Květy akátů

A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: "Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!"

Zjevení Janovo, 5:13

V tomto čase, kdy je příroda oděna do svátečního šatu, kdy stromy, keře a květiny vydávají přebohatou hojnost květů a spouští je v kaskádách dolů… cítíme se uprostřed té nádhery, jako bychom vstupovali do chrámu.

Girlandy květů klesají k zemi, a vzhůru stoupá jejich nadpozemská vůně.

Vše v přírodě nyní oslavuje svého Tvůrce a Jeho nezměrnou Lásku…

Krása slavnostního dechu přírody nemůže nezasáhnout lidské nitro.

Dotýká se lidských srdcí a duší.

Někteří, možná podvědomě, vnímají majestátnost tohoto období.

Při nedělní procházce s mým čtyřnohým kamarádem jsme se zastavili před dubovou bránou, kterou vytvořily dotýkající se větve dvou mohutných dubů, a jež oddělovala dvě louky − "jitrocelovou" a "akátovou."

Na louce, jejíž okraj lemovaly rozkvetlé akáty, jsem zahlédla muže.

Byl otočený zády k nám.

Stála u něho kolie a ze svého pána a nespouštěla oči.

Muž přistupoval ke stromům s běloskvoucími květy akátů a opět se od nich vzdaloval…

Hledal místo, odkud by pořídil nejlepší snímek…

Poté bral květy akátů do dlaní…jako by je hýčkal.

I zdálky bylo vidět, jak se jimi těšil…

Jako by jejich prostřednictvím zachycoval neviditelnou energii podobající se silným proudům z prýštící fontány…

Zasažen krásou rozkvetlých stromů…možná vnímal odlesk našeho skutečného Domova.

Chvilku jsme stáli před dubovou bránou, předělem mezi loukami.

Kolie na nás upírala zrak, a očima k nám vysílala vzkaz: "Nerušte"…

Ne…nerušili bychom…i kdybychom jejímu vzkazu neporozuměli…

Tiše jsme se vzdálili.

"Krása, viďte," vzhlédla jsem k rozkvetlým akátům, když nás po chvíli se svojí kolií míjel.

S úsměvem přikývl: "Jsou i u hráze přehrady…celá alej…Pěknou procházku."

"I vám."

Někdy stačí úsměv…gesto…přívětivé slovo…podaná ruka…

Maličkosti?

Možná…

Maličkosti však někdy rozhodují o našich životech…

Nemějme strach otevřít svá srdce našim blízkým i bližním…a sdílejme s nimi vše krásné.

A dokážeme-li to, pak i to, co je pro nás bolestivé.

Uvědomíme si vděčnost… za maličkosti v našich životech.

Zdánlivé maličkosti...

Děkujme za všechnu krásu, která nás obklopuje…

Která nám, až příliš často, připadá tak obyčejná, tak všední, tak samozřejmá…

Dokážeme ji vůbec vnímat?

A můžeme se my sami stát součástí nekonečné krásy a… lásky?

L.K.