Debata o migraci je nabitá emocemi, ale překvapivě chudá na fakta. Mluví se o empatii, ale méně o číslech. A právě ta rozhodují, zda je pomoc udržitelná, nebo se mění v problém, který oslabuje i samotný pojem „humanita“.
Otevřeli jsme dveře. Ale komu?
Od roku 2015 požádalo o azyl v zemích Evropské unie více než sedm milionů lidí.
Největší příliv zaznamenalo Německo, kam jen v roce 2015 přišlo 890 tisíc žadatelů o ochranu.
Kancléřka Merkelová tehdy pronesla slavné "Zvládneme to" – a zapsala se do dějin jako symbol otevřenosti.
Ale dnes, téměř o dekádu později, se Německo potýká s důsledky rozhodnutí, které nemělo jasný plán.
Podle dat Spolkového úřadu práce z roku 2023 je více než třetina uprchlíků stále bez práce, a to i přesto, že mnozí z nich pobývají v Německu už několik let.
Dle údajů Institutu pro výzkum trhu práce (IAB) dosáhne míra zaměstnanosti mezi uprchlíky pět let po příjezdu v průměru zhruba 49 %, přičemž většina z nich pracuje na nízkokvalifikovaných pozicích.
Většina z nich má buď jen základní vzdělání, nebo vzdělání neuznatelné v evropském kontextu.
Vedle nízké zaměstnanosti je tu ještě otázka nákladů.
Německo v roce 2023 vyčlenilo na "migraci a integraci" přes 36 miliard eur.
To znamená, že jen státní rozpočet vynakládá ročně na jednoho uprchlíka částky, které se pohybují kolem 40 až 50 tisíc eur – včetně dávek, ubytování, jazykových kurzů, školství i bezpečnostní správy.
A to nepočítáme výdaje jednotlivých spolkových zemí.
Málokdo má odvahu vyslovit nahlas otázku, která je přitom naprosto legitimní:
Je tohle udržitelný model?
Kolik takové otevřenosti si může Evropa ještě dovolit, aniž by tím rozvrátila vlastní sociální systém?
Integrace není jen o kurzech. Je o hodnotách.
Migrace ale není jen ekonomickou výzvou.
Je především otázkou kulturní a právní.
Mezi lety 2015 a 2022 zaznamenalo Německo i Švédsko výrazný nárůst kriminality v některých regionech, zejména mezi mladými muži pocházejícími z Blízkého východu a severní Afriky.
Debata o příčinách je přitom opatrná, veřejný jazyk stále více podléhá autocenzuře.
Události silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem v roce 2015, kdy přes šest set žen nahlásilo sexuální obtěžování a útoky, přičemž většina pachatelů byli čerství migranti, se do médií dostaly se zpožděním a váhavě.
Nešlo o klasickou cenzuru.
Šlo o obavu – z reakce veřejnosti, z obvinění z rasismu, z narušení oficiálního narativu.
Ve Švédsku se mezitím začalo otevřeně mluvit o existenci "paralelních světů": čtvrtí, kde neplatí evropské normy, kde školy nedokážou udržet disciplínu a kde policie čelí odporu jako v nepřátelském prostředí.
To vše vytváří obraz selhávající integrace, která nevázne na nedostatku vstřícnosti, ale na neschopnosti jasně stanovit pravidla a trvat na jejich dodržování.
Český paradox: minimum migrantů, ale minimum řešení
V českém prostoru působí debata o migraci téměř jako ozvěna problémů jiných.
V roce 2023 podalo v České republice žádost o azyl jen 1 169 osob – jedno z nejnižších čísel v rámci celé Evropské unie.
I přesto je téma migrace v politickém prostoru silně přítomné.
Důvod?
Většina veřejnosti vnímá migraci nikoli jako aktuální problém, ale jako potenciální ohrožení – které může přijít kdykoli.
A stát podle všeho nemá připravený žádný realistický plán.
V roce 2015 se Česká republika v rámci evropského přerozdělovacího mechanismu zavázala přijmout 2 691 uprchlíků.
Reálně jich přijala dvanáct.
Z pohledu evropské solidarity je to selhání.
Z pohledu domácí politiky to ale bylo vnímáno jako vítězství.
Politici se nenechali zatlačit do kouta a "ochránili" zemi před přerozdělením.
Jenže otázka nezní, zda jsme v roce 2015 přijali stovky nebo desítky.
Otázka zní: víme vůbec, co by se stalo, kdyby přišlo deset tisíc lidí najednou?
Kdo by je učil česky?
Kde by bydleli?
Jaké mají profesní kompetence?
A hlavně – jaká je jejich kulturní výbava a ochota přijmout hodnoty evropské společnosti?
Unie bez shody, Evropa bez důvěry
Evropská unie hledá strategii.
Ale nenachází ji.
Systém povinných kvót ztroskotal.
Dobrovolná solidarita není dostatečná.
Rozdělení kontinentu na "otevřené" a "uzavřené" státy zničilo jednotu.
A s každou další krizí roste i veřejná frustrace.
Je to paradox: státy, které se snažily být vstřícné, se nyní potýkají s přetížením.
Ty, které se postavily na odpor, mají relativní klid – ale za cenu izolace.
A právě v tomto vákuu vzniká prostor pro populismus a zkratkovité narativy.
Kde chybí věcná debata, nastupují emoce a zjednodušené soudy.
Migrace může být přínosem.
Ale jen tehdy, když stát ví, kdo přichází, proč, s jakým vzděláním, s jakým očekáváním – a s jakou ochotou přizpůsobit se.
Bez toho se z humanitárního ideálu stává technokratický chaos.
A z chaosu roste nedůvěra.
V média, v politiky, v evropské instituce.
Potřebujeme odvahu, ne fráze
Migrace není z definice hrozba.
Ale bez řízení se jí snadno stane.
Je legitimní ptát se:
Kolik z nově příchozích se dokáže zapojit do pracovního trhu?
Jak dlouho trvá, než je migrant soběstačný?
Kolik stojí jeho pobyt ročně?
Jaká je míra návratnosti těch, kteří azyl nedostanou?
A proč je i po zamítnutí žádosti většina z nich stále v Evropě?
Evropa se musí přestat bát těchto otázek.
Není neslušné je klást.
Neslušné je tvářit se, že neexistují.
Právo na azyl je základním právem.
Ale systém, který umožňuje setrvání i těm, kdo ochranu nezískají, ztrácí důvěryhodnost.
A s tím padá i ochota veřejnosti přijímat ty, kdo skutečnou pomoc potřebují.
Závěr? Žádný snadný nebude
Zkušenosti Německa, Švédska, Austrálie i Izraele ukazují, že fungující migrace není výsledkem soucitu – ale rozhodnosti.
Nejde o to, kolik lidí přijmete.
Jde o to, zda víte, proč a jak.
Evropská otevřenost není slabost.
Ale bez pravidel a kontroly se mění v autodestrukci.
Migrace může být silou rozvoje.
Nebo také silou rozkladu.
Výsledek závisí na jediném: kdo ji řídí.
Tématu se věnuje také nový dokument pořadu Mýty a Fakta, nazvaný
"Ztrácíme kontrolu? Pravda o migraci, kterou vám nikdo neřekne".
Přináší fakta, která v politických debatách často chybí – o číslech, dopadech, kulturních střetech i o tom, co se stane, když stát ztratí přehled o tom, kdo přichází a proč.
Bez zjednodušení.
Bez moralizování.
Jen data – a nepříjemné otázky, které už nelze dál odkládat.
Q.S.
Naivní snaha o objektivitu...
Tady máte kvóty a hotovo, starejte se...
Tak je stručně charakterizován proces, který EU nastavila.
Ptejme se jinak: Proč vlastně?
Možná pochopíme i mnohé další agendy.
Včetně té covidové....
V očích architektů NWO je migrace transformační nástroj.
Tomu je podřízeno vše.
Kromě Maďarska a Polska jsou ve vládách převážně tupí slouhové, kteří plní direktivy.
Někteří hloupě, jiní mazaně.
To je vše.