Když pochopíte tohle, tak pochopíte, proč se globalističtí netvoři snaží nahnat všechny lidi do svých velkých patnáctiminutových měst a zrušit venkov a maloměsta.
Jistě si pamatujete, že u vás v Kotěhulkách, Horní Dolní, nebo ve vašem maloměstě Velká Malá, se ta "opatření" moc nedodržovala a ten jejich "Kovit" jste brali téměř od začátku s velkou rezervou.
Ale proč tomu tak nebylo ve velkých městech, jako je Praha?
Proč lidé v Praze vše striktně dodržovali a ani o těch debilitách moc nepochybovali, a už vůbec neprotestovali?
Zdá se to složité, ale ze socio-psychologického hlediska je to celkem jednoduché.
Když pochopíte tohle, tak pochopíte, proč se šedí globalističtí netvoři snaží nahnat všechny lidi do svých velkých patnáctiminutových měst a zrušit venkov a maloměsta – tedy kromě toho, že chtějí mít kontrolu nad veškerou zemědělskou produkcí a vědět, čím krmí své městské otroky.
Velkoměsto si můžeme představit jako velkou skupinu lidí.
V případě Prahy pak z velké části korporátních zaměstnanců, kteří se v Praze nenarodili, ale chtěli pracovat a bydlet v Praze.
V takovéto skupině ze své domoviny vykořeněných, zejména mladých, lidí se pak každý všemožně snaží zapadnout.
V rámci korporátu.
V baru.
Na ulici.
V tramvaji.
V metru.
Každý z nich chce mít alespoň nějaký sociální život.
A aby ho měl, musí se podřídit sociálním normám.
Neprotestovat, nebo hrozí jeho vyloučení.
Už takto je vykořeněn ze své původní kultury.
Proto většina z takovýchto lidí akceptuje jakoukoli absurdní hovadinu a příslušně upraví své chování.
Jen proto, aby nevyčnívali.
A aby takový člověk nebyl konfrontován sám se sebou a svou tzv. kognitivní disonancí, hledá tento veškerá pozitiva z této absurdní hovadiny vyplývající, jakkoli absurdní se mohou zdát.
Například: když budu mít roušku, zachráním něčí babičku.
A tím, že tuto absurdní hovadinu akceptují všichni, tato se následně společensky normalizuje.
Každý, kdo absurdní hovadinu neakceptuje, je potrestán autokorekčním mechanismem takovéhoto společenství a prohlášen za odpadlíka.
To každého dalšího, kdo by se chtěl celospolečenské normě vzpouzet, naučí!
Když absurdní hovadinu akceptovala většina jako normu, je norma nyní připravena, aby se stala zákonem… a pak z toho máte Pandemický zákon, popírající lidská práva jedince v domnělý prospěch celku na základě neexistujícího nebezpečí, jehož přítomnost si však nikdo nedovolí zpochybňovat, neboť by byl vyvržen.
Takhle to však na vesnicích a maloměstech nefunguje.
Zaprvé, nežije tam takové množství společensky vykořeněných mladých lidí.
Lidé se tam dlouhodobě znají.
Panuje tam tudíž mnohem větší sociální důvěra.
A tato sociální důvěra umožňuje absurdní hovadiny prodiskutovat (například v hospodě) a následně, zcela logicky, zavrhnout.
Jejich normalizace tam tak, až na výjimky, není možná.
Systému se však podařilo vychovat generace Y a Z, které jsou prvními mladými generacemi v historii novodobé civilizace, které horlivě brání systém, který je vychoval k víře v manipulativní antisociální teorie (záchrana planety, nenávist k člověku jako ke škůdci, apod.) a zároveň jim odebral schopnost kritického myšlení, za pomoci špatného vzdělání v matematice, logice a mezilidských dovednostech, což bylo umocněno vytvořením (a)sociálních médií, ve kterých se tvoří názorové skupiny, ve kterých jsou alternativní stanoviska automaticky potlačována a tím je posílena neochvějnost víry v jedinou pravdu a jedno jediné správné řešení.
Nic však není absolutní.
Ne všichni v Praze jsou zmanipulovaní blbci, stejně jako ne všichni na vesnici jsou osvícené bytosti světla.
Důležitá zůstává komunikace a otevřenost jiným pohledům na svět.
A pokud jí druhý člověk není schopen, máte dvě možnosti.
Tou první je odejít a prohlásit ho za blbce.
Tou druhou je naslouchat mu a snažit se ho skutečně pochopit.
Pak vám třeba i on poskytne příležitost mu vysvětlit, jak to vidíte vy.