Král duchů

Král duchů

Zní nocí a větrem kopyt hlas; 

Kdo jede domů v tak pozdní čas? 

To otec se vrací s chlapcem tmou, 

Bezpečně drží ho na rukou. 

Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž? 

Je tu král duchů, nevidíš? 

Má korunu, žezlo a bílý šat. 

 To je cár mlhy jen, noční chlad. 

 "Chlapečku hezký, pojď jen k nám! 

Tisíce krásných her já znám; 

Má zahrada pestrá, samý květ, 

S mou matkou budeš si vyprávět." 

Neslyšíš, tatínku, jeho hlas? 

Král duchů mi šeptá a slibuje zas. 

 Buď klidný, můj chlapče, neměj strach; 

To vítr šelestí v korunách. 

 "Chceš, chlapče milý, se mnou jít? 

Mé dcerky tě chtějí potěšit; 

Mé dcerky hlídají půlnoční Rýn 

A ztiší tě tancem a zpíváním svým." 

Tatínku, táto, ty nevidíš snad 

Královy dcerky tam u řeky stát? 

Vidí je, chlapče, oči mé: 

Jsou to jen vrby šedivé. 

 "Můj jsi jen, můj, chci tě v království svém; 

Ty jít se mnou musíš, ať v dobrém, či v zlém." 

Ach tatínku můj, bolest veliká! 

Král duchů teď se mě dotýká! 

 Zděsí se otec, v trysk se dá, 

V náručí dítě mu naříká, 

Do dvora z posledních dojel sil; 

Na jeho rukou syn mrtvý byl. 

Johann Wolfgang Goethe