Evropa - kontinent s "morovou mentalitou″
Plošně se epidemie rozšíří teprve tehdy, zvýší-li se hustota obyvatelstva. Klesne-li naopak pod jisté minimum, epidemie sama zaniká. Tak tomu bylo i u morových nákaz. Dnes je téměř jisté, že jedním z limitujících faktorů, které šíření epidemie ovlivňovaly, byl průběh klimatu, který nepřímo ovlivňoval přírůstky obyvatelstva. V klimaticky optimálních obdobích, kdy převládalo teplé a srážkově vydatné počasí, výrazně stoupala produkce potravin a zároveň i početnost lidské populace. Jakmile se však klima zhoršilo, značná část venkovského obyvatelstva se začala stěhovat do měst, která se potom rychle přelidňovala. Vedlo to mimo jiné i k přemnožení krys, které jsou hostiteli blech, a ty zas přenášejí původce moru.
Zprávy z nejstarších dob jsou značně nespolehlivé a ani v líčení průběhu nákazy nejsou jednoznačné.
Jeden z prvních popisů epidemie, podle kterého se dá soudit, že jde o skutečný mor, je z r. 558.
Byl to tzv. Justiniánův mor, nazvaný podle byzantského císaře, který tehdy vládl.
Při této epidemii zemřely miliony lidí a jen v hlavním městě Cařihradu jich denně umíralo 5 – 10 tisíc.
První velká pandemie na evropském kontinentu v pohyblivé mapě
Je ostatně známo, že mory se do Evropy šířily především z Orientu, hlavně ze Sýrie přes Středomoří.
Zasahovaly lidnatá města, zejména přístavy, pokračovaly přes střední Evropu a končily až v severních oblastech Ruska a ve Skandinávii, kde v té době byla mizivá hustota obyvatelstva.
Poměrně často se stávalo, že zatímco mor kosil městské obyvatelstvo po tisících, bezprostřední okolí měst bylo ohroženo velmi málo nebo vůbec.
Čechy
Pro vývoj demografických poměrů v Čechách je příznačné, že až do poloviny 14. století uvádějí původní prameny zvýšenou mortalitu spojenou dosti často s hladem.
Samotné slovo mor potom tytéž prameny užívají téměř výlučně ve spojení s hladomorem.
Periodicita demografických krizí zachycených v písemných pramenech se přitom zřetelně zrychluje po roce 1250.
Skutečný zlom v populačním vývoji nastává až v druhé polovině 14. století.
Předchozí století (11. – 13.) byla poměrně teplá a politicky stabilní, což mělo za následek, že se v letech 950 – 1300 zvýšil počet obyvatel Evropy přibližně z 25 na 75 milionů.
Okolo tohoto data (r. 1300) nastává výrazný pokles teplot a v oblastech mírného pásu se začínají ve zvýšené frekvenci objevovat neúrody a hladomory.
Následuje hromadný exodus venkovského obyvatelstva do měst a s ním spojené všechny negativní jevy.
Teprve v polovině 14. století se v Evropě a potom postupně i v Českých zemích stává epidemickou chorobou pravý mor, předtím po staletí téměř neznámá nemoc mimořádné smrtící síly.
První rozsáhlou epidemii moru, která se několikrát přelila přes Evropu, prameny nazývají "černá smrt″.
Tato epidemie byla r. 1347 zavlečena janovskými koráby do Středomoří a do r. 1352 zaplavila téměř celou Evropu.
V evropské populaci, jejíž imunita vůči moru za staletí klidu zřejmě silně poklesla, způsobila tato pandemie nesmírné ztráty.
Úděsný dojem z jejich výše zakrývá jinou, daleko závažnější skutečnost, totiž že se Evropa od r. 1347 stala "morovým″ kontinentem, kde základní příčinou demografických krizí byly vedle hladu po více než čtyři století především morové epidemie, propukající – alespoň zpočátku – ve velmi krátkých intervalech.
A nejen to, Evropa se stala i kontinentem s "morovou mentalitou″, s permanentním pocitem ohrožení neznámým nebezpečím.
Tento fenomén až dosud unikal všem studiím věnovaným vzniku náboženských reformních hnutí a církevních rozkolů.
Zprávy našich (českých) pramenů o "černé smrti″ jsou dosti mlhavé a nabývají jasnějších obrysů teprve při porovnání se situací v sousedních zemích.
První zmínky o průniku epidemie jsou z roku 1349, kdy se převalila přes Alpy do Bavor, odtud do Pomohaní, Rakous a Uher.
V následujících dvou letech potom pustošila okolí měst Würzburku, Řezna, Norimberku, pronikla dále do Slezska a do Polska, kde pravděpodobně vyhasla.
Z roku 1353 již nejsou zmínky o epidemii ani v jednom z velkých evropských měst.
Pro podložení naší hypotézy o závislosti morových epidemií na průběhu počasí je velmi důležitá informace kronikáře Františka Pražského, že první vlnu moru vytlačilo z Čech "čerstvé a chladné povětří″.
Zdá se, že vlastní jádro Českých zemí nebylo příliš postiženo díky své poloze na evropském rozvodí a snad i příznivým klimatickým podmínkám.
Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům.
Ale již r. 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hessensku šířit nová pandemie do celé Evropy.
Její kulminace v letech 1357 – 1360 a 1363 – 1366 zasáhla téměř celý známý svět.
Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula.
V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357 – 1363.
Plošné šíření epidemie v uvedeném časovém úseku nepostihlo celé území Čech najednou, ale přesouvalo se z jedné oblasti do druhé.
Roku 1357 se nákaza šířila ze Žatecka směrem k Praze.
O rok později postihla téměř celé území, ale v původní žatecké oblasti zcela vyhasla.
Roku 1360 silně zubožila Kladsko.
Samozřejmě, že ušetřeny nezůstaly ani okolní země, především Německo (Bavorsko, Sasko, Švábsko), ale ani Francie.
Ve druhé polovině 60. let přežíval mor již jen v některých lokalitách.
Následky této epidemie byly strašlivé.
Uvádí se, že zemřela třetina až polovina evropského obyvatelstva.
Od epidemie této "černé smrti″ nebyla už žádná forma moru tak silná a zhoubná.
To podtrhuje uvedený odhad, že počty obyvatelstva musely poklesnout velmi podstatně, neboť panující příznivé počasí umožňovalo dosahovat dobrých úrod, avšak nebylo, kdo by je sklízel.
Druhá silnější vlna postihla Čechy v letech 1380 – 1382.
Její účinky již nebyly tak drastické, nicméně přesto kronikářské zprávy hovoří o desítkách tisíc obětí.
Je obecně známo, že právě 14. a následující 15. století bylo ve znamení morových epidemií.
Graf na následující straně potvrzuje hrozivou skutečnost, že v období let 1350 – 1650 se morové epidemie opakovaly zhruba každé 2 roky.
Tento graf přináší také pozoruhodný poznatek, že krátce po skončení třicetileté války se intervaly mezi výskytem jednotlivých epidemií začaly prodlužovat.
Bylo to dáno nejen získáním přirozené imunity vůči této nemoci, ale především zlepšením hygienických podmínek ve městech.
Krátce po předposlední velké morové epidemii v roce 1680, při které zemřelo v Čechách kolem 100 tisíc obyvatel, došlo k prvnímu vážnému zásahu do hygienické politiky měst.
Městské rady většiny evropských měst vydaly řadu nařízení o čistotě ulic a jejich údržbě.
Postup prací byl však pomalý, takže poslední velká vlna moru na sebe nenechala dlouho čekat.
V letech 1711 – 1715 zasáhla většinu Evropy a jen v Čechách zemřelo na nákazu kolem 200 tisíc lidí.
To radikalizovalo většinu asanačních projektů, v městech se objevila sice primitivní, ale účinná kanalizace a uliční dláždění.
Městská rada vybrala osoby, které pověřila čištěním města, a vydala řadu doplňujících vyhlášek.
Tyto zásahy do městské hygieny byly tak účinné, že se od r. 1715 v západní a střední Evropě již žádná větší morová epidemie nevyskytla.
Objevily se však jiné zhoubné nemoci, které se do té doby vyskytovaly pouze sporadicky.
Možné důsledky "morových ran″
Lze říci, že evropské obyvatelstvo bylo ničivými morovými epidemiemi postihováno v rozmezí asi 400 let.
Tato skutečnost měla potom dalekosáhlý vliv na rozvoj evropské populace.
Zatímco v jiných kontinentech byl přírůstek obyvatelstva víceméně pomalý a rovnoměrný, lze říci, že Evropa přirůstala po silných skocích.
Ztráty obyvatelstva vzniklé za epidemií byly rychle nahrazovány přirozeným přírůstkem a opuštěné oblasti se plnily novými lidmi.
Morové epidemie měly silný vliv na reformní hnutí.
Lidé nechápali příčiny epidemií a viděli v nich projev "božího zásahu″ reagujícího na nedodržení křesťanských zásad.
To vedlo k aktivizaci především teologicky vzdělaných vrstev, jejichž příslušníci začali poukazovat na úpadek morálky.
Není jistě bez vzájemné vazby to, že Chelčický psal svá filozofická díla pod dojmem epidemie.
Stálo by jistě za pozornost podrobněji prozkoumat i možné vztahy morových epidemií a všeobecných snah o morální a sociální změny či nápravu středověké společnosti, které vyústily v reformátorská a revoluční hnutí (J. Hus, M. Luther, T. Münster apod.).
Je dokonce možné, že morové epidemie vedly ve svém konečném důsledku až k objevení Ameriky.
Není to laciné tvrzení.
Je pochopitelné, že časté nárazy epidemií nutily obyvatelstvo čelit hrozbě smrti vlastními silami, např. lékařskými praktikami, jako je pouštění žilou nebo používání dávidel.
Vedle těchto drastických metod existovaly i praktiky méně razantní, ale považované za stejně účinné.
Bylo to především používání různých druhů orientálního koření.
Např. antiseptický účinek pepře je znám od r. 956, kdy se v zamořené Paříži začaly drceným pepřem prokládat plátky masa, aby se zabránilo šíření infekce.
Rovněž nošení hřebíčku v ústech se považovalo za velmi účinnou ochranu proti moru.
Mnozí si připomenou, že při známé epidemii moru v Londýně r. 1666 nosili sběrači mrtvol kukly podobné ptačím hlavám s mohutným zobanem a brýle.
V tomto plátěném zobáku byla napěchována rozmanitá směs koření – hřebíček, rozmarýn, majoránka, meduňka a další – které mělo zabránit vniknutí infekce do těla.
Brýle sloužily k zamezení kontaktu rohovky s "morovým povětřím″.
Je tedy pochopitelné, že se orientálnímu koření připisovala mimořádná důležitost.
Od poloviny 14. století stoupala spotřeba koření závratnou rychlostí.
Zahraniční obchod s tímto zbožím měli v rukou především Italové v obchodních centrech v Černomoří, kam také směřovaly karavanní trasy z Indie.
Až do počátku 15. století tento obchod kvetl, avšak brzy měla přijít pohroma.
Začátek změn ve Středomoří zahájil mohutný a dravý nástup islámu a turecká expanze s ním spojená.
Během několika desetiletí Turci zcela ovládli pevninské Černomoří a po pádu města Kaffa v r. 1457 uzavřeli tuto oblast i námořně.
Těžiště obchodu s kořením, do té doby rozptýlené v černomořských přístavech, se rychle přesunulo do Egypta, neboť staré karavanní trasy ztratily svůj význam a Alexandrie se stala nejvýznamnějším centrem, jež spojovalo evropský obchod s Orientem.
Uzavření obchodu s kořením bylo hlavním motivem, který vedl Portugalce a později i Španěly k hledání vlastních cest ke zdroji koření.
V několika desetiletích, počínaje rokem 1440, dokázali obeplout Afriku, a když v roce 1488 doplul B. Díaz až k Zanzibaru, což bylo hlavní překladiště arabských kupců, měli Evropané cestu ke koření otevřenou.
Po deseti letech přistál Vasco da Gama již v Indii.
Za toto půlstoletí však učinily námořní výboje ještě něco jiného.
Zlepšily se především geografické znalosti, takže představy o kulatosti země a o jejích rozměrech byly zcela reálné.
Rovněž navigační metody a s nimi spojené přístrojové vybavení doznaly podstatných změn.
Nejsilněji se technický pokrok odrazil v lodním stavitelství. Lodě St. Raphael a St. Gabriel, které vlastnil V. da Gama, představovaly ve své době evropskou špičku.
Rovněž i Kolumbova expedice do "Indií″ byla motivována především cílem nalézt cestu ke zdrojům arabského obchodu s kořením.
Úporná snaha získat tyto trhy možná ve svém důsledku vedla k rozvinutí technologií, které během následujícího 16. a 17. století postavily Evropu na přední místo celého světa.
Slovo o bleše
Blechy jsou drobný bezkřídlý hmyz s proměnou dokonalou (tj. mají larvu i kuklu, nemají složené oči obvyklého typu, tělo je ze strany zploštělé, hrudní články jsou zřetelně oddělené, ústní ústrojí bodací a sací, nohy skákavé.
Délka skoku blechy obecné (Pulex irritans) může být až 32 cm, blecha morová doskočí prý jen 18 cm.
Největším evropským druhem je až 6 mm velká blecha obrovská (Hystrichopsylla talpae), jejímž hostitelem je krtek.
Dodnes je známo asi 1500 druhů blech.
Jejich larvy se živí organickým detritem, kukla leží v hedvábitém kokonu slátaném larvou.
Důležitými rozlišovacími znaky jsou tvar, počet a umístění štětin.
Samotné blechy mají také své parazity, a to především prvoky (bičíkovce, měňavky, výtrusenky, výtrusovce), bakterie, vývojová stadia tasemnic, hlístice a roztoče.
Málokterý hmyzí řád vyvolal tolik diskusí o svém systematickém postavení jako právě blechy, a dodnes není tato otázka zcela objasněna.
Kosmopolitní blecha morová pochází pravděpodobně z údolí Nilu, kde žije ve volné přírodě na myšovitých, kteří doprovázejí člověka.
Kromě moru je přenašečem endemické krysí skvrnivky.
Původce moru – Yersinia pestit – nevydrží v zažívacím traktu blechy déle než 12 hodin.
Mezi hlodavci v ohniscích výskytu moru se nákaza přenáší blechami, na člověka se nákaza přenáší při vhodných podmínkách kontaktu člověka s blechou, nebo přímým kontaktem s nemocným hlodavcem.
V období bakteriemie obsahuje 1 mm3 krve hlodavce 100 000 až 100 000 000 morových bacilů.
Nasáté bakterie se v zažívacím traktu blechy silně množí.
Nejdříve vytvářejí silné shluky ve středním střevu, tyto shluky rostou, prorůstají do jícnu a zablokují předžaludek.
Nejkratší doba nástupu infekčnosti, tj. předpoklad vytvořeného bloku, byla u blech 3 dny.
Schopnost nakazit hostitele vyvrhnutím pozřené krve je značně různá.
Při morových epidemiích záleží mnoho na druzích blech, které se účastní přenosu (regurgitací, vpichem, výkaly blech aj.).
Je známo, že snad všechny druhy blech mohou být experimentálně nakaženy morem, avšak nejsou stejně efektivní při jeho přenosu.
Zdroj: Vesmír 74, 496, 1995/9
Q.S.