A na pomník mi dejte: Miloval vlast víc než svůj život…
Důstojník československé armády Adolf Opálka
Za ranního rozbřesku, ve čtvrtek 18. června 1942, se ztemnělé a chladné prostory pražského barokního katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici (dříve kostela sv. Karla Boromejského) staly svědkem tragického dramatu.
Sedm vojáků československé zahraniční armády tady tváří tvář stonásobné přesile vzdorovalo více než osm hodin…
Ze svého posledního zápasu s nacistickou okupační mocí však odešli nepokořeni a neporaženi, třebaže se na jeho konci rozhodli dobrovolně odejít z tohoto světa.
Štkpt. Adolf Opálka, kpt. Jozef Gabčík, kpt. Jan Kubiš, kpt. Josef Valčík, por. Josef Bublík, por. Jan Hrubý, por. Jaroslav Švarc…
Byli to mladí lidé z masa a krve…
Měli své přednosti…i své slabé stránky.
Čím se však zapsali do hlubokého povědomí svého národa, byla skutečnost, že obstáli ve zkoušce, kterou jim život připravil.
Ve světě naplněném hrůzami druhé světové války, vykolejeném světě zvrácených hodnot, našli sílu a odvahu postavit se zlu.
Prostě…neokázale…samozřejmě…
Dokázali naplnit své životy tím, v co věřili…
Jejich víra byla tak hluboká, že jí obětovali své životy.
Právě ona láska k bližnímu…k národu…víra ve vítězství dobra, a především ochota k tomuto vítězství přispět svým dílem – to jsou ony nepomíjející hodnoty, které k nám promlouvají i přes propast více než osmi desetiletí, a jako duhový most, který se přes ni klene, nás s nimi spojují…
Bránícím se československý vojákům 18. června 1942 velel Adolf Opálka: velitel výsadkové skupiny Out Distance a posléze velitel všech parašutistů vyslaných na území protektorátu z Velké Británie působících v Praze, "král konspirace", jak jej přezdívali ti, kteří měli možnost ho blíže poznat.
Československý plukovník pěchoty in memoriam, který měl svůj podíl na úspěšně provedeném vojenském úkolu, významném a svým způsobem ojedinělém odbojovém činu, atentátu na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha.
Životní pouť Adolfa Opálky, mladého muže s vlídnou a ušlechtilou tváří a laskavýma očima, se uzavřela na kůru pravoslavného chrámu...ve věku pouhých sedmadvaceti let.
Adolf Opálka se narodil 4. ledna 1915 v Rešicích u Moravského Krumlova.
O jeho dětství toho víme jen málo.
Přece však je důležité pro pochopení jeho životního příběhu…
Narodil se mamince Anežce Opálkové, které bylo pouhých 19 let.
Otcem byl Viktor Jarolím, syn mlynáře z nedaleké obce Vémyslice, kde Anežka sloužila.
Viktor se s těhotnou Anežkou odmítl oženit, a ta se vrací ke svým rodičům do Rešic.
Vzhledem k tíživým existenčním podmínkám rodiny však již v lednu 1916 nastupuje znovu do služby a svého ročního syna zanechává v péči svých rodičů a pětadvacetileté sestry Marie.
Ona byla tou "tetěnkou", na kterou Adolf Opálka v pozdějších letech s takovou láskou vzpomínal…
Od otce svého dítěte Anežka nikdy žádnou pomoc nepřijala a Viktor Jarolím svého syna ani neznal.
Navzdory tomu byl nacisty zatčen, stejně jako 262 blízkých rodinných příslušníků a spolupracovníků parašutistů, kteří se podíleli na přípravě a provedení atentátu na Reinharda Heydricha, a 24. 10. 1942 popraven v koncentračním táboře Mauthausen.
Nacisté si s příznačnou precizností zaznamenali i přesnou hodinu jeho vraždy: 10:30 minut…
Jaké byly další osudy Anežky Opálkové?
V posledních letech první světové války sloužila v Rokytné u ředitelky obecné školy, kde se seznámila s místním kovářem Janem Vérostou, který se v posledním válečném roce stal jejím manželem.
Manželům Vérostovým se narodily dvě dcery – v roce 1919 Marie a v roce 1923 přišla na svět její sestra Božena.
Manželství však netrvalo dlouho, osud neodvolatelně zasáhl…
Anežka Vérostová 7. 6. 1923 umírá na zápal plic.
Bylo jí 27 let…
Když zemřeli rodiče Anežky, výrazné místo v životě Adolfa Opálky zaujala Marie Opálková ("tetěnka"), která se ujala jeho výchovy.
Obecnou školu vychodil Adolf v Rešicích, měšťanskou pak v Rouchovanech.
Po ukončení školní docházky se krátce učil automechanikem, po úrazu ruky však z učení odešel a začal studovat Obchodní akademii v Brně, kde v roce 1936 maturoval.
K jeho zálibám patřily zbraně, automobily a cizí jazyky.
Hovořil plynně anglicky, francouzsky, německy, částečně polsky a srbochorvatsky.
Kromě toho rád fotografoval, zajímal se o kinematografii a hrál na housle.
Byl vynikajícím sportovcem…
V říjnu 1936 nastoupil vojenskou základní službu u 43. pěšího pluku v Brně, kde též absolvoval školu pro důstojníky v záloze.
Rozhodl se stát důstojníkem z povolání.
Po roce vojenské služby byl v hodnosti četař aspirant přijat ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích, kterou ukončil v roce 1938.
Poté, v hodnosti poručíka, velel pěší četě u 2. horského pluku v Ružomberoku, kde konal službu až do vzniku samostatného Slovenského štátu.
Po patnáctém březnu 1939 se nemohl smířit s okupací své vlasti.
V červnu 1939 překročili hranice u Moravské Ostravy společně se svým bratrancem Františkem Pospíšilem (pozdějším velitelem skupiny BIVOUAC) a Robertem Klecandou a odešli do československé zahraniční armády.
Po kratším pobytu ve vojenském táboře v malých Bronowicích odplul na lodi Chrobry do Francie.
22. 8. 1939 se stal příslušníkem Cizinecké legie v hodnosti seržanta, a byl zařazen k 11. pluku senegalských střelců.
Po vypuknutí druhé světové války byl odeslán do Francie a prezentován v Adge.
23. září 1939 se stal ve výcvikovém středisku v Adge velitelem čety u 2. roty 2. pěšího pluku 1. čs. divize.
8. ledna 1940 byl pak jmenován velitelem 5. roty 3. pěšího pluku.
Pluk se teprve formoval a do bojů na francouzské frontě již nezasáhl.
Po porážce Francie přijel Opálka 12. 7. na lodi Neuralia do Velké Británie.
Zde byl po reorganizaci čs. pozemních jednotek a vzniku 1. čs. smíšené brigády zařazen do velitelské zálohy u kulometné roty.
Postavení nezařazeného důstojníka nesl Opálka velmi těžce…
K povolání důstojníka byl motivován hlubokým vlasteneckým cítěním a podle zápisků z deníku, který si ve Velké Británii vedl, stavěl svobodu své vlasti nad svůj život….
Poslední zápis z jeho dochovaného deníku je ze 4. ledna 1942:
"Mám na svoje poslední slova akorát 5 minut.
Teti, Miluško, ostatní naši doma.
Je to pořád stejné, mám rád Rešice a Republiku více než svůj život.
Možná budu překvapen, že jste se změnili,
Ale to už je riziko.
A na pomník mi dejte:
Miloval vlast víc než svůj život…"
Nesnášel nečinnost a chtěl být užitečný okamžitě…
Zápis v Opálkově deníku je ze stejného data, ze 4. 1. 1942:
"Tak mám dnes 27 let.
Nejsmutnější můj den v Anglii.
Jsem úplně nešťasten nečinností.
Byl jsem na Edge Hillu a celou cestu jsem vzpomínal na slova: "Je touha po domově strašná věc, já to znám."
Ano, teď to znám!"
To byly důvody, které Opálku vedly k tomu, aby se přihlásil k plnění zvláštních úkolů v okupované vlasti.
Byl přijat ke Zvláštní skupině D a 19. 9. 1941 odjel do Skotska, kde absolvoval zvláštní útočný a sabotážní kurs.
Další útočný kurs prodělal v Bellasis u Dorkingu v březnu 1942.
Po absolvování parašutistického výcviku a dalších speciálních kurzů byl pověřen velením operační skupiny OUT DISTANCE, se kterou seskočil na naše území v noci z 27. na 28. 3. 1942.
Kromě něj byli členy skupiny rtn. Karel Čurda a des. asp. Ivan Kolařík.
Šlo o první skupinu vyslanou z Velké Británie, která měla sabotážní poslání.
Jejím úkolem bylo provedení sabotážní akce v michelské plynárně.
Dále měla dopravit náhradní radiostanici a telegrafní klíč pro skupinu SILVER A, a s její účastí se počítalo také při navádění britského letectva na předem vybrané cíle.
K tomuto účelu byli členové paraskupiny vybaveni radiomajákem Beacon.
Seskok nad územím protektorátu však pronásledovaly nepříznivé okolnosti.
Po půlnoci 28. 3. 1942 skupina seskočila, nikoliv však u Kopidlna, jak bylo původně plánováno, ale u Ořechova na Moravě…
Po seskoku se parašutisté rozdělili.
Ivan Kolařík se vydal navštívit příbuzné a svoji snoubenku ve Valašském Meziříčí.
Žel, při seskoku ztratil své osobní doklady, podle nichž se mu gestapo dostalo na stopu.
Z obavy ze zatčení se 1.4. 1942 se ve Vizovicích otrávil.
Rtn. Karel Čurda našel úkryt u své matky v Nové Hlíně u Třeboně.
Odtud poslal po masových popravách, které následovaly po atentátu na Reinharda Heydricha a po vypálení Lidic 13. 6., anonymní udání, kde prozradil identitu čs. vojáků podílejících se na atentátu, a o tři dny později se sám přihlásil na gestapu…
Adolf Opálka navštívil Rešice a později se přesunul do Prahy, kde se stal velitelem všech parašutistů, kteří zde působili.
Opálka spoluorganizoval operaci CONONBURY – v dubnu 1942 založil signalizační ohně pro bombardování plzeňské Škodovky, podílel se na přijímání nových parašutistů, ale především pomáhal připravovat likvidaci SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha.
Po atentátu našel se svými druhy úkryt v kryptě pravoslavného chrámu Cyrila a Metoděje.
Zde těžce zraněný spáchal sebevraždu zastřelením, když předtím požil jed.
Jeho otec, Viktor Jarolím, a "tetěnka," Marie Opálková, byli zatčeni a popraveni 24. 10. 1942 v Mauthausenu.
Jak viděli Adolfa Opálku jeho velitelé a blízcí?
Britský mjr. Young Opálkovi do hodnocení napsal: "tento důstojník byl překladatelem a během kurzu nejschopněji prováděl své povinnosti.
Veselý, silná individualita, plně spolehlivý, vynikající vůdce."
Generál Rudolf Pernický, který ve Velké Británii jako instruktor střelby a sabotáže, v našem rozhovoru 27. 6. 2003 na Adolfa Opálku vzpomínal: "Opálka a Pechal byli zrcadlem, obrazem ducha naší prvorepublikové armády."
Připomněl jen, že za velkou chybu považuje skutečnost, že se členové paravýsadku OUT DISTANCE po seskoku rozešli do svých domovů, a porušili tak zásady konspirace.
Podle přesvědčení generála Pernického měly jejich kroky směřovat přímo na kontaktní adresy.
Generál Rudolf Krzák (1914−2004), který v době druhé světové války působil ve Velké Británii rovněž ve Zvláštní skupině D, se s Opálkou poprvé setkal v Malých Bronowicích:
"Udělal na mě velmi pěkný dojem.
Co mě zaujalo, byla jeho velmi milá, nekonfliktní povaha.
Později jsem zjistil, že má i vrozené konspirativní nadání.
Utkvěl mi v paměti, v srdci, jako velmi korektní, spolehlivý kamarád a přítel.
Trávili jsme společně večery, prožívali náročný celodenní výcvik a velmi jsme se sblížili. Často mluvil o Milušce a o tetěnce.
Nikdy nepoužil jméno Rudolfa, vždy to byla jen Miluška. (Rudolfa Hainová, snoubenka Adolfa Opálky, pozn. L.K.), měl ji velmi rád." (Z rozhovoru L.K. s generálem Rudolfem Krzákem 6. 12. 2002).
Rudolfa Hainová-Bílá se po válce vdala, na Adolfa Opálku však nikdy nezapomněla…
Jedna z jejích dcer, paní Libuše Mlynářová se v dopise ze 26. 7. 2004 podělila o vzpomínky svojí maminky, která zemřela v roce 1999, na Adolfa Opálku:
"Adolf Opálka (maminka mu říkala Adik) byl velmi vnímavý člověk, který se zajímal o všechno, co ho obklopovalo.
Měl smysl pro všechno krásné.
Nejvíce miloval své nejbližší v Rešicích a přírodu svého rodného kraje.
Rodinou pro něho byli babička s dědečkem a milovaná tetěnka, která mu nahradila matku.
Po smrti matky osmiletý Adolf přilnul k tetěnce ještě víc.
S odstupem času uměl ocenit lásku a péči, kterou mu jeho blízcí věnovali.
Od dětství mnoho a rád četl, často chodil k řece Rokytné.
Na louky a stráně k řece chodíval pak často s Miluškou.
Miloval les.
Byl dobrý kamarád, uměl být veselý, dělal si legraci sám ze sebe.
Povrchní lidé nepatřili do okruhu jeho přátel, vůči sobě byl náročný."
Paní Mlynářová pokračuje:
"Jeho smysl pro čest a spravedlnost, nesouhlas s bezprávím páchaném na českém národě během okupace, zesílily jeho vlastenecké cítění.
Proto neváhal opustit vše, co tolik miloval.
Není to nadsázka, že byl připraven obětovat i svůj život za své přesvědčení.
Jeho silná osobnost si získávala přirozenou autoritu, jako velitel byl respektován.
Nikdy se nevyvyšoval, nebyl sobecký a myslel především na ostatní."
V době, kdy byl Opálka v Praze, bydlel u Terezie Kasperové (1900−1978).
Riskovala život svůj i život svojí tehdy osmileté dcery Alenky…
Manžela Terezie Kasperové, Bohdana Kaspera (1891−1941), důstojníka čs. armády a příslušníka odbojové organizace Obrana národa nacisté v roce 1941 popravili.
V závěru své "Vzpomínky na "strýčka" parašutistu, npor. A. Opálku", kterou Terezie Kasperová napsala v roce 1946, oslovuje svoji dceru:
"Chlapci zlatí!
Vaše srdce byla statečná do posledního dechu a Vaše oběť nebyla marná!
Buď čest Vaší památce!
To jsem Ti děvčátko moje napsala, abys vždy v den 18. června vzpomněla chlapců, kteří pomstili vraha našeho drahého, dobrého táty a jeho kamarádů!
Buď vždy statečná a nezapomeň, žes dcera svého otce!
Bůh Ti v každé dobré práci žehnej!"
L.K.