Ne konstruovat nové teorie, ale vytvářet prostor, v němž bude skutečnost znovu mluvit.

Filosofie nikdy nebyla popisem jevů. Od počátků šlo o něco hlubšího – o úsilí proniknout k principům, které činí skutečnost možnou. Platón, Aristotelés, Plótinos, později Avicenna, Tomáš Akvinský nebo Heidegger – všichni ve svých epochách vykročili za povrch světa, aby se ptali po tom, co zakládá bytí. I když se moderní věda vydala jinou metodologickou cestou, některé její výspy – zvláště kvantová mechanika – se opět dotýkají těch samých otázek: Co je to možnost? Jak vzniká skutečnost? A jaký vztah má neurčité k určitosti?

Následující úvaha se pokouší načrtnout ontologickou analogii mezi dvěma na první pohled nesrovnatelnými pojmy: Platónovou neurčitou dvojicí (ἀόριστος δυάς) a kvantovou superpozicí. 

Nesnažím se o jejich ztotožnění – to by byl směšný anachronismus, nýbrž o strukturální porovnání toho, jakou funkci v rámci svých myšlenkových systémů zastávají. 

Záměrem je postavit mezi starou metafyzikou a moderní fyzikou hermeneutický most, most mezi dvěma jazyky, které, přestože používají rozdílné pojmy a znaky, snad míří k témuž nevyřčenému.

Giovanni Reale, jeden z nejpronikavějších interpretů Platónova díla, poukazuje na to, že skutečná podstata Platónovy metafyziky není v dialozích výslovně formulována. 

Je třeba ji rekonstruovat ze zmínek u Aristotela a dalších zdrojů. 

Tam nacházíme klíčový princip: skutečnost vzniká spojením dvou ontologických prvků – Jedna (τ' ἕν), čisté jednoty a inteligibility, a neurčité dvojice (ἀόριστος δυάς), principu mnohosti, proměnlivosti a nerozlišeného potenciálu. 

Zatímco Jedno je formující silou, neurčitá dvojice představuje pole možnosti, které samo o sobě nic nečiní skutečným – je to jakási prametafyzická pluralita, temný základ, v němž je všechno možné, ale nic zatím není. 

Je fascinující, že právě tento princip – otevřená mnohost – nalézáme v jiné podobě i ve fyzice 20. století. 

Kvantová superpozice popisuje stav, kdy se systém nachází současně ve více možných stavech, dokud není proveden akt měření. 

Tento jev není důsledkem nedokonalosti našich přístrojů, ale vnitřní vlastností reality. 

Elektron není "buď vlevo, nebo vpravo", ale v jakémsi rozptýleném stavu, kde obě možnosti zároveň platí – dokud není měřen. 

Vlnová funkce, matematický aparát tohoto stavu, shrnuje pravděpodobnosti různých výsledků. 

Teprve akt interakce – měření, kolaps, dotek jiného systému – vybere jeden stav a tím svět aktualizuje. 

Co bylo neurčité, se stává určitým.

Tento kolaps byl od počátku předmětem filosofických debat. John von Neumann jej zavedl jako formální pojem, Henry Stapp nebo Eugene Paul Wigner jej později spojili s vědomím jako možným činitelem aktualizace. 

Otázka zní: co je to za akt, který činí potenciální skutečným? 

A není to nakonec otázka metafyzická – tedy otázka struktury skutečnosti, nikoli jen techniky měření? 

V tomto ohledu je analogie mezi Platónovou neurčitou dvojicí a kvantovou superpozicí podnětná. 

Obě vystupují jako ontologické pole možností – nehotových, nerozlišených, latentních. 

Obě se stávají skutečnými až skrze zásah – u Platóna je to Jedno, ve fyzice pozorování (interakce s vědomím). 

Analogii nekladu jako metaforu, ale jako myšlenkový nástroj – v duchu Paula Ricœura, který v metaforickém jazyce neviděl jen obraznost, ale cestu k novému porozumění. 

Analogický vztah nám umožňuje myslet napříč tradicemi, aniž bychom jednu redukovali na druhou. 

Filosofie zde nesupluje fyziku – ale rozšiřuje její horizont.

Proti takové analogii však lze vznést dvě námitky – a obě beru vážně. 

První tvrdí, že směšujeme fyzikální a ontologickou rovinu. 

To je pravda, pokud bych tvrdil identitu obou pojmů. 

Ale právě kvantová fyzika narušila klasické dělení těchto rovin – otázka bytí je v ní znovu přítomna. 

Druhá námitka míří na historickou neadekvátnost: Platón přece nemohl vědět o kvantové teorii. 

Nevěděl. 

Ale to není důležité. 

Stejně jako Platón čerpal z pythagorejské intuice čísel a proporcí, můžeme i my čerpat z jeho symbolického rámce. 

Tak, jak tomu rozuměl Hans-Georg Gadamer – jako dialog přítomnosti s tradicí. 

Takový dialog není anachronismem, ale podmínkou porozumění. 

Tato analogie tedy není pokusem o syntézu dvou systémů. 

Je návrhem na jejich rozhovor. 

Otevírá prostor, v němž mohou být metafyzika a fyzika chápány jako různé způsoby řeči – o téže skryté skutečnosti. 

Nejde o argument, ale o prostředek. 

Nejde v žádném případě o nárok na pravdu, ale o možnost hlubšího uvažování. 

A právě v době, kdy se věda i filosofie štěpí do fragmentů a odborných ghett (a také echo chambers), může být taková analogie novým požadavkem k obnově jednoty myšlení, které znovu hledá to, co bylo dříve samozřejmé – že mezi možností a skutečností existuje most, který není technický, ale ontologický.

Platónovo Jedno a Neurčitá dvojice – stejně jako kvantové vědomí a superpozice – ukazují, že to, co není vidět, může být podmínkou toho, co je. 

A že hledání slov pro tuto neviditelnou strukturu, která stojí za vším projeveným, je možná tím nejhlubším úkolem filosofie. 

Ne konstruovat nové teorie, ale vytvářet prostor, v němž bude skutečnost znovu mluvit.

Zdroj

Q.S.

Kam dojde člověk bez intuice?

Rozhlédněte se...