Není závažnějšího obvinění než právě ze zločinu genocidy. Současný židovský stát však posouvá i tuto metu.
Když prezident Macron minulý týden oznámil, že Francie v září uzná Stát Palestina, potvrdil vážnost politických a morálních ztrát, které zažívá Izrael. Vojenské úspěchy posledních let se mění na Pyrrhova vítězství. Ve svém celku vedou k pochybnostem o udržitelnosti další existence současného izraelského uspořádání či dokonce samotného Izraele.
Izraelské představitele musí znepokojovat mezinárodní důsledky genocidy Palestinců a nastupující antisionistický obrat v USA urychlovaný Trumpovou otočkou v Epsteinově kauze.
Horší než nejhorší scénář
Z čistě vojenského hlediska může být Izrael spokojen.
Jeho historičtí nepřátelé oslabili.
Libanonský Hizballáh decimovaly cílené izraelské atentáty na vedoucí představitele, Hamás utrpěl plošnou totální destrukcí Gazy, Iránem otřásly izraelské údery na civilní i vojenské objekty spolu s americkými údery na jaderná zařízení a v Sýrii padl Asadův režim.
Každý z těchto úspěchu má ovšem své "ale" - a především nepřináší dlouhodobé řešení izraelské bezpečnosti.
Přesto jde o taktické a přinejmenším krátkodobé úspěchy.
Z hlediska mezinárodního postavení však jde o sérii katastrof, neboť Izrael porušuje základní normy mezinárodního práva.
Útok na Irán byl nevyprovokovanou agresí a teroristická likvidace představitelů Hizballáhu náložemi v pagerech až ani cílené nebyly.
Padli za oběť i rodinní příslušníci a náhodní kolemjdoucí.
Útok naplňoval všechny znaky terorismu.
Na jednu stranu lze konstatovat, že hrubé porušování mezinárodního práva není v mezinárodním společenství až tak výjimečné a málokterá velmoc se obejde bez příležitostného nasazení teroristických metod.
Na druhou stranu ani velmoci se na rozdíl od Izraele použitím špinavých metod obvykle nechlubí a především Izrael žádnou velmocí není.
Jedná způsobem, který neodpovídá jeho postavení a velikosti.
A pak je tu Gaza.
To, co se tam pod izraelskou taktovkou odehrává, přesahuje standardy běžných velmocenských zločinů.
Od neblahého útoku Hamásu na Izrael v říjnu 2023 bylo zřejmé, že Izrael odpoví nelítostně a nebude si lámat hlavu úvahami o spravedlivé válce či humanitárních normách mezinárodního práva.
Všichni počítali s tím, že se přitom dopustí válečných zločinů už proto, že boj s protivníkem, jakým je Hamás, by asi nikdo nezvládl, aniž by se neušpinil.
Na podzim 2023 proto bylo otázkou pouze, jak vážné budou válečné zločiny Izraele, jak se s nimi jeho nominálně právní stát dokáže vypořádat a zda posílí jeho bezpečnost.
Co následovalo, předčilo ta nejhorší očekávání.
Po několika měsících izraelské destrukce Gazy a jejích obyvatel se objevuje závažné podezření, že Izrael se dopouští genocidy, tedy nejzávažnějšího zločinu, který lidstvo zná.
Obvinění z genocidy zpočátku vznesly hlavně některé země globálního Jihu, jako Jihoafrická republika, a propalestinští aktivisté na Západě.
Nicméně od letošního roku jsou o izraelské genocidě Palestinců přesvědčeni už i lidé, kteří s Izraelem dlouhodobě sympatizovali a ještě před půldruhým rokem měli pochopení pro jeho "sebeobranu".
Nejvážnější obvinění
Těžko říci, zda poslední kapkou byly děti umírající hladem či tisícovka zastřelených civilistů během dvou měsíců ve frontách na americko-izraelskou "humanitární" pomoc.
Jeden z nejuznávanějších badatelů v oboru holocaustu a genocidy, americko-izraelský historik Omer Bartov publikoval před dvěma týdny ve vlivném a spíše proizraelském deníku The New York Times komentář s výmluvným titulkem "Jsem výzkumník genocidy. Poznám ji, když ji vidím".
Není závažnějšího obvinění než právě ze zločinu genocidy.
Současný židovský stát však posouvá i tuto metu.
Svým jednáním přímo vybízí k analogiím s pachateli nejhorší genocidy nedávných dějin, spáchané německými nacisty, jejímiž obětmi byli sami Židé.
Na některé upozornil John Mearsheimer: nejvyšší představitelé Izraele svojí rétorikou Palestince dehumanizují podobně jako nacisté Židy.
Jiná analogie se týká snahy odsunout Palestince někam za hranice.
Američané dnes přesvědčují Egypt, aby je přijal.
V létě 1938 byli Američané mezi svolavateli konference ve Vichy, na níž účastníky přesvědčovali, aby přijali německé Židy.
Hitler tehdy veřejně prohlašoval, že jim rád zaplatí jednosměrný lístek z Německa; Nacisté až do napadení SSSR uvažovali o odsunu svých nepohodlných občanů na Madagaskar.
Nicméně jedna z nejděsivějších analogií je kontrast mezi výšinami technologicky a kulturně vyspělé společnosti s univerzitami, mysliteli a vědci světové úrovně, jako Německo čtyřicátých let i současný Izrael, a hloubkou nelidského barbarství, které tato společnost páchá na lidech ve své moci a které zachycují dokumenty industriálního vraždění a masového vyhladovování.
Bez morálního otřesu nacistické genocidy by nejspíše židovský stát nikdy nevznikl.
Morální otřes sionistické genocidy dnes upevňuje palestinskou státnost.
Rozhodnutím Francie uznat Palestinu se na stranu palestinské státnosti přidává další člen Rady bezpečnosti OSN (po Rusku a Číně) a zatím nejvýznamnější člen EU.
Paříž navíc svým rozhodnutím dostává pod tlak Londýn.
Nemusí však zůstat u upevňování palestinské státnosti, ale lze rovněž očekávat oslabování izraelské státnosti.
Stát, který se zrodil z obětí genocidy, může zaniknout genocidou, kterou sám páchá na jiných.
Jelikož Izrael není velmocí, závisí jeho přežití na podpoře a dobré vůli ostatních - respektive na aktuální vládě ve Spojených státech.
Musí ho znepokojovat, že Palestinu uznávají mimo jiné nastupující globální velmoci z BRICS a že se k nim záhy připojí Francie a možná i Velká Británie.
Ale životně důležitá je vazba na USA.
Bez ní by nepřežil.
USA zatím za Izraelem pevně stojí a ostatní státy a mezinárodní organizace odrazují od uznávání Palestiny.
Nic na tom nemění střídání proizraelského Bidena proizraelským Trumpem.
Vše zatím ve Washingtonu jistí mimořádně silná izraelská lobby.
Pokusy pronásledovat a kriminalizovat protiizraelské projevy za Trumpa dokonce nabírají na obrátkách.
Nevysušená bažina
Nicméně americká veřejnost už nějakou dobu prochází antisionistickým obratem.
Nevybíravé metody izraelské lobby jsou mnohem častěji než dříve předmětem kritické veřejné diskuse a mainstreamová média už nezlehčují izraelské zločiny.
Obojí znesnadňuje lobbyistům práci.
V loňském roce se část demokratických voličů odvrátila od Bidena i pro jeho nekritickou podporu izraelských zločinů.
Odradila je Bidenova podpora hrubému porušování lidských práv Palestinců, neboť významná část levice považuje lidská práva za univerzální.
V letošním roce zažívá podobný odliv Donald Trump.
Jeho příznivce sice tolik neznepokojuje stav lidských práv v jiných částech světa, zajímá je především jejich vlastní Amerika, která má být na prvním místě a opět velká, jak jim Trump sliboval.
Jenže právě proto se jim nelíbí, že Trump na Blízkém východě stejně jako jeho předchůdce nehájí zájmy americké, nýbrž izraelské; jak už před lety upozornili John Mearsheimer a Stephen Walt.
Především jsou však znechuceni a zděšeni, že jejich prezident nehodlá nic podniknout proti korupční bažině, v níž uvízla washingtontská elita a kterou Trump sliboval vysušit.
Symbolem tohoto Trumpova selhání je aféra Jeffrey Epsteina.
Odporný kuplíř, který na svém soukromém ostrově organizoval sexuální orgie s nezletilými dívkami pro mocné tohoto světa, zemřel za záhadných okolností ve vyšetřovací vazbě za prvního Trumpova období.
Léta se spekuluje o okolnostech jeho údajné sebevraždy a o úplném seznamu jeho klientů.
Trump sliboval, že až bude v Bílém domě, vše rozkryje.
Dnes říká, že není, o čem mluvit.
Pracovali pro Mosad?
Celá Epsteinova aféra nese obrovskou izraelskou stopu.
Když Tucker Carlson označil Epsteina za agenta Mosadu, pouze opakoval důvodné podezření, že Epstein se svojí spolupachatelkou Ghislaine Maxwellovou (dcerou britského tiskového magnáta a spolupracovníka Mosad) orgie tajně nahrával, čímž pro sionistické zpravodajce získával kompromitující materiál na mocenskou elitu. Carlson tím sice ztrácí přízeň Trumpa, nikoliv však trumpovců, o ty přichází sám Trump.
Zda Epstein pro Mosad skutečně pracoval či nikoliv, zůstane ještě nějakou dobu předmětem spekulací.
Mimo jakoukoliv pochybnost je však jeho napojení na nejvyšší sionistické kruhy v USA i Izraeli, včetně premiérů Baraka s Olmertem, prominentního harvardského právníka Dershowitze, židovských miliardářů Lutnicka (dnes ministra obchodu), Pritzkera (spolumajitele hotelů Hyatt) či Wexnera (majitele Victoria's Secret; právě díky němu se Epstein stal bez jakékoliv kvalifikace prominentním finančním poradcem), a na špičky anglo-americké finanční i politické oligarchie včetně Clintona, Blaira, Gatese, bratra anglického krále prince Andrewa i samotného Trumpa.
Mimo jakoukoliv pochybnost je i to, že Epstein si leccos nahrával a byl připraven své partnery vydírat. Prominentní obětí, která jeho praktiky otevřeně přiznala, je právě Bill Gates.
Jeho žena Melinda uvedla Billovy kontakty s Epsteinem mezi důvody rozpadu jejich manželství.
Trumpova zpátečka nejspíše není dána tím, že se jeho jméno objevuje mezi Epsteinovými kontakty.
Pětadvacet let staré společné fotky i Trumpova slova chvály na Epsteina jsou dlouho veřejně známé, jako je známo, že se před více než dvaceti lety rozešli.
Trump se podle svých slov naštval, že mu někdejší přítel odlákával zaměstnance - či spíše zaměstnankyně - do své kuplířské pavučiny.
Trump se mýlí, pokud se domnívá, že se z aféry může vymlčet či vynadávat.
Jeho stoupenci si to spíše vysvětlí tak, že rozkrýváním Epsteinovy aféry vyplavaly informace, které Trump nemůže předložit veřejnosti, aniž by ohrozil sionistické skupiny, jimž je zavázán.
Něco takového americké patrioty nutně rozzuří a učiní v jejich očích z Izraele úhlavního nepřítele.
Izraelští představitelé si nebezpečí začínají uvědomovat.
Potom, co ztratili část americké levice včetně liberálních Židů, by ztráta americké pravice byla pro budoucnost jejich země fatální.
Bývalý premiér Bennett proto v rozporu se zvyklostmi popřel, že Epstein pro Mosad pracoval.
Ale tím nikoho nepřesvědčí.
Spíše naopak.