Duhové mosty…
Současná doba nám nemilosrdně (anebo naopak milosrdně) nastavuje zrcadlo…
Ukazuje, jací jsme.
V nitru.
Hluboko v našich duších.
Strhává naše masky, pokud je nosíme…
Ukazuje, jaké hodnoty upřednostňujeme.
"Jsou to materialistické "pseudohodnoty" anebo skutečné nepomíjející hodnoty ducha?" jsme tázáni…
Situace, které dnes prožíváme, zviditelňují a odhalují naše slabosti… nezpracované emoce i nepěkné vlastnosti.
Mnohdy jsme sotva ochotni připustit, že takové vlastnosti skutečně máme…
Jejich zviditelnění je současně výzvou a příležitostí… k jejich zpracování a odložení.
Přijmout i těžké situace bez pocitu křivdy, bez zatvrzelosti srdce, bez reptání na osud…je životním uměním…a současně nezbytností…
Budeme-li však zároveň rozvíjet dary, které si neseme, ony hřivny, naše schopnosti… a podělíme-li se o ně s druhými…nezůstaneme bez pomoci.
Je toho tolik…kde se můžeme vzájemně podpořit…obohatit…inspirovat na naší cestě.
Zdánlivými maličkostmi počínaje…
Dokážeme však vůbec vnímat "drobnosti", které se rozprostírají v běhu všedních dní nenápadně před našima očima?
A které mnohdy přehlížíme… protože "jsme přece zaměstnáni "důležitými věcmi"…
A přece…někdy pouhý úsměv…či podaná ruka v pravý okamžik…může zachránit život…
Dokážeme se radovat i z maličkostí?
Ze západu slunce… ze zpěvu drozda či z rozkvetlého stromu…z úsměvu, který jsme třeba bezděčně vykouzlili na tváři našeho bližního…
Anebo naopak někdo jiný na té naší.
Společným sdílením těchto okamžiků…jako bychom se setkávali na pomyslných duhových mostech…
Jak se vydat na tuto cestu?
Je to prosté.
Otevírejme druhým lidem svá srdce.
Duhové mosty jsou vystavěny …ze zdánlivých maličkostí.
Od srdce k srdci…
Jiná cesta k nim nevede.
Nedávno jsem při své podvečerní procházce v okně malého domku u lesa zahlédla starouška.
V očích se mu zračil smutek.
Zvedla jsem paži, abych mu zamávala...
Usmál se a mé gesto s úsměvem opětoval...
V tu chvíli se mezi námi vytvořil duhový most prosté lidské sounáležitosti…lidského tepla, záchvěv radosti.
Dávejme svým bližním sami sebe.
Podělme se s nimi o to nejlepší, co je v nás.
Ať je to v maličkostech, anebo v otázkách životní důležitosti…
Apoštol Pavel o tom píše v listu Galatským:
"Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův." (Galatským 6:2).
Rozhodnutí je na nás…
Sami si můžeme si vybrat…zda budeme prožívat nebe anebo peklo…
Podobně jako v tomto symbolickém příběhu:
"Rabín poprosil Boha, aby mu dal nahlédnout, jak bude vypadat nebe a peklo.
Bůh souhlasil s jeho přáním a požádal proroka Eliáše, aby rabína na jeho dobrodružné cestě provázel.
Nejprve zavedl Eliáš rabína do rozlehlé místnosti.
Uprostřed tam plápolal v ohništi oheň a nad ním cosi bublalo v objemném hrnci.
Byla to lahodná omáčka.
Kolem hrnce seděl dav lidí.
Každý z nich třímal lžíci s dlouhou rukojetí a nabíral si chutnou omáčku.
Ti lidé však byli bledí a hubení a celí přepadlí.
V místnosti panovalo hrobové ticho.
Rukojeti lžic byly totiž tak dlouhé, že jimi nikdo nedonesl lahodný pokrm do úst.
Rabín se otázal Eliáše, když se ocitli venku, co za podivné místo to navštívili.
"To bylo peklo," vysvětloval mu Eliáš.
A pak zavedl rabína do druhého sálu, který vypadal přesně jako ten první.
Uprostřed opět plápolal oheň a na něm klokotal hrnec plný téže lahodné a voňavé omáčky. Kolem seděli lidé se stejnými lžícemi s dlouhými rukojeťmi.
Navzájem se radovali z živého rozhovoru, který mezi sebou vedli.
A jaký v tom byl rozdíl?
Nuže - tito lidé z druhé komnaty se těmi dlouhými lžícemi nepokoušeli nakrmit sami sebe. Krmili jimi jeden druhého.
"Ach, tak tohle je nebe!" vydechl rabín."
L. K.