„Duch nemlčí nikdy, leda tenkrát, když se zříká sebe sama…“

Snad se mi to jenom zdá, ale mám silně ten dojem, že nastalo jakési ticho.

Zdá se, že se před několika lety křepčeji a mohutněji mávalo perem, že bývalo hlásáno víc rozmanitých kulturních programů a duchovních cest a že vůbec bylo víc ochoty stavět se duchovně v čelo lidí a vyvádět je, jak se říká, ze zmatku doby.

Ku podivu bylo to v době (jak vidíme) poměrného blahobytu a nemalého životního bezpečí.

Dnes je v každém ohledu hůř; dnes nejde jen o hmotné věci, ale i o vedení lidských myslí, jde o víru, důvěru, odvahu a podobná viatica, bez kterých se nám těžko půjde dál; nuže, zdá se, že právě v této těžší a horší době kultura, inteligence, duch vzdělaný a tvořivý má nějak tuze málo co říci.

Pravda, ono se říká: inter arma silent Museae.

Doufejme, že se za pár tisíc let i Musy poněkud vyvinuly a nejsou už éterickými bytostmi, které plaše umlkaly mezi drsnými válečníky.

Myslící duch není motýlek, který se vynořuje jenom za slunných jiter a delikátně se ukrývá za dnů bouřlivých.

Naopak mohli bychom říci, že třesk latinských zbraní dávno umlknul, kdežto antické Musy mluví dál.

Děj se co děj, duch nemlčí nikdy, leda tenkrát, když se zříká sebe sama.

Duch, který mlčí, je jako řeka, která váhá téci, my tomu říkáme, že vyschla.

Už z biologických důvodů můžeme mít za to, že inteligence není přepych, který si život dovolil z jakési hravosti a za podmínek zvláště příznivých, nýbrž že je to spíše nástroj, který byl vytvořen k přemáhání překážek a k lepšímu postupu života.

Myslící a poznávající duch nemlčí nikdy, leda že se zřekl myšlení a poznávání.

Tím ovšem není řečeno, že napořád stojí na tribuně a slavnostně káže shromážděným zástupům.

Aktivní inteligence není pan učitel, který na podiu vykládá žákům, co si mají myslet, nýbrž muž skloněný nad zkumavkou, životem nebo textem a hledající nějaký poznatek.

Řekněme si v prvé řadě, že inteligence tu není k tomu, aby vedla, nýbrž aby poznávala, dále, aby učila ty druhé, jak poznávat a rozeznávat, a konečně aby nedovolila sobě ani jiným hřešit proti duchu svatému.

Nu, řeknete, tohle je nám kázání!

Tož dobře, abychom nekázali věčné pravdy:

Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; prosím, celý národ i s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři a právníky.

Myslíte, že by se mohla taková animální doktrína hlásat, kdyby každý vzdělanec v oné vysoce vzdělané říši pokrčil rameny a suše řekl, že takové primitivní voloviny nedělá s sebou?

Tady se nestalo nic menšího než nesmírná zrada vzdělanců, a budí to hroznou představu o tom, čeho je inteligence schopna.

Mohlo by se uvést příkladů víc, a ne jenom z té jedné země.

Všude, kde se děje násilí na kulturním lidství, nalézáme vzdělance, kteří to hromadně provozují s sebou, a dokonce se přitom ohánějí ideovými důvody.

To už není krize nebo bezmoc inteligence, nýbrž její tichá nebo náramně činná komplicita na morální a politické pasece dnešní Evropy.

Já vím, na tomto místě potřesete hlavou a zeptáte se, co má a může takový více méně osamělý a sociálně závislý inteligent dělat; nestačí zajisté, aby s hlubokým sice přesvědčením, ale slabým hláskem protestoval proti rozpoutaným silám.

Ponechme jemu, co může dělat nad to, nesporné je, co má dělat.

Záporně řečeno, nemá a nesmí zradit svou duchovní disciplínu.

Už začínáme všichni cítit, že je něco divného a neřešitelného v rozporech světových názorů, generací, politických zásad a co ještě nás rozděluje.

Uvnitř téhož národa, jako bychom mluvili různými jazyky a už si nemohli rozumět.

Mezi národy, jako by pro nás neplatila společná logika, stejné pojmy a aspoň jedna jediná společná norma etická.

Zdá se mi, že právě v tom tak strašně selhal duch, inteligence a to, čemu se říká kultura.

Selhal duch, který sám sebou je definován jako univerzální.

Selhala inteligence, která sama sebou znamená protiklad každé omezenosti.

Selhala kultura, která je, počínajíc škamny založena na světových pokladech ducha, světových dějinách a světovém vědění.

Přesněji řečeno, selhali příliš mnozí z těch, kterým byly tyto hodnoty svěřeny vzděláním, povoláním, posláním.

Není to náhoda, že každý násilný režim se obrací v první řadě proti svobodné inteligenci, že zuřivě potlačuje tu vnitřní světovost, ten boží dar univerzality, že násilně omezuje čili usměrňuje ducha: jednomu národu, jednomu systému, jednomu sobectví budeš sloužiti, nebo tě vykopneme botou okovanou.

A není to bohužel náhoda, že tomu ujařmení nebo zkurvení ducha pomáhají s velikou ideovou horlivostí právě intelektuálové.

Jak se zdá, v dnešním stavu světa má být inteligenci vyhrazena trojí cesta: spoluviny, zbabělosti nebo mučednictví.

Snad ještě zbývá čtvrtá cesta: nezradit svou duchovní disciplínu, za žádných okolností, pod žádným nátlakem nezapřít v sobě ducha neomezeného a vidomého.

V tom, a v tom jediném je zvláštní svoboda a urozenost ducha: nenechme si ji vzít, neboť stojí za nejtěžší oběti.

Můžeme tím nějak pomoci světu?

Kdybych věděl, že ne, byl bych klidný a smutný; ale cítím s hroznou úzkostí, že ještě je možno vyhrát nebo prohrát.

Ještě je možno čelit fanatickému zpitomění světa; ještě je možno ne kázat, ale dorozumívat se všemi jazyky světa; ještě může být rozum společný všem, zkušenost sdělitelná, poznání platné a zákony ducha a svědomí, jež zavazují svobodné muže.

Žádná internacionála kultury, ale jen kultura.

Žádný duch nad stranami, ale jen duch, který se nechce odchýlit od cesty poznání.

Nejsme soudci v té veliké při, která se děje; avšak ve jménu cti my nesmíme zůstat jenom diváky; máme být věrnými svědky.

A záleží a svědectví těch, kdo víc vidí a dovedou se vystříhat hrubých omylů, jak ten proces dopadne.

Nesmíme být falešnými svědky; naše přísaha je přísnější a naše vnitřní odpovědnost větší.

Lže-li či selže-li inteligence, je to těžší provinění než neznalost nebo lež těch druhých.

A neříkejme si, jaké pak strachy u nás!

Nechte to být, hrozí nám to zvenčí a je to nalomeno i u nás a v nás; pod talkem doby to může praskat hlouběji.

Připočtěte k tomu obecný stav ducha: nedůvěru, stísněnost, a zklamání; dnes by mohl lidem zvrtačit hlavy kdejaký politický primitiv nebo kejklíř, který by jim přinášel zdánlivé jistoty nebo davovou sugesci naděje.

Lidé chtějí věřit a utíkají do kostelíčků, chtějí doufat a naslouchají šarlatánům; chtějí nalézt jistotu, jež není v nich.

Je to chaos, který lze rozmíchat kdekterým heslem; ale je to také chaos, ve kterém lze hledat půdu pod nohama.

Najít ji, to by už také znamenalo najít sebe sama a sejít se na ni s druhými.

Karel Čapek: Zima 34, Přítomnost, 3. ledna 1934, s. 13−14.

***************************************************************************

Fejeton "Zima 34" napsal Karel Čapek před devadesáti dvěma lety.

Reagoval v něm na politickou situaci v Evropě – na jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem v roce 1933, na rostoucí napětí v Československu vyvolané rychlým vzestupem Henleinova hnutí ("Sudetoněmecké vlastenecké fronty"), na všudypřítomnou dusivou atmosféru blížící se světové války.

Metaforou zimy Čapek zpodobnil politický a morální stav tehdejší společnosti.

Společnosti prostoupené chaosem, strachem, nejistotou, lhostejností, ztrátou empatie…

Jeho slova však i s odstupem bezmála století mají pozoruhodnou nadčasovou platnost.

Kdybychom neznali jméno autora, mohli bychom nabýt dojmu, že slova jeho fejetonu promlouvají přímo k nám.

Tolik připomínají situaci, v níž se dnes nacházíme.

Rezonují s tím, co prožíváme, souzní s otázkami, které si klademe.

Jen duchovní úpadek je mnohem hlubší než tehdy...včetně selhání "elit"…

A hodnoty jsou převrácené, zahalené do roušky dobra a pokroku…

Jak by asi Karel Čapek nahlížel na stav ducha dnes?

Vyslyšíme jeho apel?

Apel, který je zároveň varováním…

Dokážeme být za každých okolností "věrnými svědky" pravdy?  

L.K.