Globalopolis
Proti čemu stojíme a čeho jsme se stali svědky? Pokusu přechodu od poslední fáze zanikajícího okcidentu ke Globalopoli: "organizovaná anarchie" a "rutinizace konfliktu" – 50 let staré koncepty k řízení masové konzumní společnosti…
Liberální politologie je umocněně internacionalistická, a když hovoří o nacionalismu, myslí tím nejen extrémní formy šovinismu z konce devatenáctého století (mimochodem vypěstované tzv. nacionál-liberalismem), nýbrž v podstatě jakékoli národní uvědomění, jakoukoli historickou formu národů, národního společenství, národní kultury a ovšem i států vzniklých na bázi národa nebo federace národů.
Mezinárodní politická koncepce liberální politologie se diametrálně liší nejen od historické koncepce "koncertu národů", ale i od konceptu "spojených národů", směřujíc ke kvalitě zcela jiného, totiž globálních mocenských silokřivek – Zbigniew Brzezinski mluví v této souvislosti o "globálním politickém procesu" –, které probíhají a míří mimo jakékoli hranice národů a jejich států, ani v nejmenším nerespektujíce historické tradice, zvyklosti, podmínky, nýbrž ubíhajíce cestami ducha "technotronického věku", ducha, který nevane ubi vult (což by tyhle historicistické spekulace z kořenů vyvrátilo), nýbrž vane zákonitě směrem, který elitní mozek liberálních politologů – s přispěním marxistů – hravě rozpoznal a předjednal.
Křivdili bychom však americké liberální politologii, kdybychom ji vytýkali naivní simplifikaci.
Navzdory negaci všeho nacionalismu si velmi dobře uvědomuje, že v druhé půli dvacátého století se kupodivu rozbujely velmi radikální formy nacionalismu, a to nejen v tzv. třetím světě [národně-osvobozenecké revoluce].
(Nacionalismus v satelitech a "republikách" Sovětského svazu nebere ovšem příliš vážně, spoléhajíc na vítaný dozor bolševického systému.)
Z faktu samého však vyvozuje zajímavý závěr, že boj proti národnímu uvědomění musí vést v prvé řadě USA (s podporou socialistické západní Evropy) a SSSR, v jehož leninském internacionalismu a jeho aktuální podobě, zvané "brežněvovská doktrína", spatřuje nepřiznaně vítaného spojence, a to nejen v mezích východní Evropy, ale i ve třetím světě.
Liberální politologie je přesvědčena o tom, že nejpokrokovější síly USA a SSSR jsou si zajedno v konečném cíli na pohled protikladné, ba nepřátelské strategie: ve zřízení nadnárodního, nebo lépe: protinárodního, a proto také nikoli pouze inter-nacionálního světového systému, jakési Globalopole.
Nejen suverenita národů, vyrůstající z národního, popřípadě vlasteneckého povědomí, se stala v očích liberálních politologů iluzivní, ale státní formy o sobě se přežily.
Jaká variace na Marxovu teorii odumírání státu!
Sny Čecha, Slováka, Maďara, Poláka o svobodném nezávislém státě – byť i ve svazku s jinými státy – patří k nebezpečným iluzím, neboť liberální politologii jde o to vychovat nebo přinutit (popřípadě přinucením vychovat) Čecha, Slováka, Poláka, Maďara, Rusa, Němce k tomu, aby nejen vypustili z hlavy ideje státu, ale i vědomí toho, že jsou Čechy, Slováky, Maďary, Němci atd. a probudili v sobě vědomí nové kvality, vědomí "zcela jiného": že tvoří nediferencovanou součást nerozlišitelné masy rovných v Globalopoli technotronického věku.
Jak vidno, liberální politologie se snaží seč může absorbovat do svého systému bolševický internacionalismus.
Ba lze říci, že její vize přerůstají teoreticky i bolševismus…
O plodné polaritě národních kultur v organismu kultury euroamerické není už módní hovořit.
Jistě lze chápat tento odpor k nacionalismu především jako reakci na nacionalismem podmíněné evropské války.
Liberální politologii však jaksi uniklo, že Evropa se zničila válkami nikoli nacionalistickými, nýbrž nadnárodně ideologickými [války napoleonské, vedené pod heslem rovnosti, bratrství a svobody – typických derivátů osvíceneckého racionalistického humanismu dialekticky spjatého s rousseauismem; neblahá politická situace střední Evropy po roce 1918 vzešla zas z násilně prosazovaných vizí wilsonovského univerzálního humanismu, jež podnítily národní antagonismy; a poslední rána: totální válka nacionálního socialismu s marxstalinisticko-liberalistickou koalicí].
Vraťme se ještě ke koncepci Globalopole.
Obyvatelstvo tohoto města světa bude prý žít na jedné straně ve stavu jakési organizované anarchie, permanentního chaosu, guerilly, řízené z center organizovaného zločinu, na druhé straně v relativním pokoji a pořádku udržovaném z center nadnárodních mocenských organizací koncentrovaných ve světovou vládu racionálně humanistické technotronie.
Brzezinski v té souvislosti hovoří například o "rutinizaci konfliktu" a líčí "rutinu" progresivně se prosazujícího humanismu v Globalopoli takto:
Direct violence becomes increasingly regulated and restricted, and ultimately comes to be considered a deviation from the norm… A certain measure of crime is accepted as unavoidable; for the sake of order, therefore, organized crime is generally preferred to anarchic violence, thus indirectly and informally becoming an extension of order. Urban underworld wars do not give rise to much moral revulsion nor are they seen as major threats to social peace.
[Přímé násilí je stále více regulováno a omezováno a nakonec je považováno za odchylku od normy… Určitá míra zločinnosti je přijímána jako nevyhnutelná; v zájmu pořádku je proto organizovaný zločin obecně upřednostňován před anarchickým násilím, čímž se nepřímo a neformálně stává prodloužením řádu. Války městského podsvětí nevyvolávají velký morální odpor ani nejsou považovány za zásadní hrozbu pro sociální smír.]
(K tomu bych poznamenal na okraj: jako "podzemní války" hodnotí liberální strategie i disidentské hnutí v bolševickém systému, které tudíž nepředstavuje vážné ohrožení "sociálního míru".)
Only outbreaks of violence directed at that peace, as represented by human life a major vested interests – banks, shops, or private property, for example – are resolutely combatted.
[Rozhodně se bojuje pouze proti výbuchům násilí namířeným proti tomuto míru, který představuje lidský život a hlavní zájmy – například banky, obchody nebo soukromé vlastnictví.]
Nebezpečí nukleární katastrofy lze tedy zažehnat pouze dialektikou anarchie a světovlády, radikální (i když postupnou a nenápadnou) likvidací všech tradičních národních a státních forem okcidentální civilizace.
V této koncepci se západní civilizace "zachraňuje" zřejmě likvidací sebe sama. – Nesmí nás tu také mýlit Brzezinského poukaz na "soukromé vlastnictví", neboť jedním dechem praví, že v technotronickém věku international banks and multinational corporations are acting and planing in terms that are far in advance of the political concepts of the nation-state… [mezinárodní banky a nadnárodní korporace jednají a plánují v podmínkách, které jsou daleko před politickými koncepcemi národního státu…]
Technotronickým věkem – ostatně jaké strašidelné monstrózní jméno pro naši budoucnost! – vrcholí liberálům dějiny lidstva a zároveň se vyvracejí ve své dějinnosti.
Jako z každé historicistické spekulace i z této čiší v prvé řadě nenávist a odpor k "banálním" dějinám.
Stačí si povšimnout od osmnáctého století se notoricky opakujícího hodnocení tzv. "náboženské epochy" jako věku ignorantského temna.
Z knihy Když myslím na Evropu (2004), s. 560nn.