CHCE-LI KDO DUŠI SVOU ZACHOVAT
Jan Milíč Lochman
Třetí motiv z Husova odkazu bych chtěl postavit pod slovo toho, na něhož se Mistr Jan Hus stále znova odvolával – pod slovo Ježíše Krista:
"Chce-li kdo svou duši zachovat, ztratí ji; kdo by však ztratil duši svou pro mne a evangelium, nalezne ji."
Toto slovo odkrývá směrnici posledního, nejtěžšího zápasu Mistra Jana Husa.
Jde o otázku: Odvolat – a zachránit život.
Anebo neodvolat – a zahynout.
Proč Hus vlastně neodvolal?
Bylo to možné.
Koncil nechtěl smrt za každou cenu.
Byl to výkvět tehdejší společnosti.
Mnozí v církvi i v evropské politice by byli dali přednost "smírnému řešení," i Zikmund, ovšem za předpokladu, že Hus bude odvoláním kompromitován, že ztratí věrohodnost, bude umlčen.
Hledali cestu ke kompromisu.
Ale i přátelé Husovi chtěli Mistra zachovat, a to s nejlepšími úmysly.
Hus sám myšlenku odvolání neodmítal – pokud mu bude přesvědčivě dokázáno, že bloudil.
Nebyl zatvrzelý, nechtěl umřít.
Naopak.
Touží po životě.
Chce zachovat duši, ale právě zde, co je to – duši zachovat?
Zachránit se za cenu popření poznané pravdy?
Umlčet či aspoň ošálit svědomí?
Takový postoj byl Husovi naprosto nemožný.
Slovo Kristovo mu znělo v duši: chce-li kdo duši svou zachovat, ztratí ji…
Zde jde o otázku identity a integrity života.
Jsou hodnoty a cíle, které jsou hlubší a vyšší než výhody časné existence.
Zpronevěřit se pravdě, zapřít Boha a lidi kvůli okamžitému či krátkodobému prospěchu, je cesta mravní a lidské zkázy.
Kdo takhle život zachrání – ten jej ztratil.
Nelze beztrestně a natrvalo ošálit svědomí, zaprodat prvorozenství dítěte Božího za mísu čočovice.
"Co platno člověku by všechen svět získal, své duši však uškodil?"
Na cestě Ježíšově není mnoho svědků, kteří této pravdě vydali tak jasné svědectví jako Mistr Jan Hus.
Svým příkladem přesahuje právě takto hranice národa i církve.
Je a zůstane jedním z nejvýraznějších svědků lidské důstojnosti.
Tváří v tvář nátlaku a zastrašování zvenčí a také pokušení kličkovat a chytračit zvnitřku, učí vidět život člověka nejen pod zorným úhlem přežití a užívání, nýbrž pod zorným úhlem věčnosti.
O to jde v posledu v životě: neztratit ve shonu a chvatu starostí a ohledů výhled k cíli, který teprve dá všemu lidskému pravý základ, pravou identitu vskutku lidského poslání, žít nejen ze dne na den, nýbrž – jak Masaryk v duchu Husově pověděl a žil – pod zorným úhlem věčnosti, život v Bohu a pravdě posvěcený.
Kdo na této cestě ztratí, ten nalezne – v malém i ve velkém, v životě a smrti.
I tímto důrazem, a právě jím, je Husův odkaz podnes – i pro budoucí věky – nesmírně aktuální.
Míří na každého z nás.
Je to i v tomto směru odkaz nebezpečný a znepokojující.
Není snadné "zachovat duši", když věrnost poznané pravdě vyvolává odpor a stojí oběti.
Kdo by nevzpomněl na konflikty a situace české minulosti a přítomnosti: kolik přetvářky a švejkování propukalo v našich zemích tam, kde vrchnost žádala tupou poslušnost a otupené svědomí!
Kolik lidí v takové situaci prostě neobstojí a zapře, aby "život zachovali"!
Nechceme a nebudeme soudit.
Nemravnější než lidská selhání jsou poměry, které k nim nutí.
Ale nezapomeňme Husa: pravá, vážná, vskutku životodárná cesta je jinde.
Kdo by chtěl chytračením svůj život zachovat, ztratí jej.
Kdo by však ztratil svůj život pro věrnost pravdě, ten jej nalezne.
Právem zpívávali Boží bojovníci:
"Kristus vám za škody stojí, stokrát víc slibuje.
Pakli proň kdo život složí, věčný míti bude."
Toto je lekce z hlubin českých dějin, toto je živé svědectví Husova a Jeronýmova kamene.
Nepřeslechněme je!
Toto místo k nám mluví.
Husův odkaz nás soustřeďuje, tvoří z nás bratrstvo, vede na hlubinu.
Z tohoto místa lze načerpat novou sílu, napřímit páteř, urovnat krok.
Jiskry z této hranice neuhasly.
Svítí i nám.
Nedejme jim uhasnout!
Husův odkaz z Kostnice.
Část proslovu při pietní slavnosti u Husova kamene v Kostnici 27. června 1982. Hovory s pisateli, červenec–srpen–září 1983, roč. XXI, č. 120, s. 3–4.
Jan Milíč Lochman
Český exilový teolog a filozof, duchovní Českobratrské církve evangelické, vysokoškolský pedagog Jan Milíč Lochman (1922–2004) se narodil v Novém Městě nad Metují.
Středoškolské vzdělání získal na reálném gymnáziu v Náchodě, kde v roce 1941 maturoval.
Toužil studovat filozofii, v době nacistické okupace však byly české vysoké školy uzavřeny, a tak studoval v pololegálních církevních kurzech evangelické bohosloví.
Po skončení druhé světové války studoval na Filozofické fakultě UK filozofii a zároveň teologii na Husově bohoslovecké fakultě, kde v roce 1948 promoval.
Po krátkém kazatelském působení na Kladně přešel na Komenského teologickou fakultu do Prahy, kde pracoval nejprve jako docent a od r. 1960 jako profesor filozofie a systematické teologie.
V letech 1968–1992 působil na univerzitě v Basileji.
Zde byl po dvě období zvolen rektorem univerzity.
Během svého působení na basilejské univerzitě rovněž přednášel na řadě světových univerzit.
Jan Milíč Lochman patřil k významným osobnostem ekumenického hnutí.
Po desetiletí byl činný ve světových ekumenických grémiích, především ve Světové radě církví a ve Světovém svazu reformovaných církví.
Ve svých filozoficko-teologických dílech se věnoval především dějinám českého protestantismu v 18. a 19. století a filozofii náboženství.
V roce 1998 mu byl prezidentem České republiky propůjčen Řád T. G. Masaryka III. stupně.
J. M. Lochman je autorem několika desítek publikací, mimo jiné Theologie a filosofie (Praha 1958), Theologie a náboženství. Theologický pohled do dějin náboženství (Praha 1963), Duchovní odkaz obrození. Dobrovský – Bolzano – Kollár – Palacký. Náboženské profily (Praha 1964), Christus oder Prometheus? (Hamburg 1972), Wegweisung der Freiheit. Abriss der Ethik in der Perspektive des Dekalogs (Gütersloh 1979), Das Glaubensbekentniss. Grundriss der Dogmatik im Anschluss an das Glaubensbekenntnis (Gütersloh 1982), Úděl boží ve světě (přednáška, Praha 1992), Oč mi v životě šlo. Cesty českého teologa doma i do širého světa (Praha 2000).
L.K.