Fíkovník pučí...
Píšu to s obavami, ne jako někdo, kdo se vyžívá v patetických slovech, ani jako někdo, kdo tvrdí, že má tajné znalosti, ale jako strážce, který v noci slyší kroky, zatímco město ještě spí. Následující text nemá za cíl pobavit, ohromit ani soudit. Má za cíl probudit. Pokud se tento text zdá těžce stravitelný, je to proto, že samotná doba je těžká. Pokud se zdá naléhavý, je to proto, že čas se krátí...
Je to varování, ano, ale ne varování bez naděje.
Je to varování vyslovené se smutkem, ne se zadostiučiněním.
Je to poslední zaklepání před zavřením dveří, poslední hlasité zvolání...
Starověký text nás učí, že Bůh nečiní nic, aniž by to nejprve zjevil svým služebníkům, prorokům.
Varuje, než koná.
Volá, než uzavře.
Žádá, než soudí.
Text však také učí, že přijde okamžik, kdy varování ustoupí naplnění, milosrdenství ustoupí spravedlnosti a trpělivost ustoupí hněvu.
Stojíme na tomto prahu.
Nejnebezpečnější okamžiky v lidské historii nikdy nebyly ty, kdy byl chaos zřejmý.
Vždy to byly okamžiky, kdy se vše zdálo normální.
Lidé jedli a pili v Noemových dnech.
Nakupovali a prodávali v Lotových dnech.
Děti si hrály, trhy byly otevřené, plánovaly se svatby.
A pak se najednou dveře zavřely, spadl oheň, začalo pršet...
Soud se nikdy neoznamuje sirénami.
Přichází, když je svět rozptýlený...
Závěr nebude dramatický v očích světa, nebude očekáván masami, nebude doprovázen globálním lkaním.
Místo toho bude náhlý.
Tichý.
Rozdělující.
Jeden bude vzat, druhý zanechán.
Jedna postel, dva osudy.
Jedno pole, dvě věčnosti.
Starověký text nazývá to, co následuje, "dnem Páně", ne proto, že je mírný, ale proto, že je konečný.
Mnozí se stále utěšují iluzí, že později bude čas.
Čas poté, co se znamení stanou nepopiratelnými.
Čas poté, co začne soud.
Čas poté, co chaos donutí k pokání.
Ale proroctví tento optimismus nepodporuje.
Místo toho varuje, že po odmítnutí pravdy nastane silné klamání, že srdce ztvrdnou, že loajalita k přicházejícímu systému bude nutná pro přežití...
Být ponechán pozadu neznamená dostat druhou, snazší šanci.
Znamená to být vržen do nejklamnějšího a nejnásilnějšího období, jaké lidstvo kdy zažilo.
To je to, co proroci nazývali "časem Jákobova soužení".
Není to zušlechťování.
Je to zúčtování s Izraelem a soud světa.
Je to hněv.
A přesto je nejvážnější pravdou toto: nic na povrchu života vám neříká, jak blízko to je.
Letadla stále přistávají.
Telefony stále zvoní.
Děti se stále smějí.
Moderátoři zpráv se stále usmívají.
Politici stále slibují mír.
Ekonomiky stále fungují.
Ale text říká, že když budou říkat "mír a bezpečnost", přijde náhlá zkáza.
Ne postupná.
Ne pomalá.
Náhlá.
Fíkovník, který Ježíš výslovně označil za Izrael, pučí.
To není teologie.
To je historie.
Znovuzrození Izraele v roce 1948 nebylo pouze geopolitické.
Bylo prorocké.
Žádný jiný národ v lidské historii nebyl rozptýlen po téměř dvě tisíciletí a znovu se neshromáždil s neporušeným jazykem, identitou a územím.
To samo o sobě mělo lidi probudit.
Přesto uplynuly generace a mnozí si na to zvykli, jako by naplnění bylo spíše nepříjemností než varováním.
Generace, která je svědkem rašení fíkovníku, řekla Ježíš, nezemře, dokud se všechny tyto věci nestanou.
Snažili jsme se tuto generaci prodloužit, předefinovat, spiritualizovat, zředit.
Ale hodiny pokračují v chodu, lhostejné k našemu nepohodlí.
Jeruzalém zůstává centrem globálního napětí.
Ne proto, že je velký, mocný nebo bohatý, ale proto, že byl vybrán.
Národy zuří kvůli městu, které je menší než mnoho letišť.
Mírové plány vznikají a zanikají.
Hranice se přepisují.
Spojenectví se mění.
Přesto tlak jen roste.
Zachariáš řekl, že Jeruzalém se stane kamenem, který bude pro všechny národy břemenem.
Kdokoli se ho pokusí zvednout, zraní se.
Sledujeme, jak se toto proroctví naplňuje v reálném čase.
Zároveň již architektura globální kontroly není pouze teoretická.
Systémy schopné monitorovat nákupy a prodeje, pohyby a dodržování předpisů, víru a nesouhlas již existují.
To, co si předchozí generace mohly pouze představovat, má naše generace před sebou.
Svět, kde účast vyžaduje loajalitu, již není science fiction.
Je to politika.
Bezpráví narůstá nejen v oblasti zločinnosti, ale i ve svědomí.
To, co bylo kdysi hanebné, je dnes oslavováno.
To, co bylo kdysi posvátné, je dnes vysmíváno.
Pravda není pouze odmítána, ale je i předefinována.
Nejedná se o morální evoluci.
Proroctví to nazývá vzpourou.
Text varoval, že v posledních dnech lidé nebudou snášet zdravé učení.
Budou shromažďovat učitele, aby potvrdili jejich touhy.
Pravda bude vyměněna za mýty.
Pohodlí nahradilo přesvědčení.
Stali jsme se mistry v mluvení o Bohu, zatímco se vyhýbáme bázni před Ním.
Toto mlčení není neutrální. Je samo o sobě znamením.
I stvoření sténá.
Počasí se vymyká historickým normám.
Povodně a sucha se střídají s rostoucí intenzitou.
Požáry ničí krajinu.
Zemětřesení se vyskytují na místech, která kdysi byla stabilní.
Ježíš neřekl, že tyto věci budou koncem.
Řekl, že budou počátkem porodních bolestí.
Porodní bolesti se zvyšují v četnosti a intenzitě, a jakmile dosáhnou určitého bodu, není možné zastavit to, co přichází.
Svědčí o tom i nebesa.
Nebeské události, neobvyklá seskupení, znamení na slunci, měsíci a hvězdách, přitahují stále častěji pozornost celého světa.
Starověký text nás nevyzývá, abychom tato znamení uctívali, ale ani nám nedovoluje je ignorovat.
Bůh umístil světla na nebesa jako znamení a pro určování ročních období.
Úplně je ignorovat není moudré.
Je to domýšlivost.
Nejděsivějším důkazem však možná není nic vnějšího.
Je to něco vnitřního.
Otupělost.
Únava z pravdy.
Lhostejný přístup k věčnosti.
Mnozí se již neptají, zda jsou připraveni.
Předpokládají, že jsou.
Milost byla redukována na záchrannou síť, nikoli na proměnu.
Víra byla redukována na příslušnost, nikoli na odevzdání se.
Pravda však nikdy nebyla výzvou k souhlasu.
Kristus neřekl: "Polepšete se a následujte mě."
Řekl: "Zřekněte se sebe sama, vezměte svůj kříž a následujte mě."
Tato výzva se nezměnila.
Co se změnilo, je naše ochota ji vyslechnout.
Kdyby trubka zazněla teď, ne zítra, ne příští rok, ale teď, mělo by vaše přesvědčení váhu, nebo by se v tom okamžiku vypařilo?
Zrodili jste se znovu, nebo jste pouze informováni?
Změnili jste se, nebo jste pouze litovali následků?
Tyto otázky nemají za cíl trápit citlivé svědomí.
Mají za cíl probudit ty, kteří spí.
Dveře archy se zavřely, když bylo ještě modré nebe.
Andělé vyvedli Lota, když město ještě fungovalo.
Soud vždy začíná tiše.
Neexistuje tlačítko pauzy.
Žádné přetočení zpět.
Žádné odvolání.
Budeme čelit světu, kde se podvod jeví jako rozumný, kde se loajalita k nastupujícímu systému jeví jako nezbytná, kde odmítnutí se jeví jako sebevražda.
Starověký text říká, že ti, kteří nemilovali pravdu, budou vydáni silnému klamu, aby uvěřili lži.
Ne proto, že by Bůh měl radost z odsouzení, ale proto, že odmítnutá pravda se stává soudem.
Proto je varování naléhavé.
Ne proto, že máme rádi přísnost, ale proto, že odklad je smrtelný.
A přesto i nyní zůstává pozvání.
Stejný Soudce, který se vrátí jako Král, přišel nejprve jako Spasitel.
Stejné ruce, které jednoho dne budou vládnout národům železnou tyčí, byly probodnuty.
Záchrana se nezískává strachem.
Získává se přesvědčením.
Ale přesvědčení musí být skutečné.
Nesmí spočívat v rituálech, v institucích, v morálních srovnáních, ale pouze v Pravdě.
Nejde o to, připojit se k nějakému náboženství, než vyprší čas.
Jde o to vpravit se do Vůle Boží, dokud jsou dveře ještě otevřené.
Všechno stále vypadá normálně.
Právě proto je to důležité.
Noc je téměř u konce.
Den se blíží.
Výzva není k panice, ale k přípravě.
Ne ke spekulacím, ale k odevzdání se.
Ne k tomu, abychom se báli soudu, ale abychom následovali Pravdu, která nás osvobodí.
Po tomto varování už možná žádné další nebude.
Možná už nebude čas na přemítání.
Dalším zvukem možná bude trubka.
Šťastní jsou ti, kteří jsou připraveni.
A šťastní jsou také ti, kteří slyší toto varování a běží, ne ze strachu, ale směrem k záchraně, dokud je ještě možné ji najít...
Zig Fowler