K osobnosti a dílu Bedřicha Kočího
Nahlédneme-li do biografických slovníků, u jména Bedřich Kočí (1869−1955) si většinou přečteme především nejzákladnější údaje související s jeho profesí: nakladatel a knihkupec, editor české a světové literatury, autor teosofických spisů a vlastních pamětí, spisovatel…jen zřídka se v jeho medailonku objeví také… léčitel.
Bedřich Kočí byl však výraznou a pozoruhodnou osobností našeho kulturního života první poloviny dvacátého století. Bezesporu patří také mezi největší duchovní osobnosti této doby.
Žel, jeho jméno dnes již téměř upadlo v zapomnění a jeho výjimečné dílo je známé spíše úzkému okruhu těch, kteří se zabývají kulturními dějinami první poloviny dvacátého století, anebo těch, kteří hledají duchovní poznání.
Ve své době se B. Kočí řadil mezi význačné české nakladatele, byl osobností známou a uznávanou.
Narodil se 2. 3. 1869 v Mladé Boleslavi v rodině drobného živnostníka, jeho tatínek byl obuvníkem. "Celé dny vysedával otec na svém verpánku, ale jeho krejcarové výdělky z příštipků nemohly stačit na všechno a maminka musela přivydělávat", vzpomíná Kočí.
Po absolvování obecné školy začal navštěvovat řemeslnickou školu, kde se učil truhlářství, řezbářství a soustružnictví. Ve čtrnácti letech odešel do učení, aby se zdokonalil v truhlářském řemeslu. Na doporučení lékaře však učení brzy opustil.
V roce 1883, jako čtrnáctiletý chlapec nastoupil jako knihkupecký praktikant v mladoboleslavském knihkupectví Karla Vačleny, kde se i vyučil. V roce 1890 se stal knihkupeckým účetním v nakladatelství J. R. Vilímek a o tři roky později, v roce 1893, získal knihkupeckou koncesi. Tím se mu otevřela možnost samostatného podnikání.
V roce 1899 založil své vlastní nakladatelství, které působilo až do roku 1948.
Jeho prvním nakladatelským počinem bylo vydání akvarelů malíře Václava Jansy, kterého do té doby každý nakladatel z důvodu požadovaného vysokého honoráře do té doby odmítal. Kočímu se záměr podařil a vydání Jansových akvarelů mu přineslo nakladatelskou známost. Kočí se stal vyhledávaným nakladatelem; spolupracoval s malíři Alfonsem Muchou, Emilem Holárkem, Felixem Jeneweinem, Mikolášem Alšem, ale také s Augustem Rodinem.
Za svá vydaná díla získal Kočí řadu ocenění. Některá upoutala pozornost i císaře Františka Josefa I. a patří nesporně k nejkrásnějším uměleckým dílům své doby: například "Otčenáš", s barevnýmilitografiemi Alfonse Muchy nebo "Ilséa, princezna Tripolisská," obsahující rovněž litografie Alfonse Muchy. Dnes je tato kniha považovaná za nejvýznamnější dílo art nouveau.
Kočí vydával především klasiky české a světové literatury: spisy K. H. Máchy, J. Karafiáta, K. H. Borovského, J. Verna, G. Meyrinka a mnohých dalších autorů.
V roce 1903 začíná vydávat "lacinou českou knihu" v mnohatisícovém nákladu. První zkoušku představovalo vydání "Babičky" od Boženy Němcové, která vyšla v nákladu 370 000 výtisků. Po několika letech byl celý náklad rozprodán…Následovalo vydání "Dějin národa českého" od Františka Palackého v nákladu 83 000 výtisků… Lze bez nadsázky říci, že B. Kočí se ve svém úsilí zpřístupnit literaturu co nejširšímu okruhu čtenářů stal prvním naším skutečně lidovým nakladatelem.
Pracovní nasazení Bedřicha Kočího v letech před první světovou válkou bylo obdivuhodné.
V roce 1906 B. Kočí založil obrazárnu Umělecké galerie, dva roky, v letech 1910−1912 působil také jako obchodní ředitel Národních listů, podílel na rovněž na budování vydavatelské a polygrafické společnosti Orbis a současně redigoval list Prager Presse.
V roce 1912 zakládá své druhé nakladatelství, které zpočátku neslo jméno Anny Hlavaté-Pokorné.
Když na sklonku čtyřicátých let dcera Bedřicha Kočího, Jarmila Kroftová, na naléhání básníka Františka Halase přiměla svého otce, aby jí diktoval své vzpomínky na svoji celoživotní pětašedesátiletou nakladatelskou práci, na setkávání s předními osobnostmi kulturního, společenského a politického života, s nimiž spolupracoval, netušila, jak barvitým příspěvkem pro poznání doby a kulturního prostředí první poloviny dvacátého století se stanou. Jarmila Kroftová knihu vydala v roce 1948 pod názvem "Nakladatel B. Kočí vzpomíná". Významných osobností, s nimiž B. Kočí spolupracoval, a s nimiž se setkával, byly desítky… Jmenujme alespoň některé osobnosti kulturního života, na které ve svých pamětech vzpomíná: Zdenka Braunerová, Antonín Dvořák, Adolf Heyduk, Luděk Marold, Julius Mařák, Vilém Mrštík, Vojta Náprstek, Jan Neruda, Karel Klostermann, Antal Stašek, Čeňěk Zíbrt… Z politiků tehdejší doby to pak byli mimo jiné Alois Rašín či Karel Kramář…
Počátek dvacátých let představoval pro Bedřicha Kočího období hledání cesty k Bohu. Inspirací se mu stala kniha Ralpha Waldo Trineho "Ráj srdce" (později vyšla pod názvem "V souzvuku s nekonečnem". Bedřich Kočí pochopil, že nemusí být v církvi, aby našel svoji cestu a spojení s Bohem.
Silným impulsem byl odchod jeho maminky, k níž měl hluboký citový vztah, na věčnost.
Dar léčitelství v sobě objevil na základě svého těžkého osobního prožívání, když vyléčil svoji dceru, ochrnutou po záškrtu.
"Měl jsem šestiletou dcerušku, která nesprávným léčením záškrtu ochrnula na celém těle. Nemohla choditi, ani rukama vládnouti, nemohla ani mluviti, ani polykati, takže musela býti uměle krmena. Půl roku zůstávala úplným mrzáčkem, a všechny lékařské zákroky selhávaly. Viděl jsem nejen nemocné dítě, nýbrž i nešťastnou matku, která trpěla velmi pod touto ranou, která stihla její děcko" píše Kočí v úvodu své knihy "O duchovní léčbě."
A tak se s pokorou a prosbou obrací na Toho, který Jediný "může učiniti to, co nemůže učiniti žádný lékař"…
Od roku 1923 do poloviny třicátých let přednáší o duchovních otázkách v Čechách i na Slovensku. "Bůh a člověk", "Ježíš ve světle pravdy", "Láska", "Víra a náboženství", "Po stopách prvního křesťanství", "Proč nejsme šťastni", "Láska", "Lidství", "Sobectví", "Dětství", "Matka a dítě", "Strach", "Síla lidské myšlenky", "Meditace V přírodě" – tojsou názvy alespoň některých proslovených přednášek.
Své duchovní přednášky vydával Bedřich Kočí zpočátku jednotlivě, pod pseudonymem Pavel, později vyšly souborně v edici "Práh mezi světy – Pavlovy rozpravy I. – V." Pod svým jménem vydal pouze jedinou knihu "O duchovní léčbě". A tak se s pokorou a prosbou obrací na Toho, který Jediný "může učiniti to, co nemůže učiniti žádný lékař"…
Kromě přednášek se věnoval intenzivně léčitelství, duchovní léčbě. V této oblasti dosahoval pozoruhodných výsledků. Hovoří se o několika tisících nemocných, které uzdravil. Činil tak zdarma. Dokázal léčit nejrůznější nemoci, včetně těch nejtěžších a jen těžko by se hledala nemoc, kterou by B. Kočí nedokázal díky své absolutní pokoře a hluboké víře v Boha vyléčit. O mnohých uzdraveních, která medicína považovala za "zázračná", se dochovaly i lékařské zprávy. Ostatně, mezi nemocnými Bedřicha Kočího nechyběli ani sami lékaři… Nikoliv náhodou ho československý prvorepublikový tisk v polovině dvacátých let označuje přídomkem "pražský divotvorce".
Jak sám Kočí vnímal duchovní léčbu?
"V podstatě jsou všechny naše choroby mravními poruchami naší duše"…byl přesvědčen…
Ve své knize "O duchovní léčbě" Kočí rozlišuje choroby vyvolané zlem, přivolané myšlenkou na nemoc, vzniklé ztrátou víry, choroby vzniklé nesprávným způsobem života (jak hmotného, tak duchovního), choroby vzniklé ovládnutím a choroby karmické.
Léčení má v pojetí Bedřicha Kočího vždy duchovní charakter a vyplývá z hluboké víry v Boha. Kočí ve svém díle zdůrazňuje význam žití v souladu se Zákony Stvoření, v harmonii s přírodou a ve smíru se svými bližními. Čistý ušlechtilý život, založený na víře v Boha je podle jeho přesvědčení předpokladem zdraví. Kočí učil nemocné i své posluchače na přednáškách, že jedině Božská síla může uzdravovat, pokud se jí člověk otevře… Jedině tehdy, pokud o ní pokorně Boha poprosíme a věříme-li z hloubi srdce a duše v sílu Boží, můžeme její účinky na sobě pocítit. Kočí sám se nepovažoval za "strůjce" zázraků. Vždy zdůrazňoval: "Bůh uzdravuje mým prostřednictvím nemocné"….
"Duchovní léčení je cosi naprosto výjimečného", říká ve své knize "O duchovní léčbě" Bedřich Kočí, "spočívá v rukách Boží Vůle".
Nemocné vedl k tomu, aby se sami dokázali duchovně léčit:
"Jste-li nemocní, uklidněte se a po své modlitbě přemýšlejte, nemáte-li s nikým nevyřízené nějaké nepříjemné záležitosti. Uvědomte si, že na nikoho se nehněváte, proti nikomu nemáte žádné nenávisti, krátce, že žijete se všemi bližními v plné harmonii a lásce. Uvědomte si plně, že všechno tvorstvo na zemi opravdově milujete. Jste-li toho schopni, pak soustřeďte se, v úplném klidu a odevzdání se vyslovte tuto modlitbu:
"Bože Všemohoucí, vím, že si zasloužím tuto nemoc, nebo tyto bolesti, které jsem si způsobil sám překročením Tvých svatých Zákonů. Prosím Tě, osvěť mne Svým Duchem svatým a dej mi poznati můj poklesek, příčinu mého utrpení. Vím, že nepřichází od Tebe, neboť vím, že Ty Jsi nejvyšší Láska, Tys nejlaskavější Otec náš, který nás nikdy netrestá. Vím, že jsem to já sám, který vyvolal toto zlo, ale že jsem také sám svým soudcem i sám vykonavatelem spravedlnosti. Ale, Velký Bože, chtěl bych býti s Tebou v plné harmonii. Jak toho mohu dosáhnouti?
Vím, že jsem hříšník, že často zneužívám své vůle proti Tvé svaté Vůli, avšak v této chvíli chci se všeho vzdáti a vynasnažiti se v budoucnu žíti lepší, ušlechtilejší, mravně čistý a láskyplný život. Chci odpouštět svým nepřátelům, chci býti ve všem pokorný a snášenlivý a chci milovat i své nepřátele. Tak doufám dosáhnouti plné harmonie s Tebou.
Dovol mi tedy, Pane Bože, nejlaskavější Otče náš, abych si směl opět uvědomit, že jsem součástí Tvého velikého Ducha, že jsem projevem Tvé Lásky, že jsem tvorem Tvým a Ty mým nejlaskavějším Otcem.
Ó, prosím Tě, dopřej mi, aby Tvá Láska, ona Síla vše uzdravující, vše v život uvádějící a vše při životě udržující, prošla nyní mým tělem, zejména mým nemocným organismem (zde uveďte přímo kterým), a já věřím, že jakmile se tak stane, budu úplně zdráv.
Proto otvírám se cele příchodu Tvé lásky, otvírám celou bytost svou, tedy celou duši svou i celé tělo své, a prosím, ať síla Lásky Tvé vejde do mne teď."
(Z knihy Bedřicha Kočího "O duchovní léčbě", Brno 2008)
Vždy po duchovní léčbě následovalo poděkování Bohu za milost uzdravení…
Sami si odpovězme na otázku, nakolik je duchovní léčba dnes aktuální a živá…
Nakolik přijmeme zodpovědnost za své zdraví...
A pokud onemocníme, jakou cestu ke zdraví si zvolíme…
Zda si ve svém cítění, myšlení i jednání uvědomíme, kde jsme porušili rovnováhu…ve vztazích k Bohu, ke svým bližním, k přírodě, k sobě…
Dnešní lékaři, žel, jen málokdy vedou své pacienty k poznání skutečných příčin jejich nemocí a tím i k cestě k trvalému uzdravení… Člověk se stává spíše objektem "léčby". Objektem, jemuž je nutné předepisovat "horu" léků…podstupování nekonečných lékařských vyšetření…
A pacienti sami až příliš často pasivně přijímají tento přístup…a mnohdy se ho dožadují.
"Léčí se" příznaky nemocí a unikají jejich příčiny…
Duši člověka, tam, kde jsou ukryty příčiny většiny nemocí, moderní medicína neřeší.
A žel, ani nemocní sami skutečnou příčinu svých nemocí většinou nehledají…
Jaké byly další osudy Bedřicha Kočího?
Ke konci druhé světové války vydává "Národní čítanku", aby posílil ducha českého národa.
Po únoru 1948 se stal tehdejšímu režimu nepohodlným a vydávání jeho děl bylo zakázáno. Jeho poslední roky života byly velmi krušné.
Věznění unikl zřejmě jen díky svému pokročilému věku.
Umírá 17. 1. 1955 v Praze.
S využitím knih:
Bedřich Kočí: "O duchovní léčbě", Brno 2008
Jarmila Kroftová-Kočová: "Nakladatel B. Kočí vzpomíná", Praha 1948.
Bedřich Kočí: "Pavlovy rozpravy." I−V, Praha, 1948.
L. K.