Dav jako nástroj moci, neboli od obrany k manipulaci...
Dav. Slovo, které v sobě nese sílu, jistotu i nebezpečí. Po většinu lidské historie byl dav formou ochrany. Sjednocení s ostatními znamenalo přežití. Kdo zůstal sám, byl zranitelný. Společenství, názorová jednota, společné rituály, to všechno mělo důvod a smysl v podmínkách, kdy hrozba byla venku, ne uvnitř člověka.
Z evolučního hlediska je davovost v lidech hluboce zakořeněná.
Někam patřit a splynout vždy znamenalo nebýt vyloučen.
A být vyloučen znamenalo zaniknout.
Dnes ale tuto kdysi obrannou strategii zneužívají nejmocnější technologické, mediální a ideologické administrativy k tomu, aby celé společnosti lidí spojily ne k přežití, ale k přijetí jednotného politického, ekonomického sociálního kulturního pojetí či narativu, který slouží zájmům těch, kteří ho vytvořili.
Moderní propaganda není primitivní.
Už dávno nepracuje s viditelným nátlakem.
Její moc spočívá v kolektivní sugesci, v budování falešné shody, v pocitu, že "všichni to ví", "všichni to tak cítí", tak to musí být dobře, přece by nám nelhali.
Kdo si dovolí pochybovat, je buď blázen, nebo nebezpečný.
Veřejný konsenzus tak nevzniká jako přirozený součet lidských zkušeností, ale jako produkt řízení pozornosti, emocí a jazyka.
A právě jazyk sehrává klíčovou roli!
Říká se - společenská shoda, vědecký konsenzus, jednota hodnot, ale za těmito frázemi se často skrývá unifikace ducha, kde nejde o pravdu, ale o poslušnost.
Dav není jen mainstream.
Dav je i v opozici.
Jedna z největších iluzí dneška je představa, že davovost je výhradně problémem většiny, jež podporuje a sleduje prosystémová média.
Ve skutečnosti funguje i v alternativních bublinách, v uzavřených komunitách, kde lidé rovněž nepochybují, protože sdílí jiný, ale stejně dogmatický rámec.
Místo hledání pravdy se pak hledá souhlas.
Místo myšlení přichází opakování mantry.
Rituál je stejný, jen masky se mění.
Vzpomeňme na covidismus, kdy byl tento psychologický mechanismus jasně předveden napříč sociálními bublinami, napříč společnosti.
Ten, kdo řekl mýlíte se, tak rušil "společné kouzlo".
Člověk stojící proti davu, který říká - mýlíte se, není jen symbolem odvahy, ale i připomínkou, že pravda není o počtu.
Skutečný problém není v tom, že lidé věří lži, ale že potřebují věřit tomu, čemu věří ostatní.
Nechtějí být vyvrhelové.
Nechtějí se mýlit sami.
A právě proto je nezbytné kultivovat vnitřní mentální rozumové i duševní nastavení, které nezávisí na davu.
Jakýsi kompas, který se nebojí být v menšině, který se nebojí říct vím, že to myslíte dobře.
Ale já to vidím jinak.
Ještě se vrátím k fenoménu - přece by nám nelhali!
Za větou "všichni to ví", "všichni to tak cítí, to přece nemůže být špatně", se často neskrývá jen pasivita, ale i hluboká lidská potřeba věřit, že svět je v jádru spravedlivý a že autority, ať už politické, vědecké nebo duchovní, nám přece nechtějí ublížit.
Tato víra není hloupostí.
Je součástí našeho vývoje.
Po tisíciletí jsme přežívali tím, že jsme důvěřovali vůdcům kmene, starším, šamanům.
Otázkou nebyla objektivní pravda, ale kolektivní přežití a s tím související sounáležitost.
Mechanismus důvěra v autoritu je tedy něco jako zástupný znak bezpečí.
A právě s ním propagandisté účelově počítají.
Ne proto, že by jim záleželo na člověku.
Ale proto, že tento mechanismus je předvídatelný a snadno zneužitelný.
Zatímco většina lidí věří, že se věci nějak dějí pro jejich dobro, výrobci propagandy přesně vědí, že žádné dobro nezajišťují, pouze správu a kontrolu většiny veřejnosti.
A právě tohle je pro mnoho lidí nepřijatelné.
Nejsou schopni si připustit, že by svět byl tak cynický.
Že by ti, kterým důvěřují, ve skutečnosti jednali bez zájmu o jejich osud.
Proto se raději drží v davu, ve své bublině a hledí jinam, když jejich důvěra slouží někomu jinému.
Protože uznat opak by znamenalo uznat ohrožení vlastní důležitosti, hodnoty a bezpečí.
A to bolí víc než se mýlit.