600. Na 11. října připadlo výročí šesti set let od Žižkovy smrti.

Předvídaje to Jan Žižka, hejtman táborský, dal bez odkladu hned na svrchujmenované hoře postaviti dva sruby na způsob jizeb a kázal je okopati maličkým příkopem a obehnati zdí z hlíny a z kamení. A skrze ten srub podivuhodně dal všemohoucí Pán zachránění Pražskému městu... "
Vavřinec z Březové

1360 Trocnov – 11. října 1424 u hradu Přibyslavi 

Roku 1408 Žižka vyhlásil nepřátelství Rožmberkům a královskému městu České Budějovice, a působil v záškodnické rotě jistého Matěje vůdce. 

Následujícího roku byl ze spáchaných zločinů králem Václavem IV. omilostněn, a poté vstoupil do služeb polského panovníka Vladislava II. Jagella. 

Pod vedením Jana Sokola z Lamberka se účastnil tažení proti řádu německých rytířů, avšak dodnes není historicky doloženo, zda bojoval v bitvě u Grunwaldu. 

Dále se předpokládá, že po návratu z Polska pobýval jako královský čeledín v Praze, kde se patrně seznámil s kázáním mistra Jana Husa.

V létě roku 1419 byl Žižka jedním z čelných účastníků první pražské defenestrace, avšak nespokojenost s kolísavou politikou pražské radnice byla příčinou, kvůli níž metropoli opustil a odcestoval do Plzně. 

Poblíž tohoto města dosáhl svého prvního známého vítězství za pomoci vozové formace, po pěti měsících bojů s katolickou šlechtou byl nicméně nucen město přenechat nepříteli, a probít se k nově vznikajícímu Hradišti na hoře Tábor. 

Táborská městská obec jej záhy zvolila jedním ze čtyř hejtmanů, patrně mu náležel post vojenského velitele. 

Již na jedno oko slepý Žižka, v průběhu pokračujících bojů, utrpěl poranění druhého oka, a s největší pravděpodobností zcela oslepl (doloženo od obléhání hradu Rabí v červnu 1421). 

Ani toto postižení mu však nezabránilo, aby v čele husitských svazů odrazil vojska druhé křížové výpravy, a dál pokračoval v boji s domácím i zahraničním nepřítelem. 

Počátkem roku 1423 se za ne zcela jasných okolností rozešel s některými představiteli Tábora a odešel do východních Čech, kde začal formovat nové bratrstvo (takzvaný Nový nebo Menší Tábor). 

Jeho vzrůstající vliv a úspěchy však brzy narazily na zájmy pražanů, a další měsíce se nesly ve znamení bojů mezi oběma husitskými frakcemi. 

Situace nakonec eskalovala do té míry, že Žižka českou metropoli oblehl a přinutil pražany vést mírové rozhovory (září 1424). 

" … I napomínať ještě všecky pro boží umučení a pro osvobození jeho svatých pravd k prospěchu věrným v svaté církvi, a zlým a nevěrným kacířům k zkažení, s pomocí boží abychom se sešli i sjeli nyní mezi hody v středu s veliké noci do Brodu, totiž Německého, kdež jsme zhřešili, abychme na témže místě pokání učinili, svých hříchův nesmírného, jenž jest nám ráčil dáti nestatečným náš nejdobrotivější otec, kterémuž jest chvála na věky věkuov amen.
Dále abychom se ustanovili tudyž na témž místě s radou pána Boha a jeho svatým zákonem i s jeho se všemi věrnými, radou chudých i bohatých, a zuostali za jeden člověk proti všem pokrytcům domácím i cizozemcům.
A vždy s pomocí trojice svaté, jednoho pána vysvoboditele všech v něho ufajících. Dána na Vilémově leta narození božího 1423 (sic) u velký čtvrtek."
Žižkův list z 1. dubna 1423

Po urovnání konfliktu ujednaly oba husitské tábory výpravu na Moravu, v jejímž průběhu Žižkova část vojska oblehla hrad v Přibyslavi. 

Zde husitský vojevůdce podlehl "hlíznatému" onemocnění, jehož příčinou byl patrně neléčený zánětlivý proces.

Žižka vstoupil do revoluce jako zanícený vyznavač kalicha a horlivý stoupenec nápravy světské církve i křesťanského života. Zcela v duchu nekompromisního pojetí zákonnosti evangelia, jež vyznačovalo celou českou reformní školu, neuznával koexistenci různých "pravd" a různých přístupů k poučením Písma.
Pravda byla jen jedna, ta pocházela přímo od Boha a tu také Žižka jako jedinou uznával. Jeho přímočará, nemeditativní povaha žádala si víry opřené o jasné a srozumitelné formule.
Čtyři pražské artikule ve znění, které uznával, poskytly mu je v plné míře.
Této summy se přidržel jako nedotknutelného osobního kréda, tuto summu nelítostně požadoval od druhých. "
František Šmahel

Na základě písemných pramenů je patrné, že spolubojovníci chovali k Žižkovi hlubokou oddanost a značný respekt. 

Josef Pekař dokonce poznamenává, že jimi byl milován, nepochybně pro dobré stránky své povahy.

Sympatie v tomto směru jistě vzbuzovala i nezištnost, s jakou sloužil své myšlence, neboť věrný své cti, se i přes své úspěchy na válečném poli nijak neobohatil. 

Nedal se podplatit a majetek pro něj neznamenal nic. 

Jediným jeho ziskem byl malý hrádek Kalich u Litoměřic. 

O velké náklonnosti jednoznačně hovoří i chování orebitů, kteří po hejtmanově smrti přijali jméno sirotci, a gesto Hradeckých, kteří prý podle Kroniky velmi pěkné o Janu Žižkovi Žižku na bílém koni, v rytířské zbroji a s palcátem, namalovali na prapor, pod nímž se účastnili následujících válečných událostí. /wiki/ 

Q.S.