Naše laxnost a naivita je příčinou toho, jak si tady žijeme. Dokud se nevzepřeme a na Letnou budou chodit primitivové nechápající vážnost situace a její důvody, nikam se nepohneme
Po celou dobu ruské SVO na Ukrajině, která se stala nakonec skutečnou lokální válkou s jistou perspektivou přejít v globální konflikt, nás udivovala trpělivost Kremlu s okolnostmi, které vedly k zapojení Západu do celého konfliktu. Rusům trvalo mnoho let, než zareagovali silou na veškeré provokace, nedodržování dohod a smluv, vyzbrojování budoucích nepřátel i na ekonomické sankce.
Jestliže vstup ruské armády na území Ukrajiny vzniklé z bývalé sovětské svazové republiky byl pro mnohé přesto překvapením, očekával se vcelku rychlý průlet tím územím, které Moskva považovala za oblast vhodnou nějakým způsobem ochránit.
Dalším předpokladem byla rychlá dohoda a vrácení klidu zbraní.
Myslím si, že o tom byla přesvědčena i pacifisticky smýšlející část kremelského vedení, případně v to doufala.
Vladimír Putin ne nadarmo potichu a bez extrémně hlasitých výkřiků posiloval ruskou ekonomiku, splácel dluhy, hromadil zlato.
A ještě tišeji budoval moderní armádu.
Od Majdanu organizovaného Brity a Američany uplynulo ještě mnoho let, zemřelo plno Rusů žijících především na východu Ukrajiny, než byl Putin připraven zasáhnout.
Nevíme, tušil-li, nakolik bude kdysi bratrský národ ochotný válčit za cizí zájmy, jak velký bude exodus jeho příslušníků a kolik bude Západ ochoten vložit do pseudoobrany Ukrajiny, nicméně musel vnímat blížící se kritickou situaci Západu, pro který bylo a dosud je ruské bohatství třpytkou létající těsně nad hladinou.
S degradací Západu a nutností nějak podpořit jeho existenci dalšími válkami a obsazováním míst bohatých na suroviny se dalo očekávat, že ukrajinské území mohlo být předsálím zabraným Západem a startovací plochou k dalšímu průniku dále na východ.
Členské státy NATO, které se přijetím části bývalých souputníků Ruska ve Varšavské smlouvě přiblížilo na dostřel k Moskvě, podcenily Putinův přístup a snad i naivně přehlédnuly ve své nabubřelosti skutečnost, kterou je obrovská proměna z technologicky zaostalého Sovětského svazu na modernější Ruskou federaci.
Mezi tím, kdy Rusové upgradovali faktickou podstatu státu, ekonomiku, armádu, měnu a vztahy s tou částí světa, která se rozhodla pro výhodnou spolupráci, Západ pokračoval v liberální sebedestrukci.
Evropská unie postavená na základech Evropského hospodářství svým rozšířením, vybrakováním bývalých postkomunistických států a jejich následným upozaděním ve svých strukturách ztratila na progresu a pružnosti.
Později ztratila na efektivitě, a nakonec se vzdala logiky, prosperity a oboustranně přínosné spolupráce s nezápadní částí světa, která už odmítala dělat Němcům, Britům či Francouzům dojnou krávu.
Čína i Rusko využily příležitosti k rozvoji a přebraly iniciativu.
Po celou tu dobu za Velkou louží degradoval i kdysi tak produktivní americký režim.
Spojené státy se dlouho utápěly ve vlastních ideologiích, tamních sporech mezi Republikány a Demokraty a věřily v technologickou nadřazenost a sílu dolaru.
Pokračovaly v bezuzdném zadlužování a vycházely z vědomí existence vazalství Evropy.
Zvláště, když viděly, jak Evropa přebírá ty nejhorší nápady Američanů a maximalizuje jejich záporné dopady.
Liberalizace zasáhla Západ naplno a rozbila vše, co mělo hodnotu.
Nadvládu převzaly Black rock, Vanguard a jejich majitelé.
Blahobyt se stal brzdou vývoje a musel přijít průšvih.
Ne jeden.
Realitní krize, války, revoluce, migrace, covidohysterie, zelené šílenství, další války.
A ty poslední dvě ukázaly Západu, a především Američanům a Evropské unii, drsnou realitu.
Nehezkou, nepříjemnou a asi těžko zvratitelnou.
Bohužel jsme součástí Západu i my.
Íránské dobrodružství dalo západním státům a jejich partnerům takovou facku, že vůbec není jisté, zda se po ní ještě postaví na nohy.
Nejen, že Rusku a Číně uvolnila ruce a těžko je bude moci kdokoliv kritizovat za Ukrajinu či za teoretické převzetí Taiwanu, ale trefa do tváře světového četníka USA a výsměch blízkovýchodními hegemonu Izraeli způsobily změnu vnímání těchto dvou vojenských mocností.
Až teprve nyní se ukázalo, jak moc dopředu Putin musel přemýšlet, když trpělivě snášel nenávist Západu a pozoroval jeho roztahovačnost.
A podobně vnímáme i chováni Číny, která po pomalém obsazování bývalých evropských kolonií v Africe formou navýšení obchodní aktivity a vstupu kapitálu rozšířila svůj vliv i na další kontinent.
Američané se ztrapnili, Izraelci ztratili status nedotknutelných a Evropská unie je v bodu zlomu, kdy jí z USA nikdo nepomůže.
Další vývoj může mít různé varianty a hysterie Západu nevěstí nic dobrého.
Bohužel přetrvává nabubřelost a převládá prosazování škodlivých ideologií.
Pryč je však zázemí, z něhož vznikalo bohatství a ekonomická síla.
Neschopnost lídrů přiznat si, že zaspali dobu a způsobili propad kdysi tak progresivního Západu, je do očí bijící.
Svět prožívá turbulentní dobu a přijde ještě mnoho změn.
Bylo by naivní si myslet, že u nás budou k lepšímu.
Zatím nejsme schopni eliminovat ani tu část, která nám evidentně škodí.
Minimum politiků, které je ochotno se vzepřít bruselské tyranii, jsme k vládnutí nepustili a kompromis v podobě současné vládní koalice i tupé opozice nic neřeší.
Tak si tedy nestěžujme, naše laxnost a naivita je příčinou toho, jak si tady žijeme.
Dokud se nevzepřeme a na Letnou budou chodit primitivové nechápající vážnost situace a její důvody, nikam se nepohneme.
Q.S.
Jen několik poznámek:
Putinovy červené čáry, které se překračovaly s lehkostí pampeliškového chmýří jsou nepochybně spolupodílníkem rozrůstajícího se konfliktu, stejnou měrou jako přesvědčení těch, kteří věřili v rychlé zhroucení Ruska po ukrajinském /proxyválečném/ vítězství...
Evidentně v Rusku nevládne Putin, stejně jako v USA nevládl Biden a nyní Trump.
Přiznejme si to... skutečná moc nemá hranice ani vlast... je fluidní, stěhuje se, má mnoho tváří a mnoho pasů.
A také se nikdy neukazuje za řečnickým pultem...
Na to má lidi, pipmrlata, na konci svých krvavých slizkých chapadel...
A obyvatelstvo zde?
Udržované ve vyvážené a objektivní informační nevědomosti...
To ani neví, v jakém průšvihu se nachází a že tah na dno spirály je nejen silnější, ale i rychlejší...
Tak se s typicky zombifikačním syndromem nechá lákat na absurdní divadlo "občanské společnosti", aby hlaholilo a jásalo proti svým nejniternějším zájmům a vzývalo věrozvěsty valící se bídy a útlaku...
Spánek je tak sladký... a probuzení tak strašlivé...
Bděte...