Demokracie jako příprava na konec časů....

V naší době je rétorika demokracie často považována za nejvyšší autoritu – "vůle lidu", "omezení funkčního období" a "souhlas lidu" jsou oslavovány jako morální hodnoty samy o sobě. Starověké texty však představují výrazně odlišný obraz: autorita je ustavena Bohem, vykonávána s Jeho svolením a odstraněna podle Jeho načasování. Nahradit božské jmenování lidským konsensem je více než politický omyl - je to duchovní posun. Podívejme se na základy božské autority nad lidským vedením,  jak moderní demokratická rétorika podkopává tento řád a jak se tato subverze shoduje s přípravou na konec časů pro vládu Antikrista.

Autorita je Boží nařízení

Starověký text sděluje s nezaměnitelnou jasností: 

"Každý ať se podřizuje vládním autoritám, protože není autority kromě té, která pochází od Boha, a ty, které existují, jsou ustanoveny Bohem." (Římanům 13:1–2). 

Nejedná se o politickou nadsázku, ale o teologii: lidští vládci zastávají své úřady na základě Boží svrchované vůle. 

Podobně čteme: 

"On mění časy a období, sesazuje krále a ustanovuje krále." (Daniel 2:21). 

A jinde: 

"Neboť ne z východu ani ze západu, ani z pouště přichází povýšení, ale Bůh je ten, kdo vykonává soud, jednoho ponižuje a druhého povyšuje." (Žalm 75:6–7). 

Tyto texty společně potvrzují, že zdrojem povýšení a sesazení není voličstvo ani lidové hlasování, ale božská vůle.

Příklad Davida a Saula

Příběh o tom, jak David odmítl ublížit Saulovi, je více než jen příběhem o osobní zdrženlivosti; je to vzor podřízení se Božímu načasování ve vládnutí. 

Když Saul pronásledoval Davida, David řekl: 

"Hospodin mi zakazuje, abych to udělal svému pánu, Hospodinovu pomazanému." (1. Samuelova 24:6). 

David uznal, že Saulovo království bylo božsky určeno – i když Saul upadl do neposlušnosti. 

Davidova trpělivost byla zakořeněna v teologii božského určení, nikoli v lidském převzetí moci.

Od monarchie k demokracii

V době starověku bylo vedení často celoživotní a zakořeněné v božském povolání. 

Monarchie odrážela Boží věčné království. 

Moderní demokratický model však zavádí lidský konsensus: volby, omezení funkčního období, odvolání lidem. 

Tato změna není pouze procedurální; odráží epistemickou změnu – autorita již nepochází Shůry, ale od lidu. 

Když národy přijaly demokracii, vyměnily Bohem danou svrchovanou vládu za étos lidské svrchovanosti.

Starověký text varuje před tímto druhem vzpoury: 

"Proč se bouří národy a lidé marně kují pikle? Králové země se vzbouřili, vládci se spojili proti Hospodinu a proti jeho Pomazanému..." (Žalm 2:1–2). 

Králové se snaží "zbavit pout". 

To je duch vzpoury: nejen proti lidským vládcům, ale nakonec i proti Božímu pomazanému a Božímu řádu.

Demokracie jako příprava na konec časů

Když je autorita vnímána jako pocházející od lidí spíše než od Boha, výsledkem je kultura, kde podřízenost nahrazuje protest, loajalita ambice a vedení spektakulární show. 

Tato kultura je v souladu s dobou Antikrista. 

Text říká, že v posledních dnech budou lidé "milovat sami sebe, chlubit se, být pyšní, neposlušní rodičům, nevděční, bezbožní…" (2. Timoteovi 3:1–4). 

Jak svět stále více nedůvěřuje autoritě, stává se zralým pro toho, kdo bude masami navržen jako nejvyšší vládce – ne na základě božského pomazání, ale na základě lidového uznání.

Například ve Zjevení: 

"A těch deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří ještě nedostali království, ale dostanou moc jako králové spolu se šelmou na jednu hodinu." …
"Ti jsou jedné mysli a předávají svou moc a autoritu šelmě."
(Zjevení 17:12–13).

Zde se globální systém sjednocuje pod jednou postavou – spíše na základě souhlasu davu než duchovního určení. 

Moderní demokratický étos pomáhá připravit svět na přijetí vůdce na základě lidského souhlasu, nikoli Vyššího určení.

Generace, která odmítá podřízenost

Mladší generace – často označovaná jako generace Z – je formována kulturou, která oslavuje revoluci, narušování a svržení autority. 

Text však před takovými generacemi varuje:

"Je generace, která proklíná svého otce a neblahopřeje své matce. Je generace, jejíž oči jsou pyšné a jejíž víčka jsou vztyčená v pýše" (Přísloví 30:11–12).

"Za velitele dám jim chlapce, vládnout jim budou výrostkové. V lidu bude popohánět jeden druhého, druh druha, chlapec zaútočí na starého, bezectný na váženého."
(Izajáš 3:4).

Tyto pasáže varují, že společnost, která odmítá autoritu, si koleduje o chaotické vedení – a nakonec se stává zranitelnou vůči globálnímu, vzpurnému řádu, který Antikrist využije.

Omezené funkční období nebo věčné království?

V starověkých textech není žádný precedens pro moderní omezení funkčního období. 

Bůh ustanovoval a sesazoval krále – často zákonitým "rozhodnutím", nikoli hlasováním občanů. 

On sám rozhoduje, kdy vůdce zůstane nebo bude sesazen. 

Jak uvádí text: 

"Ale Bůh je soudce: jednoho ponižuje a druhého povyšuje" (Žalm 75:7).

Moderní politický návrat k omezení funkčního období se může jevit jako moudrý, ale implicitně prohlašuje, že vedení určují lidské systémy, nikoli božská vůle. 

V jistém smyslu může moderní demokracie nenápadně uzurpovat Boží autoritu.

Sám Ježíš učil odlišný model: 

"Kdo z vás chce být veliký, ať je vaším služebníkem..." (Marek 10:43–45).

Vedení je SLUŽBA, ne postavení; odpovědnost, ne ambice. 

Ale když lidské systémy považují vedení za volební cenu, ambice se stává hnací silou. 

Tato ambice odráží provinění Abšaloma: 

"Po čase si Abšalom opatřil vůz a koně a padesát mužů, kteří běželi před ním." (2. Samuelova 15:1).

Návrat svrchovaného krále

Nakonec nejde o demokratický systém versus monarchie – jde o Boží království versus lidská samospráva. 

Písmo směřuje k návratu autority: 

"Jeho vláda a mír budou bez konce…" (Izaiáš 9:6–7).

Čteme také: 

"Království tohoto světa se stala královstvím našeho Pána a jeho Krista, a on bude kralovat na věky věků." (Zjevení 11:15).

Světové experimenty s lidskou vládou vyvrcholí v konečném systému, buď pod vládou Antikrista, nebo Boží autority. 

Rétorika demokracie se může jevit jako neškodná, ale zmírňuje pojem božského určení – podmiňuje svět k tomu, aby řekl "my rozhodneme o našich vůdcích", a tím říká Bohu: "nepotřebujeme tě". 

Tato predispozice je přesně tou duchovní dálnicí, která vede k rebelii v časech konce.

Odpověď

Výzva je jasná:  

Cti autoritu, i když je nedokonalá (1. Petr 2:17).  

Modli se za vůdce (1. Timoteovi 2:1–2), protože změna vedení je nakonec Božím dílem.

Odporuj duchu bezpráví (2. Tesalonickým 2:7). 

Důvěřuj Božímu načasování, ne lidskému očekávání (Žalm 37:7–9). 

Odmítněte modlářské příkazy – nikdy nesmíme poslouchat, když nám je přikázáno klanět se něčemu nebo někomu jinému než pravému Bohu (Daniel 3:16–18; Skutky 5:29). 

Když se přidáme k lidským systémům přechodu vedení namísto božské svrchovanosti, podřídíme se vzpouře světa, byť neúmyslně.

Autorita pochází od Boha

Věřit v něco jiného – i když jen nepatrně – znamená přiklonit se k rostoucímu globálnímu klamu. 

Moderní přesvědčení, že lidské systémy určují vedení, se může jevit jako pokrokové, ale ve světle pravdy je to radikální odklon od božského řádu. 

Ve světě, který stále více odmítá podřízenost a ctí samosprávu, je nutno rozlišovat: 

Věříme v Boží svrchovanou Autoritu, nebo v měnící se vůli lidstva? 

Tato volba není pouze politická – je duchovní.

Jak sděluje starověký text: 

"Bůh je soudce; jednoho ponižuje a druhého vyvyšuje." (Žalm 75:7).

Když přestaneme věřit v toto, podvolíme se světu, kde nejvyšší autorita není božská – kde je připravena scéna pro vládnutí falešného krále. 

Mějme místo toho touhu po věčném království, které jediné je hodno následování.

Zig Fowler