Němá tvář

Zamlkle táhli jsme silnicí.

Pršelo.

Ze zadumání vytrhlo mne koňské zaržání – takové divné, smutné.

U cesty stál kůň.

Stál zcela sám.

Opuštěný u kupky sena.

Namáhavě držel se na třech nohách, čtvrtá zaklátila se bezmocně při každém pohybu jako kus hadru na tyči.

Byla přeražená.

Koník byl k nepotřebě a opuštěn svým pánem.

Patrně ze soucitu hodil mu ještě kus sena a odešel i se srdcem od něho.

Spatřiv nás, napjal koník krk, zaržál smutně a poskočil těžce na svých třech zdravých nohách, jako by na sebe upozorňoval, prosil, abychom ho tu nenechávali bídné smrti všanc.

Přeražená noha při tom opětně bezvládně se zaklátila jako zlomené stéblo větru napospas.

Ale nikdo ho nevšiml, sotvaže mu kdo věnoval soucitný pohled.

Dosloužil a nikomu již nemohl být k užitku.

Marně prosil o pomoc.

A cítil to asi sám – nepokusil se víc na sebe upozorniti.

Odvrátil se od nás a svěsil hlavu nad svojí otýpkou.

Táhli jsme dál zablácenou silnicí.

Jiří Diviš: Obrázky z pole. Válečné episodky a vzpomínky 1914–1915, s. 9–10.

Kopii nevydaných vzpomínek svého dědečka, prof. MUDr. Jiřího Diviše, DrSc. (1886–1959), předního československého chirurga, na válečné prožitky z první světové války autorce laskavě zapůjčil jeho vnuk, pan Jiří Diviš.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Významný lékař, profesor Jiří Diviš, jeden ze zakladatelů moderní československé chirurgie, patřil ke světově uznávaným hrudním chirurgům.

Zabýval se rovněž kardiochirurgií, neurochirurgií a válečnou chirurgií.

Jiří Diviš se narodil 4. května 1886 v Přelouči v rodině ředitele cukrovaru Jana Vincence Diviše, potomka starobylého českého šlechtického rodu Divišů Čisteckých ze Šerlinku.

V roce 1911 promoval na české lékařské fakultě.

Chirurgii se věnoval od samého počátku své kariéry.

Před první světovou válkou působil v České dětské nemocnici, později na gynekologické klinice.

Jako chirurg pracoval i v době první světové války, nejprve v polní nemocnici na ruské frontě (1914–1917), později na chirurgickém oddělení v Posádkové nemocnici v Brně.

Velitel polní nemocnice, plukovník MUDr. Rudolf Trenkel o Jiřím Divišovi hovořil s uznáním jako o chirurgovi s bohatými praktickými a teoretickými znalostmi, který ošetřil v těžkých válečných podmínkách více než 10 000 raněných…

Vzpomínka "Němá tvář" pochází právě z této doby.

Po skončení první světové války se Jiří Diviš stal soukromým asistentem prof. Rudolfa Jedličky v Pražském sanatoriu v Podolí.

Patřil k jeho nejvýznamnějším žákům a pokračovatelům.

Společně uskutečnili v roce 1921 první torakoplastickou operaci (vyjmutí žeber při plicní tuberkulóze).

Jiří Diviš byl také prvním, kdo v Československu v roce 1923 provedl transfúzi krve a v roce 1927 jako první lékař na světě chirurgicky odstranil část plicní tkáně kvůli metastáze vzácného zhoubného nádoru zvaného vřetenobuněčný sarkom.

Po smrti Rudolfa Jedličky se stal Jiří Diviš v letech 1926–1929 prozatímním přednostou kliniky, poté v letech 1930–1933 pracoval jako primář chirurgického oddělení nemocnice na Vinohradech, a od roku 1933 působil jako přednosta II. chirurgické kliniky.

Po obsazení Pražského sanatoria jednotkami SS v dubnu 1941(vznikl zde lazaret SS), profesor Diviš neváhal a hned 5. dubna společně se svými spolupracovníky protestoval na protektorátním ministerstvu zdravotnictví proti úbytku lůžek pro občany Prahy…

Intervence byla úspěšná, a tak byla během roku 1942 vystavěna montovaná nemocnice v Motole; Jiří Diviš zde působil nejprve jako chirurgický konsiliář dětské nemocnice, poté jako primář chirurgického oddělení.

V květnových dnech 1945 řídil chod celé motolské nemocnice… všem raněným, kteří sem byli přivezeni, se dostalo ošetření bez ohledu na národnost…

V průběhu Pražského povstání 1945 soukromá vila profesora Diviše v Podolí sloužila jako obvaziště raněných účastníků povstání.

Od června 1945 stál prof. Diviš opět v čele II. chirurgické kliniky.

Profesor Jiří Diviš zemřel na srdeční infarkt dne 2. července 1959.

Pochován je na vyšehradském hřbitově.

Na pohřbu profesora Jiřího Diviše dne 6. července 1959 pronesl akademik Arnold Jirásek mimo jiné i tato slova:

"Jiří Diviš jako člověk byl pokorný, skromný, jemný a tichý. Jen poznanou pravdu držel neústupně a statečně. Jako přítel neměl slov, ale jen činy. Jeho vlídný, hladící úsměv dovedl potěšit každého. Miloval přírodu, těšil se uměním. Ten, kdo ho v takových chvílích zahlédl, poznal z jeho tváře jeho vnitřní šťastné potěšení. V celém životním dění Divišově nebylo nic, čím by si získával lesk a úspěch okamžiku, nebylo tu chvilkovosti, ale mocné působení jakostní pravdy, která zůstávala při životě a zůstane v něm i dále." 
Projev akademika Arnolda Jiráska na pohřbu akademika Jiřího Diviše. Časopis lékařů českých, č. 32–33, 14. srpna 1959.

L.K.