„Ne Mojžíš, ne král pozemský, ne papež! Jejich nařízení nezavazují, nejsou-li ve shodě s přikázáními Kristovými“
Tak Hus učil, přemýšlel a chápal svou při. Hus jako svou odpověď na zostřenou klatbu a interdikt přibil na bránu malostranského předmostí list s odvoláním ke Kristu, jako soudci nejvyššímu. Jedině Bůh byl pro Husa určující autoritou, do jehož rukou byl ochoten vložit výsledek své pře. Byl pro něj nadpozemským, nejdokonalejším, nejspravedlivějším a zároveň nejmravnějším soudcem, který převyšoval nedokonalé zemské instituce a osoby, jež proti němu vznesly obvinění. Hus nebyl v dějinách první, kdo se odvolal ke Kristu, byl však bezesporu jediný do té doby, kdo tento krok chápal v širších souvislostech a v hlubokém i bytostném přesvědčení, že rovina morální (tedy vložení výsledku pře do rukou božích) je jednoznačně nadřazena rovině právní.
Nad tehdy platné kanonické právo, jež se na něj jako na příslušníka kněžského stavu vztahovalo, postavil své svědomí a chápání Pravdy.
Tento svůj krok Hus pokládal za morálně i teologicky zdůvodnitelný i ospravedlnitelný. Svým výjimečným a také statečným příkladem i pojetím své pře dláždil cestu skutečnému vzniku samotné a základní podstaty všech protestantských hnutí.
Více jak sto let před tím, než tak učinil Martin Luther.
Za své přesvědčení byl navíc ochoten ručit vlastním životem, a to je morální příklad natolik nadčasový a v celých lidských dějinách ojedinělý, že z Husa učinil postavu dějinného významu, která promlouvá k lidem napříč časem, národy i systémy.
Avšak již řada historiků a především odborníků na kanonické středověké právo upozornila, že Husovo odvolání ke Kristu bylo jeho nepřáteli snadno napadnutelné, jako "pohrdání soudem" a snaha vyhnout se tehdy existujícímu právu a jeho chápání.
Hus se totiž odvolával k instanci, jež kanonické právo nezná.
To mohlo v očích mnohých vyvolat nebezpečný precedens, jehož dopady by pak byly dalekosáhlé.
Vždyť jakýkoli soudní verdikt mohl být podle této logiky kdykoli zpochybněn a odmítnut s odkazem na absolutní boží spravedlnost.
Po celý podzim 1412 byl Hus v hlavním městě království vystaven enormnímu tlaku na svou osobu.
Poté, co někteří z německých radikálů dokonce zaútočili na Betlém, necítil se Hus v Praze již bezpečně.
V obměněné staroměstské obci, v níž mírnou převahu zaujali odpůrci reformace, už nemohl nalézt zastání.
Spíše naopak, staroměstští konšelé naléhali na oficiální místa, aby byla Betlémská kaple neprodleně zavřena a rozbořena.
Jeho stoupenci na královském dvoře navíc po odpustkových bouřích načas ztratili odvahu.
Hus proto chápal, že se tentokrát bouře nad jeho hlavou nepřežene.
Jeho rozhodnutí opustit město bylo proto odpovědné.
Chtěl zabránit dalšímu krveprolití, neboť ve zjitřené atmosféře mohl i drobný incident v ulicích skončit srážkou stoupenců obou táborů.
Své posluchače se Hus snažil uklidnit konstatováním, že jakýkoli duchovní může odejít, je-li o jeho věřící postaráno.
A to skutečně bylo, neboť Hus Betlém svěřil do rukou kazateli Havlíkovi, Mikulášovi z Miličína a Martinovi z Volyně.
To nebyli lidé vyčnívající z davu a znamenající pro reformaci klíčové hráče.
Byli to však muži, ke kterým měl Hus blízký osobní vztah a plně jim důvěřoval, že svěřený úkol společnými silami zvládnou.
Z Prahy se Hus odebral na venkov, a i když se svými pražskými přáteli a spolupracovníky udržoval prostřednictvím listů blízké a čilé kontakty, ani jim s ohledem na vypjatou situaci neprozradil místo svého pobytu.
Podle některých indicií se zdá, že Hus strávil nějaký čas na hradě Lestkov (často také zvaný podle svého německého názvu Egerberk) u Žatce, kde byl pod ochranou nejvyššího zemského písaře Mikuláše Augustinova, svého dlouholetého podporovatele a přímluvce na královském dvoře.
Na přelomu let 1412 – 1413 se Husovo postavení poněkud zlepšilo, za což mohly intervence a přímluvy světských příznivců reformy typu Čeňka z Vartenberka, jehož hvězda v této době strmě stoupala.
Nejenže se stal správcem rozsáhlého rožmberského dominia za nezletilého Rožmberka Oldřicha (II.), ale zanedlouho také nejvyšším pražským purkrabím.
Pravděpodobně již někdy na jaře 1413 pán z Vartenberka Husovi nabídl bezpečné útočiště a vhodné zázemí na rožmberských statcích v jižních Čechách.
Hus této velkorysé nabídky s radostí využil.
Do jižních Čech jej totiž táhlo i srdce.
Rodný kraj se za oněch několik desetiletí příliš nezměnil.
Stále zde byli lidé pohostinní, vnímaví a především ochotni naslouchat učení velkého kazatele a reformátora.
O to více, že právě v tomto koutu Českého království existovalo nejrozsáhlejší a nejkonzistentnější světské panství.
To zdejší poddaní denně poznávali na vlastní kůži, neboť zde existovala mnohem vyspělejší a ucelenější správa, která si dokázala vynutit pravidelné a včasné splácení peněžní renty a dávek.
Není vůbec náhodné, že se právě jižní Čechy staly na počátku revoluce baštou husitského hnutí, vždyť zdejší obyvatelstvo bylo mnohem otevřenější sociálním a náboženským utopiím, které byly nedílnou součástí revolučního procesu z počátku 20. let 15. století.
Nejvíce času Hus strávil na Kozím Hrádku poblíž Sezimova Ústí, který patřil rožmberským leníkům bratřím Janovi a Ctiborovi z Kozího.
Zde Hus dokončil svá stěžejní díla, česky psanou "Postilu" a latinské "De ecclesia" (O církvi).
Čas strávený na Kozím Hrádku ale Hus věnoval i své kazatelské činnosti, kterou však nyní namísto zdí kostelů, klášterů a jiných svatostánků přenesl přímo mezi lid, když kázal mezi ploty a cestami měst i vesnic.
Jeho nepřátelé mu vyčítali, že tato kázání neprovozuje z kazatelny a pod střechou vysvěcené kaple nebo kostela, ale Hus mohl snadno doložit z Písma:
"Pán řekl služebníku: 'Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.'"
A lidé Husa následovali, jeho kázání byla početně navštěvovaná.
Musely to být impozantní scenérie, když Hus v chladivém stínu velkých stromů kázal slovo boží nadšeným posluchačům z širokého okolí.
Kromě Kozího Hrádku Hus pravděpodobně krátkodobě pobýval i v samotném Sezimově Ústí, kde byla hostitelkou jeho obdivovatelka Anna z Mochova.
Těžko si tehdy mohl betlémský kazatel představit, že za několik let nedaleko odtud vznikne Tábor, husitské město, jehož věhlas oběhne celou Evropu.
Možné jsou i Husovy pobyty na rožmberských hradech Příběnicích, Choustníku a pravděpodobně i na Vysokém Chlumci.
Víme také, že v průběhu jara 1413 se Hus několikrát mihnul i v samotné Praze, přičemž mohl pronést svá poslední kázání v Betlémě.
Ale o návratu do města Hus neuvažoval.
Nebyly pro něj vhodné podmínky, jelikož církevní tresty uvalené na něj stále trvaly, přičemž krachlo i králem iniciované dubnové setkání reformní skupiny se svými oponenty.
Navíc Hus již v této době chápal Betlém a své působení na univerzitě jako uzavřenou kapitolu.
Venkov Husa definitivně utvrdil, že nastoupená cesta je jediná možná a plně odpovídá jeho přesvědčení i svědomí.
Právě léta 1412 – 1414 znamenala nejen završení Husova morálního, mravního i názorového vývoje, ale také přípravu na postavení se svým odpůrcům nejen se vztyčenou hlavou a beze strachu, ale s náležitou přípravou.
Byl ochoten riskovat i svůj život.
Hus ale nechápal své působení na venkově jako vyhnanství nebo azyl, ale pouze jako další část své cesty, kterou se musí vydat.
Definitivní zvrat, který Husovi znemožnil byť v této době již jen teoretický návrat do Prahy, byla obměna staroměstské rady ze září 1413.
Král do městské rady jmenoval výhradně odpůrce betlémského kazatele a české reformace jako takové, vesměs etnické Němce.
Nová městská rada dala rychle najevo, že na Starém Městě pražském nastupují nové pořádky.
V listopadu 1413 byli na její příkaz dokonce popraveni dva čeští konšelé, kteří v radě zasedali v letech 1408 – 1413 a kteří byli známí svým kladným postojem k Husovi.
Byla to demonstrace síly a především msta za léta příkoří a ponížení, které museli pražští Němci v minulosti snášet.
Oblast Sezimova Ústí hostila Husa až do léta 1414.
Poté, co ve zdejším kraji vypukla morová epidemie, Hus přijal v červenci 1414 osobní pozvání pana Jindřicha Lefla z Lažan, významného dvořana krále Václava IV., na hrad Krakovec.
Tady Hus učinil nejdůležitější rozhodnutí svého života.
Rozhodl se přijmout pozvání na velký církevní koncil svolaný do Kostnice.
Než se však k tomuto významnému okamžiku v Husově životě dostaneme, musíme se podrobněji věnovat jiné otázce, a to Husově literární činnosti.
Jedině tak lze totiž pochopit dílo a odkaz velkého reformátora.
Husova literární činnost je velmi bohatá.
Detailní rozbor mistrových vrcholných děl by nám zabral přinejmenším další následující díl, avšak takový prostor bohužel nemáme.
Literární činnost jednoho z nejvýznamnějších evropských reformátorů je úzce spjata s jeho univerzitním a kazatelským působením.
Svá díla Hus psal buď latinsky, to když se zabýval vybranými tématy na teologicko-filozofické úrovni, nebo česky, což se stávalo v případě, že cítil nutnost prostému lidu vysvětlit, zdůvodnit a hlavně zpopularizovat reformní myšlenky.
Některé své počáteční texty psal zprvu latinsky, teprve později se k nim vracel a převáděl je do své mateřštiny.
Důvodem bylo, že Hus jako univerzitní vzdělanec běžně používal latinu jakožto hlavní literární jazyk té doby.
Při psaní v češtině naopak narážel na jeden podstatný problém.
Právě na přelomu 14. a 15. století vzdělanci z domácího prostředí vnímali nejvíce, jak se tehdy užívaná psaná čeština vzdaluje běžné hovorové mluvě.
Tak jako většina učených mužů, tak ani Hus z nebe nespadl.
Jeho literární vývoj lze přirovnat k jeho vývoji myšlenkovému.
Byl postupný a výrazný.
V pozdější fázi si Hus osvojil živý, košatý a srozumitelný styl psaní v latině i češtině.
Zejména pro budoucí vývoj česky psané literatury odvedl Hus velký kus práce, neboť svými početnými listy a traktáty de facto založil nový typ prózy, který domácí prostředí užívalo prakticky až do 18. století.
Základní Husova díla jsou tato:
Proti bule papežské a Knížky o svatokupectví vznikly v letech 1412 – 1413.
V prvním případě Hus ostře odsoudil prodávání odpustků a kramaření se svátostmi, přičemž podrobil kritice i chování a postoj papeže, který něco takového připustil.
Ve druhém případě betlémský kazatel věcně káral celou církev.
Za svatokupectví Hus považoval, pokud kterýkoli klerik vymáhal poplatky za běžné církevní obřady od křtu, přes pohřby a mše, až po modlitby, neboť tak jsou dle jeho názoru znevýhodněni nemajetní a chudí věřící.
Zde Hus také jasně konstatoval, že je pro myšlenku odebrání majetku církevním hodnostářům tak, jak to kdysi hlásal i Wycliff.
Ovšem po ztrátě iluzí z "nezištné" podpory královského dvora, tedy světské moci, raději opatrně pomlčel o tom, komu by církvi zabavený majetek měl připadnout.
De cclesia (O církvi) je Husovo nejvýznamnější latinsky psané dílo, které, jak již víme, vzniklo v roce 1413, lépe řečeno, bylo kompletně dokončeno v tomto roce.
Hus v něm shrnul a konkretizoval své dlouholeté postoje a chápání základní podstaty víry.
Církev pojímá jako společenství předurčených ke spáse.
Za příslušníka církve považuje pouze toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím tak dokazuje opravdovou lásku k Bohu.
Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem a Boha nemiluje.
Hlavou církve není papež ale Kristus, který ji svrchovaně řídí.
Pokud papež jedná v rozporu s božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým.
Věřící pak nejsou povinni jej poslouchat.
Křesťan podle Husa nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s Písmem.
Měřítkem pravosti učení je pak Písmo.
V mnohém tak Hus v traktátu De ecclesia předjímal budoucí program husitské revoluce a Chebského soudce z roku 1432, kdy církev husitům umožnila dialog, v němž měla být soudcem a oporou správnosti názorů Bible.
Výklad Viery, Desatera a Páteře vznikl, obdobně jako jiná Husova díla, až po jeho odchodu z Prahy.
Tímto názvem Hus myslel výklad víry, desatera božích přikázání a modlitby Otčenáše, neboť slovo "Páteř", je odvozeno od Pater noster, tj. latinského označení pro modlitbu.
Jedná se o vznešenou úvahu nad zásadami opravdu mravného křesťanského života.
Hus zde totiž důsledně odlišuje "věřit v Boha" a "věřit Bohu".
Věřit v existenci Boha v Husově pojetí ještě neznamená, že člověk je automaticky křesťanem.
Být pravým křesťanem totiž znamená věřit Bohu, tj. řídit se božím slovem a jednat podle něho.
Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
To naopak Dcerka představuje dílo spíše pedagogické a výchovné povahy.
Je to jedna z naučných a popularizujících Husových prací, v níž se snaží vysvětlit dospívajícím dívkám, jak žít mravně a počestně v souladu s božím slovem.
Zřejmě nejznámější Husovou prací je však česky psaná "Postila" z roku 1413.
Postila je rozsáhlý sborník kázání, ve kterém Hus zúročil zkušenosti z Betléma.
Název je odvozen z latinského "post lila verba", tj. "po oněch slovech", neboť kázání obvykle následovala po přečtení výňatku z Bible a poskytovala posluchačům výklad citované pasáže z Bible (perikopy) i její aplikaci na příkladech z běžného života.
Kromě děl výše psaných Hus také napsal spis O šesti bludiech, což jsou de facto jeho poznámky ke kázáním.
Kratší latinská verze tohoto spisu byla objevena po druhé světové válce na stěnách Betlémské kaple, respektive zbytku původního zdiva.
Důležitou součástí Husovy tvorby byla i díla teologická.
Zapomenout nesmíme ani na Husovu latinsky a česky psanou korespondenci a jeho listy z Kostnice, které jsou výmluvným dokumentem o Husově smýšlení i vnitřních pocitech.
Hus byl jejich prostřednictvím literárně činný až do své smrti, neboť poslední dopis napsal v předvečer své smrti 5. července 1415.
Zvláštní kapitolou je pak latinské anonymní a nedatované dílo Orthographia Bohemica (O českém pravopise), jehož autorství je tradičně připisováno Husovi.
Řada odborníků klade vznik díla do doby počátku 15. století, nejspíše kolem roku 1406.
Na svou dobu to byl revoluční návrh zjednodušení českého pravopisu, který reflektoval požadavky na jeho reformu.
Staročeština si vypomáhala tzv. spřežkovým pravopisem tam, kde latinskému písmu chyběl grafický ekvivalent.
Latina totiž nemá měkké souhlásky jako "č" nebo "ř", a tak čeština řešila celou záležitost "spřežením" dvou písmen (např. č = cz, ř = rz).
Dlouhé samohlásky se pak spřežkově psaly zdvojením (á = aa, é = ee atd.).
Nový návrh úpravy pravopisu začal ve snaze o jeho celkové zjednodušení měkké a dlouhé samohlásky označovat dvěma typy nabodeníček.
Z těchto specifických znamének se během pozdního středověku vyvinuly háčky a čárky, které jsou pro náš krásný jazyk tolik typické dodnes.
Čeština díky reformátorům pravopisu prodělala v 15. století dlouhý vývoj.
Jestliže psané češtině z dob Husova působení v Betlémě by dnes rozuměl jen málokdo, česky psané texty z počátku 16. věku jsou již velmi blízké naší době.
Pokud Hus nebyl autorem díla, pak lze alespoň reálně uvažovat o tom, že byl jeho spoluautorem, neboť sám se pedagogické činnosti v této oblasti dlouhodobě věnoval.
Důkazem toho je jím vytvořená a používaná abeceda s diakritickými znaménky, která se od tehdy běžně užívané středověké kurzívy velmi lišila, neboť tehdejší písmo se vytvářelo široce seříznutým perem, díky čemuž vynikal kontrast vlasových a silných linií, avšak na úkor efektivity psaní a snadnosti čtení.
To Hus svou abecedou, kterou po něm převzali i jiní, napravil.
Taková díla tedy Hus ve své většině vytvářel nebo dokončoval během dvou let svého pobytu na venkově.
Většinu toho, co si usmyslel a měl potřebu sdělit lidem své doby brkem, stihl dokončit dříve, než k němu dorazily zprávy o svolání velkého církevního koncilu do Kostnice.
Myšlenka velkého koncilu, který by odstranil papežské schizma a znovu nastolil jednotu v západním křesťanstvu, existovala již po celá desetiletí.
Vlastně se takové požadavky objevovaly už krátce poté, co tento neblahý jev v roce 1378 odstartoval.
Avšak politická rivalita mezi evropskými státy i jejich vnitřní nestabilita, stejně tak jako nešťastná souhra náhod, která na nejvýznamnější evropské trůny přivedla slabé panovníky (Václav IV. ve Svaté říši římské a Českém království, Karel VI. ve Francii, Richard II. v Anglii) způsobily, že v Evropě dlouho chyběla politická vůle a moc k řešení schizmatu.
Obzvláště zhoubná se taková situace ukázala ve chvíli, kdy ani na straně církevních kruhů neexistoval větší zájem k řešení palčivých problémů.
Na počátku 15. století se však věci začaly konečně dávat do pohybu.
Řada kardinálů již byla nespokojena s neustávajícími rozpory mezi papeži a sami vnímali naléhavost a nutnost církev reformovat.
Pisánský koncil v roce 1409 byl po desetiletích tlachání a hašteření prvním vážným pokusem obnovit jednotu křesťanstva, avšak nejenže selhal, ale byl navíc kontraproduktivní, neboť věci ještě zhoršil, když zvolil svého vlastního papeže.
V roce 1411 ale vstoupil na scénu velkých dějin čerstvě zvolený římský král Zikmund.
Ten si byl plně vědom neudržitelnosti přetrvávajícího stavu, který křesťanstvu podlamoval nohy a oslaboval ho ve chvíli, kdy se na scéně objevil hrozivý nepřítel v podobě mocné a expanzivní Osmanské říše.
Zikmund s Turky již po léta bojoval na jihovýchodních hranicích Uher, takže si jako jeden z mála v Evropě uvědomoval skutečné riziko, které Osmanská říše představovala.
I přesto, že Zikmund zatím nedosáhl ani své královské korunovace v Cáchách (bránila jí velká zaneprázdněnost ryšavého Lucemburka i politická nestabilita v Říši), natož císařské koruny, začal ihned vystupovat jako jeden ze dvou základních pilířů středověké Evropy.
Tu tvořila moc světská, tedy římský král a císař, a duchovní, tj. papež.
Zikmund byl nejen státnicky uvažující panovník, ale také velký pragmatik.
Věděl, že mu dějiny ve chvíli úpadku papežství přinesly jedinečnou příležitost být nejen iniciátorem, ale i dirigentem velkého koncilu.
Ten se snadno mohl stát jeho vrcholným úspěchem, jenž by mu usnadnil cestu k dalším metám, jako byla císařská koruna nebo vláda v Českém království.
Po důkladné konzultaci s kardinály a teology klonícími se k reformním idejím, vyhlásil Zikmund v říjnu 1413 svolání všeobecného církevního koncilu do Kostnice.
Papeže Jana XXIII, jehož Zikmund uznával jako právoplatnou hlavu křesťanstva, postavil před hotovou věc.
V prosinci 1413 tak i papež chtě nechtě vyslovil souhlas s kostnickým koncilem.
Ještě před tím, než se koncil vůbec sešel, byl napříč Evropou přijat jeho základní program, který byl následující:
1. Ukončení papežského schizmatu a volba nového i všemi respektovaného papeže.
2. Reforma církve v rovině institucionální a personální.
3. Řešení a posouzení heretických a kacířských hnutí, která se v době papežského schizmatu rozmohla v některých částech Evropy (lollardé v Anglii, valdenští ve Francii a německých oblastech Říše, husitství v Čechách, ap.)
O tom, že tento koncil neměl být jen jedním z dlouhé řady shromáždění, kterých středověká Evropa zažila bezpočet, ale naopak mezníkem v dosavadním vývoji, mělo svědčit i to, že do Kostnice obdržel pozvání také byzantský císař Manuel II. (ten však pochopitelně nedorazil).
Iniciátoři kostnického koncilu jej tak chápali jako koncil univerzální a ekumenický.
Myšlenka svolání velkého koncilu nalezla v Čechách smíšenou odezvu.
Rozpaky budilo nejen to, že pro věrné stoupence české reformace nepřipadala nijak přitažlivě skutečnost, že zkorumpovaná a prohnilá církev má reformovat samu sebe, ale také skutečnost, že svolavatelem koncilu byli Zikmund a Jan XXIII., kteří neměli v Čechách příliš dobré jméno.
Zikmund byl u obyvatel království totiž stále spojován s fatálním selháním v letech 1402 – 1403, kdy zajal krále a na čas dokonce část království okupoval.
Papež Jan XXIII. byl zase pro reformně naladěné Čechy symbolem úpadku církve a mužem, který pohnal Husa před soud a uvalil na něj nejvyšší církevní tresty.
Na druhou stranu nešlo přehlížet, že základní program nejenže odpovídá představám českého pokusu o reformu církve, ale může být i vhodnou platformou k prezentaci a obhajobě reformního programu před celou křesťanskou Evropou.
V Husově případě navíc mohl koncil představovat možnost obhajoby a příznivé uzavření jeho pře.
Sám Zikmund trval na Husově přítomnosti na koncilu, a to z celé řady důvodů.
Chápal, že optikou vysokých církevních kruhů se v Evropě nenachází příhodnější osoba, jež měla být na koncilu podrobena "procesu".
Husova známost a mimořádná odezva jeho působení i v notně vzdálených koutech Evropy byly navíc pro Zikmunda zárukou, že hojně obeslaný koncil bude i početně navštíven.
Kromě toho Zikmund na Husovu otázku pohlížel i perspektivou člena českého královského rodu, budoucího dědice české Koruny, a proto musel v očích české veřejnosti vystupovat jako spravedlivý a nezaujatý vladař, který cítí potřebu velké části Čechů očistit pověst království i muže, jenž se stal jeho hlasem i svědomím.
Proto Zikmund tolik trval na Husově účasti a byl ochoten dát v této věci i své záruky, což ve středověku vůbec nebývalo obvyklé.
Mnohdy si možná ani neuvědomujeme, kolik Zikmund riskoval, když poskytl osobní garanci a záruky muži, který byl ve větší části Evropy považován za kacíře.
Tak se zrodil pověstný Zikmundův glejt.
Římský král jej vydal za svého pobytu ve Špýru dne 18. října 1414.
Tak je alespoň glejt datován.
I když je zřejmé, že základní obsah glejtu byl připraven již dříve, přece jen jeho vydání v době, kdy již byl Hus na cestě do Kostnice, svědčí o liknavosti Zikmundovy kanceláře.
To, že Hus glejt obdržel fyzicky až poté, co dorazil do bran Kostnice, je poté naopak dokladem nejen nesladění postupu mezi Husovým doprovodem a římským králem, ale i jisté ukvapenosti betlémského kazatele, který chtěl být na koncilu přítomen co nejdříve.
Znění Zikmundova glejtu ocitujeme v úplnosti, aby se mohl čtenář seznámit s obsahem této ve své době poměrně neobvyklé listiny:
"Zikmund z Boží milosti Římský král, vždy rozmnožitel Říše a Uherský, Dalmatský, Chorvatský atd. král, všem a jednotlivým knížatům, církevním i světským, vévodům, markrabím, hrabatům, šlechticům, vladykám, panošům, rytířům, manům, hejtmanům, mocnostem, vladařům, náčelníkům, celným, výběrčím a úředníkům jakýmkoliv, obcím měst, městeček, osad a míst a správcům jejich a našim ostatním a svaté Říše poddaným a věrným, k nimž by přítomné došlo, milost královskou a vše dobré!
Velební, slovutní a věrní milí!
Ctihodného mistra Jana Husa, svatého bohosloví bakaláře dokonalého a mistra umění, okazatele přítomného listu, jdoucího z království Českého na obecný sněm v městě Kostnici co nejdříve, jehož jsme také přijali do své a svaté Říše obrany a ochrany, vám všem a komukoli z vás s plnou přízní doporoučíme, žádajíce abyste ho, až k vám přijde z povinnosti, ráčili laskavě přijmouti, vlídně s ním nakládati a v tom, co se týká rychlosti a bezpečnosti jeho cesty, jak po zemi tak po vodě okázali mu vůli pomocnou a abyste ho se sluhy, koňmi, zavazadly a jinými jeho věcmi jednotlivými jakýmikoliv cestami, přístavy, mosty, zeměmi, panstvími, okresy, pravomocmi, městy, městečky, hrady, vesnicemi a kterýmikoliv místy jinými svými bez kteréhokoli placení dávek, mostného, mýta a zbavíce ho kteréhokoliv jiného břemene platu a každé vůbec překážky nechali volně jíti, státi, meškati a vrátiti se, a jemu i jeho lidem, budeli potřebí, z povinnosti ráčili opatřiti bezpečný a jistý průvod ke cti a vážnosti Našeho královského Majestátu.
Dáno ve Špýru léta Páně 1414, 18. dne října, království našich Uherského atd. 33, Římského pak 5."
Hus se ocitl v nezáviděníhodném postavení, kdy musel čelit mnohým a často i protichůdným názorům a doporučením svého bezprostředního i vzdáleného okolí.
Do věci se vložil i král Václav IV., kterému záleželo na očištění pověsti království.
Navíc doufal, že příznivě či nepříznivě vyřešená Husova causa přinese do země tolik vytoužený klid.
V rovině osobní mu byl Husův osud prakticky lhostejný, to samé platilo i u Zikmunda.
Pro Husa to bylo těžké rozhodování.
Věděl, že se mu naskytla možná jediná a neopakovatelná příležitost obhájit na koncilu sebe i reformní program.
Na druhou stranu si plně uvědomoval, že v Kostnici bude muset čelit nejen nejvýznamnějším teologickým mozkům soudobé Evropy, ale také svým početným zahraničním a domácím odpůrcům, což pro něj nebylo příjemné ani v rovině osobní.
Víra v Pravdu i vlastní intelektuální schopnosti, stejně tak jako bytostné přesvědčení, že v žádném svém článku ani učení se nikdy neodchýlil od pravověrnosti, nakonec byly v konečném rozhodování položeny výše, než varování mistra Jana z Jesenice.
Ten jako vynikající doktor práv, navíc detailně obeznámený s Husovou causou, chápal, že v Kostnici Hus zřejmě nebude představiteli koncilu vnímán jako rovnocenný partner k dialogu o pravověrnosti jeho učení.
Naopak předpokládal, že Hus bude posuzován jako klerik odchýlivší se od církevních dogmat, a muž, který bojkotoval a znevažoval církevní tresty, jež na něj byly uvaleny.
Je zřejmé, že i Hus sám si tato rizika uvědomoval, koneckonců před odjezdem do Kostnice napsal svou závěť, která se měla rozpečetit až po potvrzení jeho smrti, přičemž svým posluchačům v Betlémě a na venkově adresoval slova:
"Pakli mocný Bůh mě vám ráčiti vrátí, tím veseleji se uzříme."
Svou při vložil do rukou božích a stejně jako Kristus, tak i on byl připraven a odhodlán se postavit případnému utrpení a těžkým zkouškám.
O smrti sice uvažoval, ale nechtěl jí.
Miloval život a ještě toho chtěl mnohé vykonat.
I pod rouškou upřímné a hluboké víry totiž nepřestával být člověkem z masa a kostí, který má pud sebezáchovy.
Ostatně jeho často citovaný výrok:
"Kdo se bojí smrti, ztrácí radosti života," mluví za vše.
Těžké rozhodování skončilo 11. října 1414, kdy se před branami hradu Krakovec rozloučil se svými přáteli a hrstkou věrných, která jej s pláčem přišla vyprovodit na cestu, o které si mnozí mysleli, že bude Husovou poslední.
Tak, jako kdysi opouštěl jižní Čechy, aby v Praze nalezl své uplatnění i smysl života, vydával se nyní z rodného kraje na cestu ještě delší a s očekáváními ještě většími.
Připraven a odhodlán.
Věděl přesně kým je, a co by mělo být podstatou lidského života: žít v pokoře, dokonale srovnán s vlastním svědomím i tužbami, a v hluboké toleranci a lásce k bližním.
V mimořádném životě a příběhu reformátora, který změnil svět, již zbývala pouze jedna pozemská kapitola…