Až se válka zeptá, cos dělal v míru

19.07.2025

Otevřený dopis politikům, vojákům, novinářům, policistům, státním zástupcům a soudcům, úředníkům, zdravotníkům, hasičům a záchranářům, učitelům, architektům a stavbařům, obchodníkům a dalším podnikatelům, ekonomům a ekologům, umělcům a sportovcům, vědcům věd přírodních i humanitních, mužům i ženám, všem občanům České republiky a nejen té.

Ve dvou desítkách zemí světa v posledních dvou letech běžely nebo běží ozbrojené konflikty různé intenzity, od občasných útoků přes vlny bojů po každodenní válčení. Někde ročně umíraly stovky či tisíce lidí, na Ukrajině jde patrně o statisíce, v Kongu za čtvrt století o milióny. Celosvětové vojenské výdaje v r. 2024 (dle SIPRI) dosáhly 2,7 bil. USD, což představovalo 2,5 % HDP světa. Válčící státy vydávaly na zbrojení v průměru 4,4 % HDP, žijící v míru v průměru 1,9 %.

Státy NATO, resp. EU chtějí v příštích letech vydávat na své vojenské záměry 5 % HDP. Chtějí tedy válčit? Státy NATO, Rusko a Čína mají v operační pohotovosti přes 3900 jaderných náloží. To je jedna na každých 38 000 km2 včetně Antarktidy a řídce obydlených území Sahary, Sibiře, Kanady a Amazonie. Tudíž dvě "pro" ČR. Dalších 8 000 náloží mají ve skladech.

Válka světových supervelmocí, případně válka světová, před pár lety témata ještě nemyslitelná, protože kvůli úrovni mezinárodních vztahů okrajová, chtělo by se říci skoro zbytečná, se dnes hojně probírají. Horuje se pro nové zbraně včetně vesmírných, shání se munice, zvažují se i tzv. taktické jaderné údery. Politici a média vnášejí válku do myslí obyvatel Evropy a jiných částí světa jako cosi vlastně normální, přijatelné. Zbrojaře pohání ziskuchtivost, politiky mocichtivost, vojáky kariéra, novináře sláva titulních stran, fanatiky různých věr a ideologií jejich dogmata. To za přihlížení lhostejného, nevědoucího nebo nevěřícího davu diváků, konzumentů, možných budoucích "kolaterárních ztrát".

Jsou problémy, které se musejí řešit, když jsou ještě malé, protože když naberou dynamiku, je nemožné je bez krajního nasazení, vyčerpání, bolestivých velkých ztrát, zvládnout. Válka patří k takovým, kdy původně maličké zlo přeroste přes hlavu, zaplaví milióny hlav emocemi, hněvem, pomstou, pohrdáním, svévolí, zlem v tisíci podobách.

A zaplaví je také smutkem. Z tisíců důvodů. Tehdy se všech válka zeptá: cos dělal v míru? Proč jste uzákonili, hlasovali pro to a ono? Proč jste žádali nové a nové zbraně, další pravomoci, nové rekruty? Proč jste jitřili vášně? Proč jste nestíhali porušování mírových závazků ČR plynoucích z Charty OSN a Washingtonské smlouvy o NATO? Proč jste nebudovali civilní ochranu? Jak jste varovali před válečnými zraněními a útrapami, před nedostatečností záchranářských a zdravotnických kapacit? Co jste učili a jak vychovávali generace žáků a studentů, když se proti válce nestaví? Co vše jste projektovali a stavěli z toho, co napomáhá válce? Proč jste přistoupili na proválečné kšefty? Jak jste argumentovali pro mírové hospodářství a jak pro vojenské výdaje? Kampak se poděly komplexní přístupy ekologů když došlo na řinčení zbraní? Kdo z umělců se vyhnul "bílé nemoci", kdo ze sportovců varoval, že nám zvoní hrana? Kam schovaly vědecké autority svůj intelekt a společenský kredit, když šlo o obranu míru? Kde byly ženy, aby bránily své muže a syny před frontou? Kde byli muži s odvahou postavit se válce? Kde jste byli, občané, se svými hlasy a skutky?

Cesty k válce nejsou dlážděny normalizovanými kamennými kostkami, nýbrž lidmi. S jejich svobodnou vůlí. Každým z nás, s naší činností. I nečinností. Máme na výběr. Tím spíše v demokracii, byť zastupitelské. Koho zvolíme, pro co zahlasujeme, zda podepíšeme petici, zda půjdeme demonstrovat. Jakým vzorem jsme a budeme pro své okolí.

Pro konflikt, pro válku nejsou klíčové zbraně, nýbrž úmysl. Kdo chce konflikt, ten si metody a prostředky najde. Orwellovským jazykem – bez něho by v demokracii sotva uspěl – bude hovořit o míru, bezpečnosti, nutném zbrojení. "Chceš-li mír, připravuj válku," tvrdili staří Římané – bodejť by ne, když provozovali Pax Romana držící v područí jejich protivníky. Pokud už zbrojit, tak pro obranu. Činit opatření obranná, zdrženlivě opatření dvojího užití a vyloučit opatření jednoznačně útočná. Odstrašovat, nikoli zastrašovat. Podívat se na své konání optikou druhé strany, poněvadž jinak se kolotoč zbrojení sotva může zastavit. Musíme promýšlet ne konflikt, ale komunikaci, ne způsob válčení, ale způsob soužití. Oponenta lze násilím porobit, nikoli však získat. Silový vzorec jednání jedné strany vybudí u druhé strany zase jen silový vzorec jednání. Pouze dialog, vzájemné kontakty obchodní a kulturní přenášejí nenásilné vzorce konání. Pokud něco nenabízíte, nemůže to druhá strana od vás odkoukat.

Je zejména na politicích, vojácích a žurnalistech, zda se zahájí politická jednání o snížení napětí, o obnovení důvěry, o kontrole zbrojení a odzbrojení, o předcházení konfliktů, jak budou vzájemné kontakty interpretovány. Je na podnikatelích, vědcích, kantorech, studentech, umělcích, sportovcích, turistech, rozličných osobnostech i řadových občanech, aby takové kroky podpořili a nastoupili vlastní cesty vzájemného poznávání, respektu a porozumění. Abychom tak předávali náš kulturní kód a těžili z toho, že nebudeme vynakládat peníze a lidské síly na neproduktivní vojenské výdaje (navíc zvyšující inflaci), na opravu a obnovu hodnot zmařených v bojích, že nebudeme stresování a manipulováni strachem z války. Kolik a jakých lidí bude litovat, že zbrojaři přijdou o kšefty? Kolik lidí poklesne na společenském žebříčku, protože síla rozumu bude nést více než síla kvérů, protože seriózní jednání bude cennější než primitivní síla nebo podrazáctví?

Zatím nás však vlastně nic bezprostředně neohrožuje, užíváme si míru, tak proč si zatěžovat mysl a svědomí. Možná se spíš najdou tací, kteří v míru přemýšlejí co budou dělat – a jak vydělávat – za války. Určitě existují i takoví, co mají v záloze protiatomový kryt či příslib útěku kamsi mimo bojiště. Ba dokonce existuje pár národů, co se považují za vyvolené, předurčené, nadřazené, vůdcovské, nejlepší a tedy bohem před zánikem ochráněné. Tudíž zatím nepadají žádné otázky a nemusejí se hledat odpovědi, stačí papouškovat nějaké fráze šéfů a mediálních poradců. "Hodit vidle" do daného procesu je teď sice ještě možné – ale nechce se nám. Až budeme chtít a potřebovat, tak už to ale patrně nebude možné.

Avšak až kulky rozstřelí stranickou disciplínu, až radiace nasvítí zdravý rozum, až dotek smrti převrátí volební program? V tom zmaru pojedeme všichni; ani střepiny, ani radioaktivita si nevybírají. Tak co – až se ukáže, že cesta pokryteckých frází, dvojích metrů, chtivosti po moci, majetku a statutu je slepou uličkou a navíc jednosměrnou – co potom kdo odpoví, až se válka zeptá: "Cos dělal v míru?"

Tento neveselý text o možné nedaleké budoucnosti, která by byla tragickým vysvědčením lidské civilizace, má pro ty, kteří brání takovému vyústění a byli by tak zcela nespravedlivou obětí, přece jen i určité zadostiučinění. Je jím představa, v jakém šoku by se ocitli psychopatičtí hybatelé apokalypsy, když by po válce vylezli z bunkrů a zjistili, že přežili jen takoví jako oni. Samí egoisté, samí "vyvolení". Ovšem už by neměli možnost na kom parazitovat, nad koho se stavět, po čích hlavách šplhat. Jen jít po sobě samých. A navíc kdo ví, zda by se do svých bunkrů a letadel na tichomořské ostrovy dostali. Zda by tam nevstoupili jejich bodyguardi (jsouce lépe na takové situace trénovaní), možná s jejich ženami a dcerami…

Tak jak vaše odpověď obstojí před soudem lidí (případně i božím), před soudem zrcadla, do něhož hledíme, před soudem dětských očí?


Eva Novotná, mluvčí iniciativy Ne základnám
Karel Růžička, předseda Alternativy zdola, z. s.


L.K.