Hanba každému, kdo to myslí špatně...
"Honi soit qui mal y pense"
Mnozí z čtenářů si jistě kladou otázku, kde se bere taková nenávist aparátu, médií a lepšolidí k Filipu Turkovi. Turek, ačkoli je bezúhonný, netrestán, evidentně není členem žádné nebezpečné mafie ani vlivové skupiny (ačkoli víme o vazbách na podnikatele Richarda Chlada), je prakticky neustále pod tlakem levicových a mainstreamových médií.
Nejprve na něj prominentní dcerunka bolševického bafuňáře, která žije z dotací a nikdy pořádně nepracovala, soudružka Apoléna Rychlíková vybafla sexuální kauzu prostřednictvím nevýznamné členky strany Zelených, která po "15-20 letech" oznámila Turkovo údajné sexuální patologické chování na policii.
To se čekalo, byla to jen otázka času a reálií.
Výsledek? Velká nula.
Hnus a pochybnost však přetrvaly a o to soudružce Apoléně šlo.
Následně další ultralevicová novinářka Zdíša, která již dříve proslula sprosťáctvím a různými prolhanými šméčky na nepohodlné kolegy, které zveřejnila údajné příspěvky pana Turka na sociálních sítích, které byly … no … řekněme méně korektní, než by dnešní společnost snesla.
Nicméně žádný tvrdý důkaz novinářská soudružka nepřinesla, ačkoli měla a mohla.
Proto se domnívám, že buď většina informací nebo dokonce vše je kompletně smyšlené.
Vyšetřování kauzy včetně Turkova trestního oznámení na Deník N jde (a půjde) ovšem do ztracena, to je téměř jisté – důvody si vyjevíme v závěru tohoto pojednání.
Filip Turek je v těžké defenzívě a jeho politická hvězda pomalu pohasíná, zatímco ti, kteří vylezli po jeho zádech do politiky, si užívají politická koryta, aniž by společnosti cokoli přinesli.
Nyní si vysvětlíme, co za tím filozoficky stojí.
Základním motorem, který řídí a mění vztahy ve společnosti, je (ať už chceme či ne) morálka.
Když se zeptáte strýčka Googla, co to vlastně morálka je, odpoví vám asi takto:
"Morálka je soubor vnitřních nebo společenských pravidel, hodnot a norem, které určují, co je v lidském jednání považováno za dobré, správné a žádoucí (oproti zlému/špatnému) a regulují vztahy mezi lidmi, často založené na svědomí a veřejném mínění, nikoli na zákonné vynutitelnosti. Pochází z latinského slova mos (mrav, zvyk) a představuje základní hodnotovou dimenzi našeho chování, která se vyvíjí v průběhu historie a kultury."
Od šlechetnosti a rytířství až po sprostotu lůzy a nihilismus
Vraťme se v našem výkladu do vrcholného středověku na dvůr anglického krále Eduarda III.
To byl jeden z nejúspěšnějších panovníků své doby, který v roce 1346 kompletně rozdrtil asi 2x silnější francouzskou armádu v bitvě u Kresčaku, která, jak víte, semlela i našeho panovníka Jana Lucemburského.
Dva roky poté pan král pořádal ples.
A na tom plese se mu stala nemilá věc, neboť hraběnce ze Salisbury při tanci upadl podvazek, když tancovala s králem; hraběnka byla prý ztepilá a velmi krásná dvacetiletá blondýna.
Jaký byl vztah hraběnky ze Salisbury ke králi, dějiny neříkají (i když o tom píše sám velký Shakespeare), ale dle legendy, která stojí za založením jednoho z nejstarších rytířských řádů, král podvazek zvedl a zvolal:
"Hanba tomu, kdo o tomhle smýšlí zle!" (Honi soit qui mal y pense), poklekl před hraběnkou a podal jí podvazek zpět.
Na její počest král založil rytířský podvazkový řád, který je jedním z nejprestižnějších řádů na oslavu rytířství a ctnosti a který trvá dodnes.
Rytíři, kteří se prý hraběnce vysmívali, si později mohli považovat za čest, když by do řádu mohli vstoupit.
Citát má překvapivě silné konotace v dnešních dnech.
Král neobhajoval čin, nevysvětloval symbol, ale hodnotil pozorovatele.
Morální soud se neobrátil dovnitř jednání ale k jeho interpretaci.
Král tak, ať už to věděl nebo ne, pojmenoval základní dichotomii morálky, kterou ve svém díle až mnohem později rozpracoval Fridrich Nietzsche, která rozdělil morálku na tzv. "panskou" (Herrenmoral) a "otrockou" (Sklavenmoral), pro naše účely budeme tu druhou morálku nazývat morálkou lůzy nebo morálkou chamradi, protože otroky tu už nemáme a lidé mají jakous takous volbu, jaké morální vzorce přijmou.
Panská morálka je proaktivní.
Dobré je to, co je silné, vznešené, inovativní, tvořivé, ušlechtilé a sebejisté, zatímco špatné je to, co je slabé, nízké, destruktivní a zbabělé.
Aristokratická morálka je autonomní.
Neptá se, jedná, nehledá vinu, nesrovnává, nevyšklebuje se, nehledá omluvu nehledá ani validaci. Je introspektivní a nese odpovědnost za svá rozhodnutí.
Z hlediska aristokratické morálky je základním argumentem pro alokaci moci kompetence.
Cílem morálního jednání je pak budování a kultivace stanoveného řádu a udržování blahobytu. Aristokratická morálka se lidu nepodřizuje ale ani jej nepodezírá.
Může být samozřejmě také zneužita, což se v dějinách stalo mnohem častěji, než by si lidi zasloužili.
Morálka chamradi je naproti tomu morálkou reaktivní.
Chamraď považuje za dobré to, co je neškodné, slabé, pokorné a rovnostářské.
Například hloupý Honza, který v pohádce dostane vždycky za ženu princeznu.
Co je silné, výjimečné a sebevědomé, to považuje za zlo.
Základním motorem morálky chamradi je podle Nietzscheho resentiment, vycházející z naučené bezmocnosti a neschopnosti jednat posléze přetavený v morální nadřazenost.
Lůza hledá skryté zlo, sexualizuje, moralizuje a patologizuje.
Kde aristokracie vidí hru, gesto a lehkost, lůza vidí hřích, úpadek a spiknutí.
Není introspektivní a vždy soudí druhé nikoli sebe.
Je třeba zdůraznit, že morální nadřazenost lůzy v tomto případě není na místě, neboť jejich nedostatek jednání (považovaného za amorální) nevychází z vlastního introspektivního přesvědčení, že jisté věci se nedělají, nýbrž jako důsledek strachu ze sankce (viz též Kult sráčství).
Friedrich Nietzsche pochopil to, co dnešní morální hygienici odmítají vidět: že panská morálka hodnoty tvoří, zatímco morálka chamradi na ně jen reaguje, pouze přepočítává, přejmenovává a následně odsuzuje.
Po určitou dobu to drželo společnost v jakési rovnováze.
Pak si naši předci pod tlakem tzv. logiky a racionality a pod dojmem, že díky vývoji technologií poručíme větru a dešti, ale zahráli na dospělé, "zabili Boha" (jak tvrdí Nietzsche), a s ním i poslední brzdu, která bránila lůze vydávat se za morální autoritu.
Nešlo vůbec o úpadek náboženství, které Nietzsche sám považoval za zdroj otrocké morálky.
Šlo o úpadek pozitivních hodnot jako takových.
O zánik vnitřních limitů.
Aristokratická morálka se vytratila a ní se vytratila úcta k excelenci, kompetenci, vytratila se skutečná ctnost, šlechetnost a odpovědnost.
Zůstal po ní jen její mrtvý jazyk – bez ctnosti, bez šlechetnosti, bez odpovědnosti.
Morálka bez tvůrce.
Nihilismus.
Prázdnota v morálním převleku.
Dvacáté století proto nebylo anomálií a Nietzsche to velmi dobře předpověděl.
Z jeho hlediska se svět stal velkou laboratoří, která stoprocentně a ověřila jeho teze.
Nacismus i komunismus byly projekty morálky lůzy, která se konečně dostala k moci a ukázala, co znamená vládnout bez vnitřních zábran.
Nevládli démoni.
Vládli sousedé.
Lidé jako my všichni, kteří by za normálních okolností drželi hubu a krok, běhali v krysím kolečku a potýkali se s každodenními problémy.
Najednou ovšem tito mocipáni, vybraní ze středu lůzy lůzou mohli rozhodovat o životě a smrti – a nevěděli, kdy přestat.
To je mimochodem největší slabina demokracie jako takové.
A dnes?
Dnes ta samá morálka tyto režimy rituálně odsuzuje, uzamyká diskusi a zakazuje ptát se, jak vlastně vznikly.
Protože odpověď je hodně nepříjemná: vznikly přesně z té morálky, která se dnes tváří jako jejich soudce.
Autoři byli ti stejní lepšolidé, kteří dnes baží po moci a moralizují všechny okolo.
Panská morálka bez pána.
Šlechtická morálka bez šlechtice ale s Pirátem.
Výsledkem je komická situace, kdy si v parlamentu ČR poslanci vzájemně kontrolují kožené podpatky.
A staré pravidlo platí dál – morálka lůzy se ke svým vlastním výtvorům nikdy nehlásí, zrovna jako se soudruzi Piráti nikdy nebudou hlásit k rozkradeným padesáti miliardám za digitalizaci stavebního řízení.
Těch 50 miliard ale někde je a někdo se za ně má dobře.
To ovšem voličům Pirátů nikdy nedojde, nebo spíš nechce dojít.
Morálka lůzy je rovněž morálkou parazitní.
Aby se mohla projevit, potřebuje podnět (hostitele), nikdy nepatologizuje a nereflektuje sebe sama, čemuž brání základní psychologický koncept sebepojetí, protože nikdo nikdy nikde nepovažuje sama sebe za špatného a zkaženého.
Tento mechanismus platí univerzálně – od historických masových zločinců až po současné intelektuály, kteří operují jazykem morální nadřazenosti.
Adolf Hitler se neviděl jako zločinec, nýbrž jako spasitel německého národa.
A obdobně i Noam Chomsky, který často operuje kategoriemi útlaku a morální diskvalifikace, se neprožívá jako nositel destruktivního diskurzu, ale jako hlas dobra.
Rozdíl mezi Hitlerem a Chomskym není v psychologickém mechanismu, ve kterém jsou si podobní jako vejce vejci; nýbrž v míře moci a historických důsledcích.
Dobře si pamatuji výroky Chomského (proto tyto dva pány zmiňuji dohromady), který v jednom rozhovoru reagoval na otázku, zda na osobě a díle prof. Jordana Petersona vidí něco s čím souhlasí, slovy: "asi bych mohl souhlasit s něčím, co řekl Hitler, ale skoro nic to neznamená."
Smyslem této odpovědi není analýza obsahu Petersonových myšlenek, ale jejich zlovolná morální kontaminace skrze asociaci se symbolem absolutního zla.
Jde o typickou operaci reaktivní morálky, která je pro dnešní progresivistickou postmoderní část populace a především některé novináře tak typická: pozitivní hodnota je neutralizována nikoli argumentem, ale stigmatem.
Tím je zároveň zajištěno, že není třeba se obsahem vůbec zabývat.
Petersonův další osobní vývoj – včetně vážných zdravotních problémů – nelze sice redukovat na jedinou příčinu, nicméně dobře ilustruje, jak destruktivní může být dlouhodobý morální a mediální tlak v prostředí progresivistické lůzy, které nepracuje s kritikou, ale s diskvalifikací.
Není náhodou, že podobné operace často vycházejí z prostředí, která chápou realitu primárně jako jazykový a diskurzivní konstrukt.
Tam, kde je svět redukován na významy a rámce, se boj o jazyk přirozeně mění v boj o morální status osob.
Tím se dostáváme k dalším prorokům reaktivní morálky, k okruhu tzv. moderních francouzských filozofů, především Michelovi Foucaultovi a Jacquesu Derridovi, které lze chápat jako filozofické a duchovní otce dnešních příznivců pravdy a lásky.
V jejich pojetí se moc systematicky redukuje na podezřelý vztah dominance, v němž hierarchie není chápána jako důsledek kompetence a odpovědnosti, ale jako latentní forma násilí.
To je přesně optika morálky chamradi: ten, kdo má moc, není nositelem schopnosti, ale podezřelým utlačovatelem; a ten, kdo žádnou kompetenci nemá, je automaticky morálně povýšen na oběť.
Zde se pak filozofické traktáty novodobých hlasatelů pravdy a lásky implicitně stáčejí k marxismu, či spíše neomarxismu, který je založený na legitimním boji utlačovaného vůči utlačovateli.
Zatímco utlačovatel je implicitní zlo, pak utlačovaný je implicitní dobro.
Tento model jsem jako lékař zažil nesčetněkrát v praxi.
Společnost po vás současně vyžaduje okamžitý výkon specializovaných kompetencí (zejména ve 3 ráno), ale zároveň vás morálně odsuzuje za to, že tyto kompetence vůbec máte – a že za jejich výkon očekáváte odměnu.
Lékař má být k dispozici, ale nemá být člověkem.
Má sloužit, ale nesmí chtít.
Jinak se na něj ušije narativ utlačovatele.
Dříve jsem tuto společenskou schizofrenii vnímal jako úkornou a vyčerpávající.
Dnes ji považuji za zvláštní privilegium.
Byl jsem vystaven mechanismu, který většina lidí nikdy nepozná zblízka: mechanismu, v němž je kompetence přetavena v morální vinu.
A právě tato zkušenost je jedním z mála spolehlivých způsobů, jak pochopit, co reaktivní morálka chamradi ve skutečnosti znamená.
Tato zkušenost mi rovněž velmi pomohla, abych byl schopen pochopit, co mě čeká u rozvodového a opatrovnického soudu bez příkras a iluzí.
Abych se dokázal se včas zajistit, včas nastražit pasti na mamuta, projít minovým polem znaleckého posudku (kdy feministická znalkyně nakonec sama hystericky kvičela, že na mě žádný posudek dělat nebude a soud posudek nakonec odvolal) a nakonec drtivě vyhrát, nejen proti vůli matky ale i proti vůli soudců.
Můj étos soudně certifikovaného hnusáka, zmetka a hajzla se tak kruhem dovršil, ale budiž, buďme velkorysí a dopřejme té sprosté a nízké chamradi její malá vítězství v nevýznamných bitvách, když válku prohrála na celé čáře.
Děkuji, sprostá lůzo, za životní lekce!
Ale vraťme se od zmrdobijné praxe zpátky k teorii a pánům Foucaltovi a Derridovi.
Zatímco Foucault ještě tvrdil, že kompetentní moc může i sem tam budovat, ale jinak je hlavně represivní a snažil se odhalovat manipulace tehdejších institucí, Derrida se stává naplno ideologem lepšolidí: kompetenci neuznává a hierarchizaci společnosti vysvětluje pouze násilím, které dle Derridy nemá pouze formu represe fyzické, ale také formu použití jazyka jako formy útlaku a zdroje strukturální nerovnosti.
Derrida tvrdí, že neexistuje privilegovaný, konečný význam, který by byl stabilní, transcendentní a nezávislý na jazyce, význam řečeného je odkládaný (différance), jazyk je síť vztahů, nikoli nositel esencí, každé tvrzení je interpretovatelné.
Tedy absolutní morální relativismus ve své čistokrevné podobě.
Není tedy náhoda, že to byli právě mezi jinými Foucault a Derrida, kteří se svého času v době "sexuální revoluce" zapojili do hnutí na odstranění "age of consent", tedy chtěli legalizovat pedofilii a sexuální styk s dětmi, pokud by byl (jak oni sami řekli) "dobrovolný", podobně jako když dnes Urza horuje pro euthanázii.
Dnes, když sexuální revoluce už není in, by se k tomu Derrida nehlásil, a naopak by jménem a po vzoru feministického resentimentu odsoudil všechny ty chlapy, kteří chtějí po ženách sex víckrát než jednou ročně.
Je otázkou, zda je Derrida pouze "kartografem" morálky moderní chamradi nebo jejím ideologem. Jeho filozofie totiž přímo konvenuje násilí, relativizaci pravdy a argumentů a kde pravda a argumenty chybí, zůstává jen moc založená na násilí.
Ta lůze s reaktivní morálkou u moci nakonec nejlépe vyhovuje, neboť si z tisíce interpretací nakonec vyberou vždy tu svoji, která se jim hodí.
Pokud nevěříte, přečtěte si poslední traktáty soudruha Rychetského o "nadústavních pravidlech", kterými se řídí údajně náš prezident agent Pávek při nejmenování Filipa Turka ministrem a vyjádření dalšího bývalého ústavního soudce Balíka, že to "má pan prezident dobře vyargumentované".
Pak si přečtěte ústavu, jestli něco najdete o nadústavních principech, loajalitě k ústavě a podobné žvásty.
Že ne? No právě!
Rychetského nelze podezírat, že by nevěděl, co dělá.
Kvůli relativizaci pravdy a morálky, jak je vnímal soudruh Derrida a jak je vnímá i dnešní lůza, jim to bohužel všechno projde.
Rychetský a Balík se tak sami deklasují do své kohorty společenské justiční lůzy.
A pokud nejvyšší představitelé justice jsou takoví, jací jsou potom obyčejní soudci?
Jsem kritizován za termín "justiční chamraď", jenže vtip je v tom, že tento termín je veskrze pravdivý a sedí jako prdel na hrnec, o čemž nás realita dennodenně přesvědčuje.
Tak jednoduché to je.
Co nám soudruh Rychetský zpochybní příště?
Právo na život, nebo na majetek?
Nene soudruzi, ve státě, kde má lůza navrch, nejsme chráněni vůbec ničím a soudy už vůbec ne.
Jak Derrida píše, jazyk je především nástrojem moci a pravda je jen hegemonní interpretace.
To vás napadne vždy, když si přečtete nějaký rozsudek českého soudu nebo správní rozhodnutí.
Východisko Derrida nachází v dekonstrukci, což je podle něj morální povinnost.
Jenže pokud to tak je, pak kdo má větší příležitost k dekonstrukci, kterou mnohdy nerozeznáme od prosté destrukce?
Mají ji mocní jako je Rychetský nebo Franta Motyka, který hákuje denně od nevidím do nevidím?
Odpovězte si sami.
Derrida tak dnešní posly pravdy a lásky vybavil nutným arzenálem k ovládání a parazitování.
Protože zde je právě ten bod zlomu, kdy Derrida pouze nepopisuje realitu, nýbrž poskytuje mocenský nástroj, aniž by museli mocní mít odpovědnost za svoje činy a paradoxně se tak jeho filozofie stává přesně tím nástrojem ideologické nadvlády, kterou sám kritizoval.
To abychom všichni věděli, odkud se vzalo těch 75 pohlaví a co to má společného s Rychetským a jakou má Rychetský a podobní příznivci morálky lůzy motivaci ke svým výrokům a ku spřízněnosti s progresivně postmoderní "liberální" a neomarxistickou morálkou.
Lůza zkrátka a dobře nemá limity a zkouší, co si může dovolit.
A ještě v jednom má Derridova filozofie shodu s morálkou lůzy.
Totiž tu, že na vlastní axiomy se její poučky nevztahují.
To má praktický důvod.
V reálném diskurzu (například mediálním, ideologickém nebo justičním) platí, že kdo definuje, co je "problém", má moc.
Dekonstrukce definuje problém vždy u druhých a nikdy u sebe.
Sebedekonstrukce by znamenala vzdát se role mocného arbitra a vstoupit do roviny rovnocenného dialogu, připustit možnost, že něco může být jinak; transcendentálně pravdivé, i když je to hierarchické představuje to ultimátní dobro.
To by byl konec dekonstrukce jako mocenské technologie.
Ale moc chutná sladce, a proto s vámi také morální majáky nikdy diskutovat o ničem nebudou.
Z nietzscheovské perspektivy je Derrida zcela dokonalým filozofem resentimentu v pozdní fázi nihilismu.
Zatímco Nietzsche popsal erozi hodnot po smrti Boha, Derrida tím, že odmítl jakýkoli jiný nový zdroj hierarchie, učinil tuto erozi normou a ctností.
Derrida sice nevytvořil ani Rychetského ani jiné české soudce ani dnešní ideologické aktivisty, ale zbavil je povinnosti hledat pravdu, zatímco jim ponechal morální kladivo interpretace a rozhodování.
Výsledkem je permanentní dekonstrukce a destrukce, permanentní obvinění a nulová odpovědnost za výsledek.
To je morálka bez ontologie, tedy ideální nástroj moci bez tváře.
To má své nevyhnutelné důsledky.
Takové prostředí je totiž velmi výhodné pro řadu lidí. Především pro ty, kteří se přímo neživí tvorbou hodnot.
Pro novináře, pro soudce, pro politiky a pro neziskovkáře.
Proto je to tak oblíbené.
Eroze práva a morální úpadek justice pod taktovkou lůzy a progresivistického nihilismu
V právu a jeho aplikaci má současná progresivně-postmoderní ideologie vliv naprosto smrtící.
Pro právo je typická normativita, kdy se (ideálně) určuje co se nesmí, předvídatelnost (důležitá pro plánování vlastního jednání) a formální rovnost (posuzuje všechny stejně).
Aplikace progresivismu a neomarxismu v právu, jak to nyní zhusta vidíme v praxi má několikerý důsledek.
Právní normy jsou vnímány jen jako nástroje moci, zákon je jen "hegemonní vyprávění", každý zákaz je vždy podezřelý, což nevyhnutelně vede ke ztrátě úcty k právu na straně lidí.
To recipročně vede ke zvyšování represe a bludný kruh autoritářství se roztáčí.
Na straně soudních rozhodnutí pak vidíme aplikaci výjimek, kontextualizace zákonů a nahrazení zákona pocitem soudce.
Jestliže text zákona není jasný a srozumitelný, pak svévolná interpretace soudce vítězí nad textem zákonodárce.
Zvláště u znásilnění oznámených dlouho po údajném činu se kontradiktorní řízení zcela opomíjí a znalec (či spíše znalkyně) dnes často funguje jako nedotknutelná a zcela svévolná interpretativní autorita, za kterou se justiční zbabělec rád schová.
Pokud neexistuje reálná kontradiktornost, interpretace se mění v rozsudek.
To je ideální prostředí pro reaktivní morálku: obvinění stačí, rozsudek přijme automaticky.
Ve svém důsledku jde o proces institucionalizace sprosťáctví lůzy, nikoli o spravedlnost.
Navíc při převažující morálce lůzy je typická vysoká poptávka po normativní hypertrofii.
Na všechno musí být nějaký zákon: zákon pak reguluje kdeco, včetně nejintimnějších sfér, kde stát vůbec nemá co dělat, takže jednotlivec ztrácí autonomii a iniciativu.
Reguluje se vše včetně toho, jak a kdy a v jakém duchu máte vychovávat svoje potomky, a skoro i to kdy smíte a nesmíte jíst a vyměšovat, souložit, zda si můžete nebo nemůžete sundat prezervativ (opačně, tj. zda vás partnerka může či nemůže obelhat, zda bere antikoncepci to ale neplatí), vše samozřejmě vždy ve jménu dobra.
Nejenže jsou tyto legislativní zprasky nepotřebné, ale každý takový zákon má samozřejmě i paragrafy týkající se jeho vymáhání, což jednotlivce staví do rizika likvidačních sankcí.
Nepřehlednost, která se s normativní hypertrofií pojí, pak způsobuje, že nebezpečí likvidace čelí v podstatě každý občan, neboť nikdo už při nejlepší vůli neví, jaké má povinnosti a každého lze za něco popotahovat, což vede přesně k tomu, co autoritářské režimy potřebují.
Nastává nová totalita, kdy stát a zákon řeší každý okamžik, který prožijete od kolébky do hrobu.
A protože právo, to je především aplikace násilí a setkávání s lidmi, které normálně smýšlející člověk vidět nechce a kterými může jen pohrdat.
Vlastně ne, tato totalita již nastala, a to za potlesku lůzy, která má pocit, že na ně se likvidační sankce vztahovat nebudou.
Takové právo nikoho nechrání, není předvídatelné a o rovnosti aplikace si můžeme nechat jen zdát.
Takové právo umí trestat, ale neumí odůvodnit a neumí se omezit.
Čímž se bludný kruh uzavírá.
Erodované právo pak nechrání skutečně slabé a drtí ty, kteří se nevejdou do patřičného morálního narativu – například otce u opatrovnických řízení, muže falešně obviněné ze znásilnění, způsobuje disparitu trestů a absenci nároků na odškodnění za nesprávný úřední postup podle toho kým jste nebo nejste.
Těchto úkazů jsme svědky prakticky v jednom kuse.
Zákon 6/2002 Sb. o soudech a soudcích je přitom naprosto zářným příkladem diferencované aplikace odpovědnosti a výjimek.
Na samotnou justici a potažmo i na ostatní úřední aparát se drakonická pravidla nevztahují.
Zákon regulující úřední činnost jsou koncipovány "statusově" a "organizačně" a neobsahují žádné sankce k vymáhání jednotlivých ustanovení a za jejich porušování.
Například zákon o soudech a soudcích pouze vymezuje kárnou odpovědnost soudců, což je jediný delikt, kterého se soudce může při své činnosti dopustit.
Kárná odpovědnost není správní delikt, není to přestupek ani trestný čin.
Jde de facto o pracovněprávní opatření, jehož skutkové podstaty nejsou buďto vymezeny vůbec nebo jen velmi vágně (např. "porušení povinností soudce", "chování narušující důstojnost funkce"), přičemž kárnou odpovědnost posuzují jiní soudci, čili osoby v inherentním konfliktu zájmů.
To je zkrátka vrchol drzosti, ale zároveň jasným důkazem, jak se chová lůza, když jí dáte trochu té moci.
Tentýž princip platí u policie (kárnou odpovědnost fízlů řeší jiný fízl) a u správních orgánů (kárnou odpovědnost úředníka řeší jiný úředník).
Máme zde sice trestný čin úředních osob (§ 329 TZ a § 330 TZ), nicméně za poslední statistický rok, který je k dispozici (2024) bylo dle statistik zveřejněných na infodata.justice.cz pravomocně odsouzeno celkem 150 osob (148 za zneužití pravomoci a 12 za porušování úkolu úřední osoby z nedbalosti).
Vzhledem k tomu, že v ČR existuje statisíce úředních osob (cca 480 000), které lze teoreticky odsoudit a asi 10 500 000 obyvatel, na které připadá 46 400 odsouzení za trestnou činnost.
Na základě oficiálních justičních statistik tedy vychází poměr šancí odsouzení běžného občana oproti odsouzení úřední osoby za trestné činy související s výkonem veřejné moci přibližně 14 : 1.
Tento rozdíl je statisticky vysoce významný (p < 0,00001) a nelze jej vysvětlit náhodou.
Nejde o důkaz vyšší morální kvality úředníků, ale o matematický důkaz systémové asymetrie vymahatelnosti práva a o aplikaci reaktivní morálky lůzy v úřední praxi.
Pokud bychom omezili výběr pouze na policii a soudy, dostaneme ten poměr šancí pravděpodobně ještě mnohem vyšší, neboť tyto dvě profese jsou prakticky za svoji trestnou činnost v souvislosti s výkonem pravomoci beztrestné.
Úpadek médií spojený s progresivismem, nihilismem a morálním relativismem
Ještě horší je situace v médiích.
Dnešní média podlehla nákaze dekonstrukce a nihilismu.
Původně byla média závislá na realitě a měla za úkol realitu popsat co nejpřesněji.
Byl zřetelně oddělen názor od zprávy.
Dnes je tomu přesně naopak.
Dnes převažuje paradigma, kde realita je konstruována diskurzem, jazyk o realitě nevypovídá, ale vytváří ji, přičemž neutralita je považována za maskovanou moc.
Místo na otázku "co se stalo" dnešní média odpovídají na otázku "jaký příběh z toho uděláme" a to opět zcela bez odpovědnosti za důsledky, kterou odmítají stejně jako soudci s odůvodněním, že médií média musejí být hlavně nezávislá.
Častou chybou je, že lidé si myslí, že progresivní média jsou "příliš morální".
Ve skutečnosti jsou nihilistická na úrovni pravdy a hyper-moralistická na úrovni emocí.
To přesně odpovídá nietzscheovské předpovědi: pravda se rozpadá, hodnoty se netvoří, zůstává jen pohoršení, apel a odsudek ala Zdíša.
Morálka bez ontologie.
Mainstreamová média ve velké míře přijala postmoderní tezi, že jazyk nevypovídá o realitě, ale ji konstruuje, čímž se vzdala role zprostředkovatele pravdy a převzala roli morálního arbitra bez sebekontroly; to je přesná definice nihilistické dekonstrukce v praxi a dostává se tak na úroveň zdegenerované katolické církve před Martinem Lutherem.
Sociální média pak tuto realitu dále akcelerují a posilují.
A pokud jste došli až sem, tak se asi zeptáte: a jak to souvisí s Turkem?
Jsme zkrátka a dobře v tak obrovské prdeli, v jaké jsme nikdy nebyli, aniž si to uvědomujeme.
V terminologii středověké bitvy jsme zavření v poslední citadele, kterou zoufale bráníme.
Filip Turek je představitel sebevědomého a úspěšného muže, pro kterého je aristokratická morálka charakteristická.
Turek vyčnívá, říká věci bez obalu, nehraje si na konsenzus, nesignalizuje pokoru, nevykazuje "rituální kajícnost", nežádá o validaci.
Z hlediska aristokratické morálky je to ctnost.
Z hlediska morálky lůzy je to smrtelný hřích.
On si dovoluje se "nás" nebát!
Proto je Turek problém, který musí být buď zničen nebo aspoň morálně zdiskreditován a marginalizován, aby ustoupil nějakému bonitnímu příslušníku lůzy, kterým je třeba mstivý knedlík Lipánek, který si bude užívat benefitů politika a přizpůsobí své chování "realitě".
Lidé jako knedlík Lipánek sice nikdy nic nevytvoří, nikdy nikomu nepomohou a nikdy náš stát nikam neposunou, jen systém vyžírají.
Ale nikoho neohrožují a koukejte, kolik mají preferencí!
Právě proto, že neohrozí pozice těch, kdo ze systému tyjí: soudci, prominentní novináři, solární baroni, příslušníci lokálních dotačních mafií, příjemcům zisků z emisních povolenek a další parazitní lemry.
Proto se neschopům jako je Lipánek dělá dobré PR.
Turka není snadné napadnout věcně, proto se použije morální zkratka (sex, násilí, "neúcta k utrpení Natálky"), důkaz není nutný – stačí vyvolat podezření.
To je přesně ten bod, kde se potvrzuje Nietzscheho teze: resentiment nehledá pravdu, reaktivní morálka lůzy hledá jen záminku.
Osobně jsem velmi skeptický k současné situaci.
Babiš by teoreticky také mohl mít předpoklady k aristokratické morálce.
Je úspěšným podnikatelem a může zanechat odkaz a "stát se nesmrtelným".
Jenže to bych si nesměl poslechnout jeho řeč při jednání o důvěře v jeho vládu.
Osobně bych mu po jeho řeči žádnou důvěru nedal.
Pravomoci policii zvýšíme, pravomoci správních orgánů zvýšíme a nástupní plat policisty bude 50 tisíc!
Více drátů, více mříží, více represe.
To vše za praktické absence odpovědnosti represivních složek – on se snad zbláznil?
Původní sliby zrušit paragraf o spolupráci s cizí mocí se z jeho řečí úplně vypařil, to samé se týče i převedení zisku z dopravních pokut pod SFDI, který je v tuto chvíli Fialovou vládou kompletně vybrakován.
On si těch sprostot a lží snad neužil dost?
Musí mít osobní zkušenost s reaktivní morálkou lůzy, byl veřejně ponižován, symbolika klece od gaunerů z Milionu chvilek je přímo učebnicová.
Dokonce proti němu zneužili jeho vlastního nemocného syna!
V této kauze se otevřeně ukázalo, kam až je morálka lůzy ochotna zajít.
Novinář bez medicínské kvalifikace vstoupil do kontaktu s Babišovým synem s dlouhodobě známou psychiatrickou diagnózou a systematicky ho přesvědčovali, že žádnou nemoc nemá a že celá její léčba je součástí spiknutí.
Následně se objevila "odborná" dobrozdání vystavovaná bez vyšetření (viz též orákulum Džamila), která měla tuto novinářskou konstrukci legitimizovat.
Nešlo ani náhodou o pomoc nemocnému člověku.
Šlo o jeho podlou instrumentalizaci proti Babišovi staršímu.
Duševní nemoc zde nebyla důvodem k ochraně, ale nástrojem politického boje, a to i pro soudy.
A právě v tom se odhaluje skutečná povaha reaktivní morálky: neexistuje hranice, kterou by nebyla ochotna překročit, pokud to poslouží rituálnímu zostuzení protivníka.
A následně opět u soudu byly znalkyně, které řekly soudu, co z výpovědi jeho syna, který kvůli své diagnóze nemůže být považován za důvěryhodného svědka ani náhodou, je údajně pravdivé a co je jen předmětem jeho fantazie.
To si dělaly srandu?
Babiš nebyl jen terčem obyčejného rituálního zostuzení.
České neomarxistické lůze není nic svaté.
A přesto: Babiš nejde proti tomu systému, naopak.
Jede na jeho vlně.
Protože morálka lůzy je nejsnáze mobilizovatelná energie.
Strach a pohoršení se prodávají lépe než kompetence, kdy navíc není jisté, zda vůbec existují.
Případná výjimečnost ohrožuje voličskou masu chamradi, což je nejstabilnější voličská základna, kdežto drakonická regulace ji uklidňuje a přitahuje.
Proto více fízlů, víc pravomocí, víc regulace, víc kamer, víc digitalizace, víc databází a nevyhnutelně méně svobody.
Ne proto, že by to bylo efektivní.
Ale proto, že to rezonuje s resentimentem sprosté lůzy.
Babiš to ví a hřeje si lůzu na svých prsou.
Proč to dělá?
Legitimní důvody dovodit nelze.
Tohle pro lidi nemůže dopadnout dobře.
Taková společnost se nikam neposune, to je něco, na co si můžete vsadit.
Jestliže se mě ptáte, kam dojdeme s Bábou a celou touhle slavnou vládou, pak odpověď zní: nikam.
A budeme za to ještě rádi.
Q.S.
Ano. Velmi kvalitní text.
Jen si nejsem jist zda autor naprosto chápe posloupnost příčiny a následku, cíle a cesty k jeho dosažení...
Systém totiž od starověku, přes všechny zmíněné osoby až k dnešnímu dni prošel evolucí v mnoha úrovních, včetně psychologického poznání, pochopení fungování lidského myšlení.
Měl k tomu mnoho možností...
Teoretikové, kteří je popsali a badatelé, kteří je zdokonalili a propojili s praxí každodenní politiky.
A k morálce?
Jakou asi morálku může mít lichvářský systém, systém v němž pravidla určuje globální lichvářská oligarchie....
Jakou morálku může mít satan?
A média, ta jsou jeho nejmilejším nástrojem v satanově trigonu: média-politika-justice.
A také jejich prodejná děva - věda, které musíte věřit...