Britové odmítají Shakespeara, protože jeho úspěch „prospívá ideologii nadřazenosti bílé rasy“
Co se stalo se západním světem, že popírá a pohřbívá své úspěchy, protože ty údajně uvádějí do rozpaků nebílé? Většina západních intelektuálů, "umělců" a univerzitních profesorů po desetiletí usilovně pracovala na démonizaci úspěchů Západu jako úspěchů dosažených drancováním nadřazených nebělošských kultur.
Není to tak dávno, co jeden švédský protibělošský aktivista natočil "dokument", který "dokazuje", že původní obyvatelé Švédska byli černoši.
Jak černoši přežili tak nízkou absorpci vitaminu D z tak slabého slunečního svitu, neřekl.
Bylo to jedno.
Západní intelektuální svět byl tímto "důkazem", že úspěchy připisované bělochům jsou ve skutečnosti přivlastněním úspěchů černochů, nadšen.
Problém s tímto uspokojením spočívá v tom, že pro Shakespeara neexistují žádní černošští ani nebělošští předchůdci, o nichž by se dalo říci, že Shakespearovi ukradli jeho dílo.
Řešením je hluboké zaškatulkování Shakespeara za to, že je rasista, protože ztrapňuje nebělochy vznešeností svého umění.
V západní civilizaci jsme dospěli do bodu, v němž se úspěch v míře, v jaké ještě existuje, ztotožňuje s "nadřazeností bílých".
Jak to tak západní intelektuálové zařídili, jediný způsob, jak Západ nemůže být rasistický, je být neúspěšný.
Proto všude na Západě vlády dělají ze západních zemí babylonské věže Sodomy a Gomory.
Shakespeare, který byl za mých studentských časů příkladem nejlepšího využití anglického jazyka, je dnes v univerzitních kurzech vykreslován jako rasista, sexista, homofob a bělošský supremacista.
V Shakespearově době nic takového jako bělošský supremacista neexistovalo.
Fakta však dnes nejsou součástí západní "vzdělanosti".
Smyslem západní vzdělanosti je odsouzení "rasistické" západní civilizace.
Protizápadní intelektuálové používají kritiku jako zbraň.
Jejím předmětem je nepřítel, kterého nechce vyvrátit, ale zničit.
Kritika již není cílem sama o sobě, ale pouhým prostředkem.
Jejím základním patosem je rozhořčení.
Jejím základním úkolem je odsouzení.
Kritika je boj zblízka a v takovém boji nejde o to, zda je protivník ušlechtilý, rovný nebo zajímavý, jde o to ho zasáhnout.
Ti z vás, kteří jsou vzdělaní, poznají, že cituji Karla Marxe o účelu a využití kritiky.
To, že používám Marxe, neznamená, že jsem marxista.
Je to moje ilustrace toho, že západní intelektuálové a liberálně levicoví profesoři, ať už mají dostatečné vzdělání, aby si to uvědomili, využívají Marxovy nástroje k rozvrácení společnosti.
Americké a britské univerzity, které jsou domovem wokeovských akademiků, už léta odmítají vyučovat Shakespeara, čímž připravují anglický bakalářský titul o obsah.
Shakespeare, říkají tupí profesoři, je rasistický, protože údajně spojuje krásu s bělostí.
Londýnské divadlo iniciovalo "antirasistické" semináře, na nichž se diskutuje o "dekolonizaci" Shakespearových her.
S čím jsou tedy bílá etnika konfrontována?
Jsou konfrontována s tím, že jsou svými vlastními vládami a intelektuály nucena přijmout bílou méněcennost.
Bílí mohou ospravedlnit svou existenci pouze tím, že se podřídí vládě nebělochů.
Jean Raspail správně popsal zánik Evropy v roce 1973 v knize Tábor svatých.
Pokud jste tuto knihu nečetli, neznáte svou budoucnost.
Je nezávislá na Trumpovi, Macronovi, Putinovi, Zelenském.
Děje se to navzdory jakýmkoli deportacím imigrantů-nájezdníků Trumpovým režimem.
Faktem prostě je, že bílí lidé jsou odsouzeni k zániku, protože jejich intelektuálové, školy a vlády je přesvědčily, že jsou rasisté, kteří se provinili rasismem, a že spravedlnost vyžaduje, aby bílé etnikum přijalo druhořadé občanství v právu.
Q.S.
Pro člověka v jehož nitru ještě žije duch rasy /jedno jaké/ se dnes zhmotňuje peklo...