Hymnus

Smutno mi, Bože! – Pro mne v záři jasné

jsi na západě rozlil duhu z blesků;

z rozkazu tvého v moři hvězda hasne

v zářivém lesku…

Ač pro mne zdobíš tak nebe i moře,

smutno mi, Bože!

Jak prázdné klasy s hlavou neskloněnou

stojím, rozkoší znaven a ubohý…

Pro cizí lidi tvář mám nezměněnou,

ticho oblohy…

Ale před tebou odkryji své hoře,

smutno mi, Bože!

Jak dítě, jemuž po matce se stýská,

smutek mě svírá, plakat chtěl bych v skrytu,

když zřím, jak slunce na vlnách se blýská

v posledním svitu…

Ač vím, že zítra den zas vzejde z moře,

smutno mi, Bože!

Po velkém moři bloudí dnes loď moje,

sto mil od břehu, sto mil před ním zase;

nad ní jsem viděl čápů dlouhé roje

v nebeském jase.

Že jsem je vídal v Polsku na úhoře,

smutno mi, Bože!

Že dumával jsem nad mohylou cizí,

že nepoznal jsem otcovského domu

jak poutník, který znaven v dálce mizí

při blescích hromu,

že nevím, kde smrt připraví mi lože,

smutno mi, Bože!

Uzříš mé kosti, vybělené žárem,

jež pod náhrobek nikdo neuložil.

Jak člověk jsem, jenž záviděl by málem

popelům mohyl…

Smutno mi, Bože!

Nevinné děcko doma modlívá se

Každý den za mne. – Věřím však jen tomu,

že loď má světem bloudit bude zase,

bez cesty domů…

Že prosba děcka nezmenší mé hoře,

smutno mi, Bože!

Při pohledu na duhu z blesků rudou,

kterou andělé vzňali v celé kráse,

za sto let po mně noví lidé budou

umírat zase…

Než s klidem přijmu nicoty své hoře,

smutno mi, Bože!

Psáno při západu slunce na moři před Alexandrií (19. října 1836)

Julius Słowacki

Juliusz Słowacki: S vámi jsem život žil, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění; Praha 1955. Vybrala a přeložila Hana Jechová. S. 148–150.  

L.K.