Národ nežije jen proto, aby žil, nýbrž musí mít zde nějaký úkol, poslání, vyšší účel, cíl…

Husův lid nebo Švejkův lid?

Přemysl Pitter

Kdybychom mohli zjistit, který Čech (kromě žijících) je ve světě nejznámější, dostali bychom asi takovou odpověď: Hus, Švejk, Masaryk, Dvořák, Čapek, Komenský, Smetana, Beneš. Jejich pořadí by se změnilo podle té které země. Švejk ovšem není postava historická, nýbrž vytvořená Jaroslavem Haškem, avšak neméně reálná, jako kterýkoli z vyjmenovaných.

Stavím úmyslně vedle Husa Švejka, protože oba se tak skutečně objevují v životě českého národa. 

Hus a Švejk jsou jeho dvě tváře. 

Jednou více ta, po druhé ona tvář, a někdy tak současně, že tvoří zarážející výraz, který bychom stěží našli v národě jiném.

Je-li Hus představitelem přímého, nesmlouvavého bojovníka za poznanou Boží pravdu, je Švejk prototypem čecháčka, jehož mazanost je maskována prostoduchostí, a který to vyhrává tím, že umí najít cestu nejmenšího odporu. 

Je to člověk, který nebere mravnost na vážky a je schopen každého podfuku, jestliže mu pomůže z bryndy.

Není každému člověku dána mravní síla a necítí se každý povolán k boji. 

Co má dělat takový člověk, který je postaven do prostředí a poměrů, které vyžadují přímo nadlidské mravní statečnosti a odvahy k boji? 

Uchyluje se k švejkovštině. 

Ulejvá se, jak může, a když to jinak nejde, přizpůsobuje se, dokonce i nadnáší, jen aby se vyhnul nebezpečnému konfliktu, z něhož nic dobrého nekouká. 

A přitom si myslí své.

Možno se divit, že za dnešních poměrů v naší vlasti se stala švejkovština zbraní slabých? 

Že Švejk je tam nejrozšířenějším typem? 

Jsou zajisté i typy vpravdě husovské, ale ty jsou ojedinělé všude ve všech národech. 

Jednou však budeme žasnout, až se dovíme, jak v této době hrozného útlaku nebyly to v českém a slovenském národě jen zjevy ojedinělé, nýbrž velmi mnozí jedinci, kteří prokázali svou mravní sílu a statečnost velkými obětmi. 

Dnes se dovídáme jen o některých, ale pak uslyšíme o nesčíslných, a to ze všech vrstev a všech náboženských směrů.

Švejk se neobjevil v českém národě teprve za první světové války. 

Už v době násilné rekatolizace, či jak my říkáme protireformace, v 17. až 19. století, se vyvinul prototyp českého člověka, který o Božím Těle nosíval nebesa, ale doma schovával Kralickou bibli a potají četl Chelčického Postilu. 

Lidé typu husovského pomřeli v žalářích nebo se ocitli v exilu, kde dali vznik přísloví: 

"Copak jsem Čech, abych mluvil pravdu?"

Bohužel, dnes už toto přísloví neuslyšíme. 

A přece husovského typu je nejvýš potřebí. 

Švejkové snad udržují národ při životě a pomáhají mu proplout nebezpečnými úskalími. 

Snad mazaně uhýbají ranám a varují se unáhlených činů. 

Možná i Švejků má národ potřebí. 

 Ale co pak, když národ vydržel a přežil?

Národ nežije jen proto, aby žil, nýbrž musí mít zde nějaký úkol, poslání, vyšší účel, cíl.

Národové, kteří žili jen pro sebe, se vyžili a zanikli. 

Jen národové, ve službě čemusi, co je vyšší než národ, trvají a obnovují se.

Švejk nemůže být vůdcem národa. 

Vůdcem národa může být jen Hus.

Jen lidé husovské mravní statečnosti a nesmlouvavosti dávají národu hodnotu a jsou zárukou jeho mravní existence.

"Hovory s pisateli", č. 1, prosinec 1962

"Husův lid nebo Švejkův lid?" byl úvodním textem Přemysla Pittra publikovaným v prvním čísle časopisu "Hovory s pisateli."

Časopis byl koncipovaný jako hromadný dopis a jeho vydavatelem a jediným autorem byl Přemysl Pitter. V jednotlivých článcích se zabýval tématy, k nimž dostal podnět od svých čtenářů. Časopis vycházel ve Švýcarsku v letech 1962−1991. Po smrti Přemysla Pittra, 15. 2. 1976, časopis vydávala Olga Fierzová; publikovala v něm texty z jeho pozůstalosti.

Přemysl Pitter

Osudy a dílo Přemysla Pittra (21.6. 1895−15. 2.1976) jsou v Čechách známé, žel, jenom úzkému okruhu lidí. 

Přemysl Pitter však nepochybně patří k nejvýznamnějším osobnostem československých dějin dvacátého století.

V mládí jej hluboce poznamenala smrt obou rodičů a hrůzná zkušenost z fronty první světové války, což ho přivedlo k rozhodnutí zasvětit celý svůj život pomoci druhým lidem – hlavně dětem.

"Přemysl Pitter se narodil jakoby symbolicky o letním slunovratu. Měl šest sourozenců. Všichni zemřeli v útlosti věku, jako by jejich bytí mělo rozmnožovat bohatství jeho vlastního života. Rodiče mu záhy zemřeli. Zděděný tiskárenský podnik předal na počátku první světové války strýci a stal se dobrovolně vojákem. Ačkoli byl vychováván nábožensky, přestal věřit již jako chlapec. Naléhavá otázka po posledních věcech člověka a víra v Boha v něm náhle vyvstala za noci v hluboké jámě, kam se zřítil za prudké palby na východní frontě. Po dvakráte se pokusil zběhnout, vždy byl dopaden, ale nikdy nedošlo k soudu, který by nutně skončil popravou dezertéra. Z války se vrátil Přemysl Pitter jako muž, pevně rozhodnutý sloužit Bohu. Ujal se těch nejpotřebnějších, dětí z chudé dělnické čtvrti na Žižkově, kde po letech za pomoci přátel dal postavit Milíčův dům," píše o svém příteli v knize "Putování rosou a prachem" Miroslav Matouš.

Milíčův dům, který Pitter s pomocí přátel vybudoval, sloužil jako zařízení pro mimoškolní činnost dětí. Kromě péče o děti se angažoval v mírovém hnutí. Působil v mnoha humanistických a pacifistických organizacích, například v "Akademické YMCA", v "Lize pro lidská práva", zakládal také československou odbočku "Hnutí pro mezinárodní smír". Publikoval v různých časopisech včetně jím vydávaného časopisu "Sbratření".

Během druhé světové války pomáhal židovským rodinám. 

Po jejím skončení pak zorganizoval "akci zámky", díky které byly v ozdravovnách poblíž Prahy zachráněny stovky dětí. 

Dětí židovských, které se vracely z koncentračních táborů, i dětí německých z českých internačních táborů. 

Mnohým dětem pomáhal najít jejich ztracené příbuzné.

V roce 1951 byl Pitter nucen emigrovat. 

Léta působil v německém táboře pro uprchlíky "Valka", spolupracoval s rádiem "Svobodná Evropa", přispíval do exilových časopisů.

Poslední roky života strávil ve Švýcarsku, kde založil "Husův sbor Čechů a Slováků v Curychu", vydával časopis "Hovory s pisateli".

K jeho stěžejním dílům patří nepochybně práce "Duchovní revoluce v srdci Evropy. Pohled do dějin českého národa." (1974) a "Na předělu věků" (1959), které vydal v exilu.

Přemysl Pitter je autorem desítek publikací věnovaných mimo jiné životu a dílu Jana Husa, Petra Chelčického, Jeronýma Pražského, Lva Nikolajeviče Tolstého. 

A také knih věnovaných duchovní tématice.

V roce 1996 péčí Sylvy Šimsové a Jana Štěpána vyšla vzpomínky Přemysla Pittra a Olgy Fierzové nazvané "Nad vřavou nenávisti."

Činnost Přemysla Pittra byla oceněna četnými vyznamenáními – obdržel mj. oficiální uznání izraelské vlády, Záslužný kříž I. třídy Spolkové republiky Německo, čestný doktorát teologie curyšské univerzity, in memoriam Řád T. G. Masaryka. 

Generální konference UNESCO zařadila 100. výročí narození významného českého pedagoga, pacifisty, křesťanského myslitele a humanisty Přemysla Pittra mezi světová kulturní výročí roku 1995.

L.K.

S využitím zdrojů:

"Hovory s pisateli," č. 1, prosinec 1962

"Hovory s pisateli," č. 80, duben 1976

Miroslav Matouš: "Putování rosou a prachem." Praha 2011

Archiv Přemysla Pittra a Olgy Fierzové (https://pitter.eu/)