Na Boží hod vánoční by nikdo nevěřil, že jsme nepřátelé…
"Je to tu!
Válka byla vyhlášena!
Tak co, bráško, chceš strávit válku přemalováváním soch?!
Zítra odjíždíme na vojenský výcvik…
Konečně se v našem životě něco děje…!"
Těmito nadšenými slovy oznamuje Jonathan svému bratru Williamovi vypuknutí první světové války v jedné z úvodních scén filmu Šťastné a Veselé.
Scéna se odehrává v malém venkovském kostele ve Skotsku za přítomnosti presbyteriánského duchovního, otce Palmera.
Jonathan vběhne do věže kostela a v euforii rozhoupá zvon.
Je pln radostného očekávání…jako by válka měla představovat něco ušlechtilého.
Jako by se vydával na vzrušující dobrodružnou cestu, nikoliv do války…
Zvuk zvonu se rozléhá krajinou…a symbolicky ohlašuje začátek války.
Jeho bratr William poněkud váhá, ale nakonec se, spíše z bratrské vzájemnosti, připojí.
Bratři se rozhodnou narukovat do války jako dobrovolníci.
Otec Palmer je následuje na frontu jako polní kaplan…
Tato scéna tolik kontrastuje s pozdějšími hrůzami, které oba bratři prožijí…
Jak naivní bylo nadšení mladých mužů na začátku konfliktu…jak v příběhu ztvárněném ve filmu, tak v brutální realitě na frontách první světové války.
Netušili, že jejich iluze se brzy rozplynou a poznají pravou tvář války – utrpení, bolest a smrt.
Film natočil režisér Christian Carion v roce 2005 podle skutečných událostí a věnoval jej všem vojákům, kteří během Vánoc roku 1914 bojovali na různých místech fronty.
Na Štědrý den před 112 lety vyšli ze zákopů vojáci znepřátelených stran, aby si podali ruce a prožili společně Vánoce…
O tom, jak hluboce je zasáhlo vánoční příměří, vypovídají jejich dopisy, v nichž výjimečné okamžiky sdíleli se svými blízkými.
"Na Boží hod vánoční by nikdo nevěřil, že jsme nepřátelé, protože jste mohli vidět skupiny Němců a Angličanů, jak si potřásají rukama, vyměňují si suvenýry, pokuřují cigarety a doutníky, zatímco na některých místech pohřbívali mrtvé, kteří tam museli ležet dlouho.
Odpoledne jsme si dokonce zahráli fotbal mezi dvěma liniemi zákopů, přičemž Němci byli nadšenými diváky.
Tyto podmínky zůstaly stejné celou noc, ale očekávejte, že se do toho brzy znovu pustíme.
Drahá teto, je to sotva uvěřitelné, ale věřte mi, že je to tak," psal voják Smith 26. prosince 1914 své tetě.
Popsaná scéna z úvodu filmu však není jen pravdivým obrazem minulosti, je také zrcadlem našeho vnímání války dnes…
Nevpouštíme do svých srdcí myšlenku… že válka je "normální"?
Žel, jsou i lidé, kteří ji podporují – v myšlenkách, v srdci …i činy.
I dnes jsou někteří přesvědčeni, že válka je jediná správná cesta, jediná možnost řešení konfliktů.
Jsou si jistí, že právě oni stojí na té správné straně.
Někteří její hrozbu ignorují ve falešné představě, že je příliš vzdálená, než aby je zasáhla…
Vojáci znepřátelených stran na Štědrý den roku 1914 tolik toužili zapomenout na válku…tolik si přáli žít ve světě, v němž válka nemá místo, že byli schopni na Štědrý den roku 1914 odložit zbraně.
Podat si ruce.
Projevit lidskost.
A dnes?
Je tomu jinak?
L.K.