výsledek.
Zvířata chápou, že nemoc je často proto, že jejich organismus je nějakým způsobem oslaben (například suchem, hladomorem nebo přemnožením) a že mají-li se opět zcela uzdravit, musí řešit vnitřní i vnější příčiny nemoci.
Jsou to samozřejmě jen zvířata žijící ve volné přírodě, která se umí léčit sama.
Zvířata na farmách mnohem pravděpodobněji onemocní než zvířata ve volné přírodě, neboť jim jejich okolnosti odpírají možnost léčit se.
Navzdory skutečnosti, že existuje značné množství důkazů o tom, že zvířata jako krávy či ovce jsou docela schopny diagnostiky a léčby, mají tato hospodářská zvířata velmi omezený přístup k odrůdám léčivých rostlin dostupných ve volné přírodě.
Hospodářská zvířata onemocní častěji než zvířata ve volné přírodě z několika důvodů.
Za prvé, hustota chovu bývá tak vysoká, že například paraziti se snadno a rychle šíří z jednoho jedince na druhého a stávají se endemickými.
Za druhé, zvířata chovaná na farmách pravděpodobně nebudou mít vhodné příležitosti ke cvičení.
Mnoha, které žijí v uzavřených prostorách, jsou dokonce odpírány zdraví prospěšné vlastnosti slunečního záření a čerstvého vzduchu.
Hospodářská zvířata jsou sice osvobozena od nejhorších extrémů sucha a hladovění, ale jejich životní styl má daleko od zdravého.
Okolnosti, za kterých jsou zvířata držena, nutně u nich vede k velkému množství psychologických problémů.
Za třetí, je nepravděpodobné, že by si zvířata mohla pochutnat na takovém sortimentu potravin, jaký by jim byl dostupný ve volné přírodě.
Strava, kterou farmáři dávají zvířatům chovaným v zajetí, nemá žádný vztah ke stravě, na které běžně žijí.
Farmáři například často dávají živočišný odpad vegetariánským zvířatům.
V USA se kuřecí exkrementy dávají jako krmivo skotu ("aby mu dodaly bílkoviny").
Francouzská vláda připustila nezákonné krmení francouzského dobytka lidskými odpadními vodami.
Po celá léta farmáři v Británii běžně krmili svůj dobytek rozemletými mozky a míchou jiného skotu.
(Právě to způsobilo katastrofální propuknutí nemoci šílených krav).
Farmáři ignorovali skutečnost, že býložraví přežvýkavci nejedí maso a nikdy se nezapojují do kanibalismu.
V divokých nebo polodivokých podmínkách žijí kuřata v přírodě v malých skupinách, hrabou v lesní půdě a jedí červy, hmyz a kousky čerstvých rostlin.
Používají prach a slunce, aby si udrželi světlé peří a koupou se, když prší.
V noci hnízdí na stromech, aby byly v bezpečí před predátory (jejich drápy jsou přizpůsobeny k udržení se na větvích, i když spí).
Toto je zdravý životní styl pro kuře.
Takto se však kuřata na většině moderních farem nechovají.
Chovatelé kuřat selektivně chovají kuřata tak, aby rostly stále rychleji a rychleji.
Zdvojnásobili rychlost, za kterou kuře dospěje.
Svalstvo se vyvíjí rychleji dříve než jejich srdce a krevní oběh.
No a výsledkem je, že ptáci jsou neustále nemocní.
Jejich kosti nejsou schopny udržet jejich nadváhu, a tak se lámou.
Kuřata umírají od žízně a hladu, protože se nemohou dostat k automatizovaným systémům podávání potravy a vody, které zásobují jejich klece.
Osmdesát procent brojlerových kuřat má zlomené kosti a 17 000 ptáků umírá každý den ve Velké Británii na selhání srdce.
Zemědělci považují tato úmrtí za přijatelné náklady na podnikání.
Krmivo, kterým jsou kuřata krmena, je vybíráno podle co nejlevnějšího složení a obsahuje pouze základní nutriční látky.
(Jednou populární surovinou je rozemleté mrtvé kuře. Musí přece něco udělat se všemi těmi mrtvými ptáky.)
Slepicím se běžně podávají antibiotika, aby byla zdravá (přestože farmáři vědí, že tento zvyk je hlavní příčinou vývoje organismů odolných vůči antibiotikům) a uchovávají se v polotmě, aby zůstala v klidu.
Trpí mimořádně vysokými teplotami (zejména když je teplé počasí), stojí ve vlastních exkrementech (které jsou kyselé a dělají jim puchýře na nohou) a vzduch, který dýchají, je plný výparů, bakterií a prachu.
Není překvapující, že polovina hejn brojlerů ve Velké Británii je kolonizována bakteriemi, které mohou lidem způsobit neurologické problémy, artritidu, bolesti hlavy, zad, horečku, nevolnost a průjem.
Kuřata z velkochovů, stejně jako jiná hospodářská zvířata, nedostávají žádnou svobodu a už vůbec ne šanci na samoléčbu.
Existují také důkazy, že zvířata chovaná v zoologických zahradách onemocní častěji než zvířata žijící ve volné přírodě.
Když se zvířata narodí v zoologických zahradách, chovatelé to obvykle prezentují jako důkaz, že zvířata musí být šťastná.
Tvrdili by chovatelé stejně, že děti narozené v koncentračních táborech jsou důkazem toho, že vězni v koncentračních táborech byli šťastní?
Zvířata v zajetí vždy umírají daleko mladší, než by zemřela, kdyby se mohla volně pohybovat.
V jistém oceánáriu byla jedna slavná velryba, ale ve skutečnosti třináct různých velryb...
Gorily v zajetí umírají s větší pravděpodobností na srdeční choroby než gorily ve volné přírodě.
Sloni a žirafy chované v zajetí mají artritidu a problémy s nohama – poruchy, které jsou mnohem méně pravděpodobné u zvířat ve volné přírodě.
Tři čtvrtiny černých nosorožců v zajetí zabije hemolytická anémie, která nepostihuje černé nosorožce v přírodě.
Zvířata v zajetí předvádějí stereotypní pohyby, jako je chůze, houpání nebo mávání.
Vyvinou se u nich nejrůznější neobvyklé návyky – otírají se o mříže klecí nebo chodí dopředu a dozadu v rámci svých neúspěšných pokusech uklidnit své frustrace.
Někdy se zvířata v zajetí zlobí.
Například sloni jsou obvykle nejmírumilovnější vegetariáni, ale v zoologických zahradách se občas stanou vražednými.
Stres je hlavním faktorem při rozvoji chorob mezi zvířaty a existuje jasný důkaz, že zvířata v jakémkoli druhu zajetí trpí velkým množstvím stresu.
Zvířata, která běžně žijí ve volné přírodě, se v zajetí dobře nepřizpůsobují.
Jejich imunitní systém zkolabuje, když jsou odděleny od svých rodin a přátel a zavřeny v klecích.
I když jsou divoká zvířata chycena ještě mladá, často zemřou během týdnů nebo měsíců, jsou-li zamčena v kleci.
Tvory tak rozmanité jako gorily a bílé žraloci mají v zajetí tendenci onemocnět a zemřít.
Imunitní systém zvířete je neoddělitelně spojen s jeho okolím as jeho vystavením stresu.
Samozřejmě, existují i jiná vysvětlení špatného zdravotního stavu zvířat v zajetí.
Zvířata v zajetí prostě nemají přístup k běžné rozmanitosti potravin, které by mohly nalézt ve volné přírodě (z nichž některé by nepochybně použily jako léky).
Nemají stejné přirozené možnosti péče, stejnou příležitost k pohybu, stejnou rozmanitost společníků a stejnou půdu.
Jelikož jsou v klecích nebo v omezených výbězích, nemohou se vzdálit od epicenter patogenů a také nejsou schopna vytvořit si správné sociální vztahy s jinými zvířaty stejného druhu.
V příští druhé části článku si uvedeme příklady některých způsobů, jak se zvířata chovají, když jsou nemocná.
Můžeme se hodně naučit, když budeme sledovat, jak se zvířata vyrovnávají s nemocemi – zejména infekčními.
Lidé se již hodně naučili o medicíně a zdravotní péči pozorováním zvířat, ale mohli bychom se naučit mnohem víc.
Výše uvedená esej je převzata z knihy "Moudrost zvířat" od Donny Antoinette Colemanové a Dr. Vernona Colemana.
Překlad: Q.S.
O autorovi
