Jeseníky

Jeseníky Kde Olešnice v proudu zlato tají,

tam v temných šachtách muži s ďáblem hrají.

Cukmantl září, ruda v prach se drtí,

pod kupou Biskupskou, na hraně smrti.

Dva zlaté pláty císařský stůl zdobí,

však v dole hnijí kosti v čase zloby.

Už stín se plazí jesenickým sněhem,

však katova dlaň vládne nad příběhem.

Na Petrových kamenech rej se chystá,

hranice plane, duše není čistá!

Ten nářek v mlze do morku kostí zebe,

v plamenech peklo – v dýmu černé nebe!

Ó, Jeseníky! Žula, pot a krev!

Pradědův dech a větrů dravý zpěv!

Od Jánského Vrchu po Zlatý Chlum,

stavíme z lebek věčný, tichý dům!

V Žulové dláto do křemene buší,

to ostrá krása hladí moji duši.

Bílý ten mramor do daleka svítí,

však hořké, tvrdé jest to horské bytí.

Zatopené lomy – zrcadla jsou ticha,

pod nimi smrt zhluboka si dýchá.

Kladivo bije, oheň střídá led,

proklat je kraj, jejž nezná širý svět.

Voda, co pálí, skála, co nás vězní,

zde každá píseň jako funus dozní!

Ó, Jeseníky! Žula, pot a krev!

Pradědův dech a větrů dravý zpěv!

Od Jánského Vrchu po Zlatý Chlum,

stavíme z lebek věčný, tichý dům!

Narodil jsem se tam, kde kámen má svůj hlas,

kde pod závejí sněhu spí všechen ten čas.

Jeseníky mé... domov můj a mráz.

Alronica